články

Na příští poslanecké schůzi začne další kolo (prozatím) nekonečného seriálu s názvem Zákon o státní službě. Podobně jako tomu u dalších mýdlových oper bývá, i u tohoto postupně zapomínáme, jak to vlastně začalo, jaká herecká sestava stála na počátku a především – jaký smysl celé to pinožení vlastně má. Přesně tak je tomu i nyní.

Kdybychom se zeptali dnešních hlavních protagonistů, uslyšíme asi několik vznosných frází: je potřeba odpolitizovat státní správu; státní správa musí být profesionální. Nejsměšněji zní argument, že takový zákon po nás chce Evropská unie.

Kam až může stát?

Diskuse o státní službě by neměla být oddělována od diskuse o podobě státní správy – tedy nikoli pouze kdo, ale také v jakém systému a v jakém institucionálním nastavení ji vykonává. Jakkoli je jednou z našich deklarovaných zásad školské odlišení, že občan může činit vše, co není zákonem zakázáno, zatímco veřejná moc může činit pouze to, co je zákonem výslovně povoleno, stávající realita je méně jasná a hranice mezi zakázáno/povoleno bývá občas nezřetelná.

V základu veškerých debat o státní službě a správě leží – i když nepřiznaně – spor o rozsah moci státu. Tento svár není veden pouze mezi klasickými liberály a těmi, kdo vyznávají všeobjímající moc státu.

Spor je mnohem širší – zahrnuje všechny velké politické hodnoty současnosti: spravedlnost (rovnost), efektivnost, bezpečí a svobodu. Vždy to bývá tak, že nelze zajistit všechny současně, naopak jsou ve vzájemném konfliktu: státní správa zajišťující občanům bezpečí potlačuje svobodu; ta, která preferuje spravedlnost, nemusí být efektivní; ta, která se snaží být efektivní, nemusí zajistit bezpečí apod.

A kdo komu vlastně slouží

Zcela nezodpovězená pak celou dobu zůstává jazykovědná otázka, co vlastně znamená ona státní služba? Jde o službu státu vůči občanům, nebo službu občanů vůči státu? V zásadě jsou obě varianty možné, jen je každá založena na odlišné filozofii a vyžaduje jiný typ státních úředníků a jiné postavení občanů vůči státu. A aby to nebylo tak jednoduché, možný je i mix obou krajních variant – tedy že stát je služebníkem občana, ale občan je mu různými službami rovněž povinován.

Všechny tyto otázky jsou ale ze současné debaty absurdně zcela odsunuty a my debatujeme od konce: kdo má nejasně definovanou státní službu vykonávat. Místo abychom se ptali, jak ji má vykonávat (zprofanované a ve výsledku nic neříkající slovo "profesionálně" raději vynechme), řešíme, jaké má mít úředník vůbec ničeho. Je jedno, jestli vydrží v úřadu čtyři nebo dvacet let. Západní svět zná oba modely – střídání prezidentských administrativ ve Spojených státech po volbách, stejně jako dlouhověké britské státní tajemníky, jak je v nepříliš zkarikované podobě známe ze seriálu Jistě, pane ministře.

Není snadné rozhodnout, který systém je pro nás vhodnější. Ti, kdo argumentují výhodou stability úřednického aparátu, mohou být snadno přeargumentováni těmi, kdo věří v prospěšnost nových košťat, která dobře metou.

Na čem tedy záleží, ne-li na stranické knížce či (ne)definitivě? Klíčová musí být – vedle běžných požadavků výkonnosti a poctivosti – skutečnost, zda úředník pracuje v souladu se zákonem. V tom je jeden z hlavních problémů české veřejné správy: nejasnost zákonů, či dokonce záměrně velký prostor pro panská úřednická konání.

V české právní džungli

Zákony svěřující moc státním úředníkům nad občany nemají dávat prostor pro svérázné výklady a rozdílné postupy. Je neobhajitelné, že mohou být jiné požadavky pro vyřízení stavebního povolení či ohlášky na dvou různých stavebních úřadech.

Nesmí být možné, že u některého finančního úřadu projde něco, co neprojde u jiného. Musí být definován jasný standard, základní požadavky, nikoli interval, který dává prostor pro výjimky a obcházení.

Ve sněmovně je dost politických sil, které deklarovaly snahu o výkonný státní aparát. Ovšem nám nesmí jít pouze o výkonnost – výkonná byla i státní mašinerie nacistického Německa. Naším cílem by měl být stav, kdy úředník nebude mít prostor pro různé výklady. Stav, kdy bude jasné, co občan smí, a co ne. Stav, kdy nedodržení jasných (nikoli nutně jednoduchých) předpisů, ať už občanem, či úředníkem, bude následováno jasnou sankcí. Stav, kdy nevládne nikým nevolený úředník, ale skrze zákony zvolený politik, který může být příště nezvolen. Takový má být cíl politického snažení – a ne zákon o státní službě.

Ale dobře víme, že to tak neskončí. Jaký tedy bude výsledek? Státní služba/správa se ani po přijetí nového zákona nezlepší – jen v ní časem možná bude více profesionálů (ať už to slovo znamená cokoli). Podivný pocit směsi jak státní zvůle, tak státní bezmoci přetrvá a bude se prohlubovat – a dále bude podrývat důvěru občanů v náš společný svobodný stát.

Stanislav Balík; politolog a historik

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.