ENEN CZE
===

články

Jiří Weigl: Politický komentář IVK č. 23 - Přímá volba prezidenta a její zákonitosti

Publikováno na serveru Echo24.cz, 30.03.2014

publikováno: 30.03.2014, čteno: 1282×

 

Vítězství Andreje Kisky v prezidentských volbách na Slovensku vybízí k obecnějšímu zamyšlení nad zákonitostmi dvoukolové přímé prezidentské volby. Máme totiž tendenci v předvolebních diskusích a spekulacích favorizovat outsidery a hovořit s překvapením o vítězství skutečných favoritů.

V našem volebním systému se sice dvoukolová přímá volba uplatňuje v senátních volbách, ale obvykle zkušenosti z těchto voleb nepokládáme za příliš relevantní pro úvahy o technicky obdobné volbě prezidentské. Je tomu jednak proto, že senátní volby jsou u nás na okraji zájmu a účastní se jich obvykle pouze cca pětina oprávněných voličů, a jednak asi i proto, že osobnosti ucházející se o 27 senátorských postů jsou málokdy výrazné, a proto lidé volí převážně na základě svých obecných politických sympatií. Přesto i senátní volební klání v některých případech modelově odpovídají zákonitostem celostátních dvoukolových voleb prezidentských.

První kolo volby ukazuje, jakou mají jednotliví kandidáti skutečnou voličskou podporu. Dává tedy odpověď na otázku "Koho byste chtěli prezidentem republiky?". Paradoxem dvoukolové volby je to, že ten, kterého by nejvíce voličů chtělo prezidentem, se jím v tomto kole nestane, pokud nedostane absolutní většinu hlasů, ale pouze postupuje do druhého kola volby.

Ve druhém kole volby zní pro voliče otázka zcela jinak – "Koho nechcete prezidentem?", tj. rozhodující váhu získává antipatie a dojem voliče, koho z kandidátů považuje za větší zlo.

Z této evidentní logiky plyne, že jestliže v prvním kole přímé prezidentské volby výrazné osobnosti polarizující společnost bodují, ve druhém kole naopak ztrácejí oproti osobám méně zřetelným, stejně tak jako politikové mívají handicap oproti nepolitikům a reprezentanti vlády obvykle ztrácejí proti představitelům opozice.

Obecně dále platí, že voliči – alespoň u nás – mají tendenci systém politicky vyvažovat, tj. s oblibou dávají přednost opačné polaritě vlády a prezidenta.

Otestujeme-li slovenské výsledky výše uvedenou optikou, shledáme téměř stoprocentní potvrzení známých pravidel. Robert Fico má ve slovenské společnosti pevnou, cca 40% voličskou podporu, což jej činí neotřesitelným vítězem parlamentních voleb a suverénem slovenských vlád. Postavení fenoména slovenské politiky posledních let je však jeho slabinou v prezidentské volbě, což je hra se zcela jinými pravidly než volby parlamentní.

Čtyřicetiprocentní voličská podpora stačí nejsilnějšímu slovenskému politikovi vyhrát první kolo a postoupit do závěrečného klání. Tam však stávající premiér, který dlouhodobě dělí společnost a nese odpovědnost za nelehké vládnutí v pokrizové situaci, není schopen získat více. Pro zbytek elektorátu on není ani oním hypotetickým druhým, ani třetím hlasem, který by byl ochoten někomu dát.

Ty naopak snadno zamíří k neznámému nepolitikovi Kiskovi, filantropovi, slibujícímu cosi libě znějícího. Nemá nepřátele ani nadšené podporovatele. Proto zvítězí. Taková je logika dvoukolové přímé prezidentské volby. U nás by v ní nebyl zvolen ani Masaryk, ani Beneš, ani Havel, ani Klaus.

Přesto však u nás v České republice v první přímé prezidentské volbě zvítězila osobnost tak výrazná a polarizující jako Miloš Zeman. Byla to výjimka? Jsem přesvědčen, že nebyla. Miloš Zeman byl v éře mimořádně nepopulární pravicové vlády nepochybně nejsilnější levicový kandidát, jehož někdy drsný politický styl poněkud vymazalo z voličské paměti deset let odpočinku na Vysočině. Přesto by mohl těžko zvítězit, kdyby jeho protikandidátem ve druhém kole nebyl muž, jehož osobnostní charakteristiky byly pro většinového českého voliče ještě extrémnější – česko-rakouský aristokrat, miliardář, místopředseda nenáviděné vlády Karel Schwarzenberg. Ve srovnání s ním, a prakticky pouze s ním, mohl být a také pro voliče byl Miloš Zeman konsensuálním středovým kandidátem. I u nás loni obecná pravidla platila.

Ti, kteří chtěli zastavit tažení Miloše Zemana na Hrad, udělali nominací Karla Schwarzenberga zásadní chybu a doplatili na to. Příště se to již nestane. My si stále ještě, i po přijetí přímé volby hlavy státu, udržujeme pocit, že Pražský hrad je vyhrazen pro velikány politiky. S tím bude konec. Slovenská zkušenost je jasná. Na Hradě nás budou čekat málo známí apolitičtí filantropové.

Ing. PhDr. Jiří Weigl, výkonný ředitel IVK

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­