články

Stupňování ozbrojeného násilí v Iráku znovu otevírá diskusi o smyslu a významu vojenské intervence USA a jejich spojenců v roce 2003 a následující dlouhodobé okupace. Tehdejší britský premiér Tony Blair (1997–2007) i nyní hájí svůj postup. Ten ho ale nakonec stál oslnivou politickou kariéru a nepříjemnosti při autogramiádách jeho knihy, na nichž po něm Britové házeli shnilé ovoce a křičeli, že je lhář.

Usměvavý Tony si ovšem počíná velice svérázně – dnes tvrdí, že kdyby USA spolu s Británií a dalšími "ochotnými" v roce 2003 nezasáhly, pak prý by se Saddám určitě v roce 2011 zmocnil propuknuvšího arabského jara…

Expremiér přitom účelově opomíjí fakt, na nějž mnozí zasvěcenci upozorňovali právě na počátku roku 2003: vojenská intervence byla naprosto zbytečná, protože Saddámův diktátorský a kleptokratický režim mlel z posledního a bylo jen otázkou měsíců, nanejvýše roku či dvou, kdy vybuchnou masové protesty a režim smetou.

Blair navíc vůbec neklade otázku, jak by tehdejší irácký režim, navíc zatížený dlouholetým embargem, mohl přežít dalších osm let a k tomu ještě silnou vlnu arabského jara, a pak se dokonce postavit do jejího čela, když byla od základu namířena právě proti dlouholetým diktátorům. A nespokojuje se jen s obhajobou minulosti, ale zdůrazňuje, že udeřit se mělo i v Sýrii. A že Západ by měl zasazovat tvrdé údery všude, kde se jakkoliv projeví islámský extremismus, který je podle něj oporou a spouštěčem celosvětového extremismu jakožto vážné bezpečnostní hrozby. Vůbec neodpovídá na otázku, zda nástup a postup ISIL nemůže být jedním z důsledků americké intervence, na jejímž konci je nejméně půl miliónu mrtvých Iráčanů.

Zcela jinak vidí situaci Blairův už tehdejší oponent Dominique de Villepin, ministr zahraničí Francie v pohnutých letech 2002–03, a pak v letech 2005–07 dokonce její premiér. Namítá, že celá Bushova "válka proti světovému terorismu" byla ukázkovou politickou fantasmagorií, vnucováním demokracie na bodácích, jež ke všemu neštěstí dokořán otevřela Pandořinu schránku etnických, náboženských a kmenových nenávistí na Blízkém a Středním východě. V neposlední řadě oživila i války o hranice, přičemž konečné důsledky mohou být zničující.

Právě v roce 2003 a v následné okupaci vidí Villepin základní příčiny dnešní situace, kdy se ozbrojení radikálové z extremistické ISIL jeví buď přímo jako osvoboditelé (sunnitů, kteří se po Saddámově svržení dostali zcela na okraj a jsou nanejvýš nespokojeni s nadvládou šíitů), anebo jako menší zlo ve srovnání s potentáty, které dosadili a dlouhodobě podporovali Američané.

Villepin kritizuje, že "zmilitarizované demokracie" vnucují války za použití bezpilotníků, a to nejen v Iráku, ale také ve Středoafrické republice, v Mali, v Libyi, v Sýrii a zanedlouho třeba i na jiných místech planety. Naléhá, aby se už konečně přestalo s bushovskou "válkou proti terorismu" a aby se přešlo k dlouhodobému boji, který má především nevojenské nástroje, a to právní, technologické, finanční a politické. Proto doporučuje, aby se svolala velká mezinárodní konference, která by se důkladně a všestranně zabývala problematikou Blízkého východu, dala by záruky hranic mezi jednotlivými státy a poskytla by základní pojetí dlouhodobějšího míru.

Pokračující mezinárodní debata má své dopady i pro naši zemi. I u nás se přece na přelomu let 2002 a 2003 střetly dva rozdílné přístupy: na jedné straně "idealisté" pod vedením tehdy dosluhujícího prezidenta, kteří pod heslem boje za lepší svět bez diktátorů podpořili nejprve leteckou válku proti tehdejší srbskočernohorské Jugoslávii a o necelé čtyři roky později se postavili za tehdejšího amerického prezidenta po boku výše zmíněného výmluvného Brita. Zcela jiné stanovisko ale zaujal tehdy nastupující prezident, jenž v duchu svého antiintervencionismu neváhal své výhrady říci americkému velvyslanci v Praze.

Jan Eichler; historik

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.