články

Poslední kolo protiruských sankcí, které vstoupilo v platnost před několik málo dny, vyvolalo živou diskusi. Nehodlám se zabývat problematikou, která k sankcím vedla, to ostatně děláme v IVK již dlouho a intenzivně. Vydali jsme o daném tématu knížku, Václav Klaus a Jiří Weigl se účastnili rozsáhlé polemiky s pány Illarionovem a Roháčem na webu Reflexu a diskutovali u kulatého stolu pořádaného American Institute in Ukraine, který se otázkami ukrajinského konfliktu zabýval.

Já bych rád upozornil na něco jiného. Poslední kolo sankcí, které na Rusko uvalily státy EU společně s USA, bude mít několik citelných dopadů, nad nimiž bychom měli vážně uvažovat. Sankce totiž společně s Ruskem zasáhnou i nás, tedy státy, které je uvalují. Každému je asi jasné, že obchod je vzájemná záležitost a jakékoli jeho omezení musí být z definice oboustranné. To však našim jestřábům ani trošku nevadí. Nebudou to totiž oni, ale ani jejich děti, které budou stát fronty na úřadu práce, až naše firmy obchodující a spolupracující s firmami ruskými budou muset propouštět zaměstnance. To však samozřejmě nikoho netrápí a v logice kácejícího se lesa a létajících třísek ani nemůže.

Sankce cílí na ropný průmysl, vyspělé technologie, na zbraňový průmysl a tzv. výrobky dvojího užití. S ohledem na význam strojírenského exportu do Ruska (tvoří asi 60 % českého exportu do země), který by mohl potenciálně patřit právě do poslední jmenované skupiny, je třeba se skutečně intenzivně zamýšlet nad náklady a výnosy podobných opatření. Mohlo by se velmi snadno stát, že trhy, které jsme z politických důvodů po roce 1989 opustili a v posledních letech velmi těžce dobývali zpět, se nám opět uzavřou a naše místo rychle zaplní někdo jiný, a navíc bez jakéhokoli smysluplného efektu na směřování ruské politiky.

Mohou opravdu tyto sankce dosáhnout kýženého efektu a donutit Rusko ke změně chování, podvolení se Západu a tak fakticky dovolit kyjevské vládě, aby si na východě Ukrajiny dělala skutečně, co se jí zlíbí, včetně neomezených ,,humanitárních akcí"? Myslím, že nikoli. Jediné, čeho Západ dosáhne a může dosáhnout, bude znevěrohodnění argumentace svobodným obchodem, která je jedním ze základních prvků liberálního západního uvažování o mezinárodních vztazích.

Nedělám si samozřejmě nejmenší iluze o tom, že vzájemná obchodní závislost je zázračným lékem s potenciálem úplně eliminovat konflikty a války. Ostatně historie mluví za vše. Ještě v roce 1913 psal Norman Angell o tom, že válka mezi Británií a Německem není a nebude možná nebo bude maximálně nákladná a to tak, že se ani jedné ze stran nevyplatí, právě díky vzájemné hospodářské interdependenci. Před několika dny jsme si připomněli sté výročí od vypuknutí první světové války, která všechny tyto smělé úvahy vyvrátila. I přes to jsem ale stále přesvědčen, že vzájemná výhodnost a prospěch z obchodu jsou jedinou dlouhodobě osvědčenou cestou jak zlepšit životní úroveň a standardy milionům lidí pod rozličnými vládami. Po saturaci a pokrytí nejzákladnějších potřeb totiž vždy přijde řada na ty, které sezprvu zdály, zcela logicky, jako ne až tak podstatné – na svobodu projevu, účast na rozhodování a politickém procesunebo na životní prostředí.

O smysluplnosti a efektivitě sankcí byla napsána řadaekonomických i politologických studií, velká část z nich se shoduje na jejich nízké efektivitě. Příkladem může být Írán, který sankcím odolává již od konce sedmdesátých let, několik desítek let trvající embargo USA vůči Kubě bez jakéhokoli vlivu na Castrův režim nebo sankce vůči Severní Koreji, taktéž bez efektu. Na druhé straně pak vidíme příklad Číny, kterou světu společně otevřeli na počátku sedmdesátých let Richard Nixon a Henry Kissinger a jejíž obyvatelé jsou dnes mnohonásobně šťastnější a svobodnější než byli kdykoli před tím. Cílem velké většiny ekonomických sankcí je snaha o změnu režimu nebo alespoň jeho chování, v mnoha případech však dochází k jeho ještě většímu upevnění a semknutí se před,,vnějším ohrožením." To by mohl být i případ Ruska, ve kterém popularita na západě odsuzovaného prezidenta raketově vzrostla.

Západ ideji svobodného obchodu zasadil velmi citelnou ránu.Dal do rukou argumenty všem odpůrcům svobodného obchodu poukazujícím na vzájemnou závislost, která s ním vzniká, a na z ní pramenící omezení suverenity rozhodování.Takového omezení suverenity jednání je si ruské vedení v čele s prezidentem Putinem velice dobře vědomo a bude napříště dělat vše proto, aby k podobné situaci již nedošlo. Západ je tak tím, kdo si úspěšně vytváří svého nepřítele, který bude ale v budoucnu mnohem více odolný a houževnatý a bude snáz odolávat jakémukoli tlaku. Rusko nevstoupilo po táhlých jednáních v roce 2012 do Světové obchodní organizace a nepřijalo tedy ideu svobodného obchodu kvůli tomu, aby sidnes na základě pomýlených argumentů nechalo okopávat kotníky sankcemi, které přicházejí namísto smysluplného a konstruktivního jednání.

Reakce Moskvy je poměrně logická. Putin západním politikům dlouhodobě nedůvěřuje a poslední kolo sankcí uvalených na Rusko tyto jeho pocity jen znásobí. Politika obchodem k míru jako by najednou přestala platit.

Filip Šebesta

Institut Václava Klause

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.