články

Znepokojivá otázka, zda se kvůli ukrajinské krizi nevrací duch studené války, zaznívá stále častěji. Některé příznaky hluboké krize už tady ostatně jsou: prvním je vzájemné přibližování ozbrojených sil obou stran.

Prostor možného dotyku je nyní ve srovnání s dobou před 30 lety posunutý o více než tisíc kilometrů na východ, a tedy blíž Moskvě. Už sama tato skutečnost zvyšuje nervozitu kremelských vládců a může snižovat i racionalitu jejich rozhodování.

Nedílně s tím rozšiřuje rizikový prostor pro zkratovité kroky. Dosavadní zkušenosti varují, že právě za takových situací může dojít ke střetu, který si ve skutečnost nepřeje ani jedna strana, ale nakonec se mu nedokážou vyhnout.

Dalším prvkem připomínajícím dobu studené války jsou chybějící vzájemná přímá jednání nejvyšších činitelů obou stran. O to větší plocha se otevírá pro ostrá až konfrontační prohlášení. Ta jsou sama o sobě laciná, papír či mikrofon snesou hodně.

Ale ve svém souhrnu mají útočné propagandistické výroky velice neblahé dopady. Mohou vést ke zvyšování bojové pohotovosti ozbrojených sil, což zase rozšiřuje vliv polních velitelů, který se nakonec může vymknout politické kontrole.

Souhrnným dopadem nepříznivých posunů je ochabující bezpečnostní spolupráce. Její podstatou je to, že státy nebo koalice, které nesdílejí zcela stejně hodnoty a stejné představy o míru, se mohou vzájemně považovat za bezpečnostní hrozby. Ale i za takového stavu věcí dokážou přímo jednat o snížení rizik vzájemné konfrontace tam, kde je nejvyšší a nejnaléhavější.

Tak to dokázaly USA a SSSR v době, kdy v jejich čele stáli Richard Nixon a Leonid Břežněv, kteří v roce 1972 v Moskvě podepsali smlouvu SALT I. A ještě více pak dosáhli Ronald Reagan a Michail Gorbačov, kteří v roce 1987 podepsali smlouvu o úplném zrušení raket středního dosahu (INF). Ta je dosud jedinou odzbrojovací smlouvou jaderného věku.

Dnešní situace naopak stále více připomíná dobu, kdy na jedné straně stál kategorický a nekompromisní Reagan ve svém prvním období, kdy svými tehdejšími výroky budil v Moskvě i v jejích satelitech pocit sílícího nebezpečí, a tím posiloval vliv tamních konzervativců, stoupenců tvrdé linie.

Reagan navíc vyvolával znepokojení i v Paříži a v Bonnu. Jelikož protihráčem Američanů v Moskvě byla garnitura funkcionářů zápolících se stařeckou vyčerpaností organismu (Brežněv, Ustinov) a těžkými nemocemi (Andropov, Černěnko), vracel se v těchto neveselých kulisách na scénu strach z možné války, kterou nechtěla ani jedna strana.

Hlavní aktéři nynějších kontroverzí jako by se vraceli ke vzorcům jednání z první poloviny 80. let. Je to o to varovnější, že nejvyšší místa na obou stranách zaujímají mladší a mnohem energičtější figury, leč – chovají se v lecčems nápadně podobně jako jejich někdejší předchůdci. Dokážou nakonec nalézt cestu k přímým rozhovorům a nalezení oboustranně přijatelných východisek? Napjatá situace to vyžaduje s vysokým stupněm naléhavosti.

Jan Eichler; historik

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.