ENEN CZE
===

články

Ladislav Tajovský: Integrací zpátky na start

Lidové noviny, 30.05.2014

publikováno: 03.06.2014, čteno: 1629×

 

Údiv nad výsledky eurovoleb má několik rozměrů. Prakticky všechny od vlivu nikterak úžasné ekonomické situace po celkem přirozenou "ťafku" nabobsky vystupujícím unijním elitám už byly mnohokrát rozebrány a není třeba se k nim vracet.

K čemu se ale vrátit můžeme, mimo jiné proto, že to aspoň u nás zatím nikdo neudělal, je jedna hodně chytrá knížka jednoho hodně chytrého pána. Chytrých knih chytrých autorů totiž není nikdy dost. Takže: v roce 1992 vyšla skvělému britskému hospodářskému historikovi Alanu Milwardovi knížka (dosud bez českého překladu) The European Rescue of the Nation-State (nejblíže asi Záchrana národního státu v Evropě). Jak už z názvu vyplývá, vyvolala docela pozdvižení, které vzhledem k odbornému renomé autora nešlo jen tak odmávnout poukazem na prvoplánovou snahu zaujmout za každou cenu postojem odlišným od hlavního proudu.

Docela důležitý je i dobový kontext – nezapomínejme, že přesně v tomtéž roce spatřuje světlo světa Evropská unie, v platnost vstupuje takzvaná Maastrichtská smlouva a vše, co dnešní euroskeptici považují za špatné odbočení na klíčové dějinné křižovatce. Načasování tedy lepší než dobré. A oč tedy v Milwardově textu jde? Zjednodušeně řečeno se integračnímu procesu podařilo totéž, co třeba podle Josefa Schumpetera kapitalismu – zajde na svůj vlastní úspěch. Byl natolik úspěšný, že pomohl znovuzrodit ideu národního státu, na jehož rozvalinách se koncem první poloviny 20. století rodí. Střet dvou tlaků Při pohledu na stoupající úspěch národně orientovaných stran v jedné evropské zemi za druhou si není od věci uvědomit, že integrační proces ve svých počátcích vycházel ze střetu dvou tlaků. Prvním byla krize národního státu jako zhruba dvousetleté formativní ideje evropské státoprávní existence. První a druhá světová válka byly logicky (ale z dnešního pohledu mylně) hodnoceny jako definitivní diskreditace národního státu jako takového. Evropské poválečné elity hledaly jinou entitu, k níž se mohou evropské národy upínat–místo rozdělujících národních států spojující myšlenku nadnárodních institucí, které se stanou místem zrodu společné evropské státnosti.

Druhým inspiračním zdrojem a svým způsobem rozhodujícím momentem byl silný tlak ze zámoří. Spojené státy vnímaly svou vlastní minulost jako vhodný předobraz evropské budoucnosti – z amerického pohledu šlo o v Kantově myšlence federalizující se rodiny svobodných republik zrozenou představu jediného možného modelu mírového soužití národů, které minulost dělí natolik, že musí hledět výhradně do budoucnosti, mají-li najít cestu, jak spolu nadále vyjít.

Američané tedy spolu s evropskými federalisty tlačili klíčové politické figury starého světa k tomu, aby se Evropa vydala americkou cestou. Milward se v akademickém světě nikoliv náhodou etabloval jako znalec procesu hospodářské obnovy a Marshallova plánu, jehož poskytnutí Američané přijetím myšlenky společné budoucnosti podmiňovali. První dekády integračního procesu se však přes své nesporné úspěchy ukázaly být opakovanými příklady selhání těchto představ. Pokusy s OEEC, Evropským obranným (respektive politickým) společenstvím, Radou Evropy a dalšími vždy selhaly, přestože vlastně nebylo co řešit; tehdejší argumentace stoupenců nadnárodní myšlenky se nikoliv náhodou podobá té dnešní s eurem: Chcete společnou Evropu, nebo válku? Přes evidentní evropský zlatý věk šlo z pohledu "otců zakladatelů" o jeden neúspěch za druhým. Mezníkem pak měla být zmíněná Maastrichtská smlouva a plán na měnovou unii jako krok, který už znemožňoval byť jen úvahy o cestě zpět. Alan Milward – stejně jako některá realizovaná referenda z minulé dekády či poslední evropské volby – usvědčují stoupence postupující integrace ze špatného čtení historie a ještě horšího odhadu budoucnosti. Milward před více než dvěma dekádami píše, že nesporný úspěch integračního procesu byl – zpětně nahlížen – možná jedinou možností, jak pro Evropu znovuzrodit myšlenku národního státu. Dle jeho výkladu tak evropská integrace vycházející z přesvědčení o zničení myšlenky evropských národů pomohla tyto národy očistit od balastu krvavé historie společného soupeření.

Je tedy klidně možné, že dnešní evropskou realitu musíme číst jako přihlášení se o slovo těch politických sil, které měly být podle mnohých už dávno mrtvé. Jenže nejsou – a mohou právě teď zažívat svou renesanci. Největší představitelnou chybou by bylo upírat jim právo na existenci ve jménu myšlenky, se kterou za ně kdysi dávno v dobré víře přišel někdo jiný.

Ladislav Tajovský, pedagog na VŠE v Praze

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­