články

Pomáhá rozvoji moderního kapitalismu spíše protestantská, nebo katolická etika? Posiluje západní racionalita rozvoj moderního kapitalismu, nebo působí jako železná klec, která pokrok nakonec brzdí? Má se politik řídit etikou smýšlení, nebo etikou odpovědnosti? Má být společenská věda hodnotově neutrální, nebo je každá věda beznadějně ideologická? Tyto zásadní otázky nastolil sociolog, filozof a ekonom Max Weber. Sto padesát let od jeho narození vybízí k hlubší reflexi.

Jen málo myslitelů je tak hojně interpretováno našimi současníky jako Max Weber. Třeba když jde o otázku, proč v západním světě pozorujeme expanzi byrokracie, zda politikové mají charisma, nebo zda se moderní kapitalismus zrodil z protestantské etiky. Weberovo dílo se stalo předmětem nepřeberného množství interpretací. Jednu z posledních nabídl německý sociolog DirkKaesler ve své tisícistránkové biografii "Max Weber" (2014), která rekonstruuje Weberovo dílo v kontextu tehdejších idejí a kontroverzí, vykresluje jeho vědecké a politické aktivity a odhaluje Maxe Webera jako člověka.

Plodný život

Máme-li vyzdvihnout význam Weberova díla, bude užitečné připomenout jeho základní životní okamžiky. Karl Emil Maximilian Weber se narodil 21. dubna 1864 v durynském Erfurtu jako první z osmi dětí akademicky vzdělaného dr. Maxe Webera, pozdějšího poslance Říšské rady, a jeho manželky Heleny. Hlavní univerzitní studia absolvoval Weber v Göttingen, Heidelbergu a Berlíně v letech 1882-1886.

První studie, na nichž Weber pracoval ještě během studií, byly historické. Dizertaci píše na téma "K dějinám obchodních společností ve středověku" (1889), dva roky na to v rámci Spolku pro sociální politiku habilitační spis "Římská agrární historie v jejím významu pro veřejné a soukromé právo" (1891).V roce 1888 vstupuje do Spolku pro sociální politiku, který mu posléze zadá vypracovat studii o poměrech dělníků v Prusku.

Po studiích Max Weber učí římské právo a dějiny jako (státem neplacený) soukromý docent a vydělává jako advokátní koncipient. V zimě 1893/94 se žení s jednadvacetiletou MarianneSchnitgerovou, později Weberovou. Ta jej doprovází po celý jeho další život, po jeho smrti vydává jeho díla a sepisuje jeho dodnes citovanou biografii "Max Weber. Obraz života" (1926).

V roce 1893 je přidělena Weberovi mimořádná profesura pro obchodní a německé právo na berlínské univerzitě. Freiburg jej však láká více. V květnu 1895, druhém freiburgském semestru, pronáší svou slavnou nástupní řeč "Národní stát a národohospodářská politika". V roce 1896 však dostává ještě lákavější nabídku – do Heidelbergu, kde přebírá katedru po známém historickém ekonomu Karlu Kniesovi. Později přednášel i ve Vídni a Mnichově.

V roce 1897 došlo ke konfliktu mezi Maxem Weberem seniorem a juniorem při otcově návštěvě v Heidelbergu. Hádka o rodinných poměrech, při níž syn otci vytýkal patriarchálně autoritativní způsoby vůči matce, vyvrcholila okázalým odchodem otce, který po sedmi týdnech zemřel. Následné výčitky svědomí jsou někdy vykládány za jednu z příčin Weberova nervového zhroucení, které znamenalo intelektuální pauzu v letech 1897-1902.

Když německý ekonom a pozdější bavorský ministr financí Edgar Jaffé v roce 1904 koupil "Archív pro sociální vědu a sociální politiku", nabídl Weberovi vedení redakce. Weber nabídku přijal. Postupně se mu ve spolupráci se Sombartem a Jaffém podařilo učinit z Archívu vedoucí vědecký ekonomický časopis v Německu. Pro Webera bylo angažmá v Archivu prostředkem neuniverzitního udržení se ve vědeckých kruzích.

Všestranný myslitel

Od srpna do prosince 1904 cestuje Weber s manželkou po Spojených státech. Na stránkách Archivu mezitím vychází první a po jejich příjezdu i druhý díl "Protestantské etiky a ducha kapitalismu" (1904/1905). Základní teze, že protestantská etika pomohla rozvoji moderního kapitalismu, zatímco katolická etika spíše pomáhá udržovat tradicionalismus, byla převratná a ovlivnila společenské vědy na století dopředu.

Mezi léty 1909-1914 se Weber stává hlavní postavou debaty uvnitř Spolku pro sociální politiku, která se nazývá "spor o hodnoty". Ústřední teze Webera zněla, že není upřímné ospravedlňovat vlastní (nepochybně legitimní) politické názory vědeckými argumenty, falešným odvoláváním se na vědu. Vášnivá rozepře však zůstala z větší části skryta veřejnosti. Weberovo východisko, že společenské vědy mají analyzovat a ne hodnotit, však bylo zásadní.

Od doby, co byl Weber nucen se stáhnout z akademické i politické dráhy v Heidelbergu, se soustřeďoval na psaní. Tehdy napsal svá největší díla spadající do obecné sociologie a sociologie náboženství, např. "Hospodářství a společnost" (1920) či "Hospodářská etika světových náboženství" (1915-17). Západní racionalizaci Weber popsal jako sekularizaci – odkouzlení světa.

Od roku 1917 se Weber pokouší získat politický vliv – prostřednictvím novinových článků, projevů a politických spisů chtěl ovlivnit německou válečnou politiku a připravit výhodnější mírovou smlouvu pro Německo. V listopadu 1917 pronáší v Mnichově svou přednášku "Věda jako povolání". Před volbami do Národního shromáždění 19. ledna 1919 se Weber aktivně účastnil volební kampaně Německé demokratické strany, zvolen však nebyl. Weber umírá 14. června 1920.

Politicky se Weber hlásil k národnímu liberalismu, ale ovlivnily ho jiné doktríny. Z konzervativismu převzal nacionalismus, ze socialismu "sociální spravedlnost" a z liberalismu hodnotový pluralismus. Jednou ze stěžejních hodnot zůstávaly pro Webera národní zájmy Německa. USA obdivoval za rozkvět moderního kapitalismu, náboženskou toleranci a demokratické zakotvení. Carského Ruska se Weber obával a podporoval konstituční reformy ruských liberálních demokratů. K Polsku měl přezíravý vztah, teprve později svůj postoj přehodnotil, když v něm viděl potenciální protiváhu vůči mocnému Rusku.

Křehkost titána

Weberovo dílo se stalo zdrojem nejrozličnějších výkladů. Jednu z neoriginálnějších psychoanalytických interpretací Max Webera přinesl Arthur Mitzmann v knize "Železná klec. Historická interpretace Maxe Webera" (1970). Weber podle něj popsal racionalitu západní civilizace a prosazoval koncept hodnotově neutrální vědy, ale jeho osobní život s racionalitou příliš nekorespondoval. Spíše byla pro něj charakteristická vášeň, horlivost a emocionalita.

Mitzmann vychází z freudovské psychoanalýzy a ukazuje intimní vztah mezi Weberovými soukromými problémy a veřejnou podobou jeho děl. Mitzmann pracoval nejen s tradiční životopisnou knihou Marianne Weberové, ale především s Weberovými dopisy z mládí a zprávami Hermanna Baumgartena, Weberova strýce. Mitzmanova kniha vyšla v roce 1970, kdy již nebylo třeba brát ohled na cítění nejbližších příbuzných ani na "vědecký mýtus" vznikající první desetiletí po Weberově smrti.

Mitzmann analyzuje Weberovo rodinné prostředí v letech 1864-1886, první lásku Emmy, napětí mezi zbožnou matkou Helene Weberovou a jejím manželem. Max Weber senior byl ambiciózním berlínským politikem, který po smrti čtyřleté dcery nevyjadřoval dostatečnou lítost a nepřerušil své politické aktivity. Domácí autoritativnost Webera seniora ostře kontrastovala s jeho politickou měkkostí.

Weberova nervová porucha, která jej ochromila do roku 1902, byla podle autora způsobena nejen pracovním vyčerpáváním, ale i výčitkami svědomí ze smrti otce. Je možné, že v průběhu psychického selhání došel k poznání, že směs pyšného vzdoru a vědecké analýzy jej převedla k osobní katastrofě. Zotavování z nemoci udělalo z Webera nového člověka. Po roce 1902 mění nejen své metodologické názory, ale oslabuje i své nacionalistické tendence.

Vědecký zájem o vztah asketického protestantismu a kapitalistického ducha podle Mitzmanna nebyl náhodný. Sledujeme-li jeho obrovské pracovní nasazení a jeho vlastní vnímání workoholismu jako patologického symptomu, je jasné, proč se téma světského asketismu objevila zrovna po roce 1902. Šlo vlastně o sebeobhajobu, zdůvodnění, proč kalvinistické pracovní vypětí mělo pozitivní vliv na společnost.

Další zlom ve Weberově životě, který se Mitzmann pokouší vysvětlit psychoanalyticky, je Weberův odvrat od asketického racionalismu v letech 1907-1920. Weber se stále častěji dostává i k existenciálním otázkám, oslava asketického racionalismu ustupuje analýzám "akosmické lásky". Příklon k erotickým tématům není náhodný. Harmonii mezi libidinózními tužbami a racionální etikou se totiž Weberovi nikdy nepodařilo dosáhnout.

Mitzmann věří, že intelektuální historie, která ignoruje psychoanalýzu, nemůže být úplná a s důvěrou používá freudovskou analýzu na život zakladatele německé sociologie. Ambivalence, sexuální problémy a ohromné tvořivé napětí mezi vášní a rozumem ve Weberově životě a myšlení zobrazuje Mitzmann s odhodláním, které je někdy na pokraji přesvědčivosti a spekulací, ale je rozhodně provokativní.

Prorocká analýza byrokracie

Weber nikdy neměl příležitost vypracovat konečný definitivní směr jeho myšlení. Své práce stále přehodnocoval, doplňoval a měnil. Jeho vliv na moderní společenské vědy však může být směle srovnáván s vlivem Adama Smithe v ekonomii. Stejně jako Smithovo je i Weberovo dílo vnímáno jako prubířský kámen. Existuje preweberovská a postweberovská sociologie.

Weber etabluje sociologii jako hodnotově neutrální vědu. Sociologie analyzuje, ale nehodnotí. Aby vysvětlil význam, který lidé připisují svému jednání, vychází z jejich vnímání situace. Používá tedy metodologický individualismus. Současně se ohrazuje proti tezi, že základ pro sociologii může tvořit psychologie, stejně jako, že sociologie předurčuje politická přesvědčení.

Prorocká je Weberova analýza byrokracie. Weber upozorňuje, že v moderní době působí nezadržitelný nástup byrokracie a legalismu. Úředníci si hájí své vlastní zájmy, což znamená nejen touhu po zajištění definitivy a pevném platu, ale i posilování vlastní moci a rozhodovací kompetence. Byrokracie zneužívá "informační asymetrie", takže dokáže vždy veřejnost a politiky přesvědčit o své nenahraditelnosti.

Věda a politika

Stále aktuální zůstává Weberova metodologie, konkrétně koncept hodnotové neutrality. K hodnotové neutralitě se řada vědců oficiálně hlásí, ale málokdo úplně dodržuje. Někteří ji odmítají, aby obhájili přítomnost politických a morálních hodnocení ve svých dílech. Příspěvek Maxe Webera je diferencovanější, než se oponenti domnívají, a je stále inspirativní i pro současné úvahy o vztahu vědy a politiky.

Weberovský přístup lze pracovně nazvat jako "depolitizace vědy" a "descientizace politiky". Depolitizace vědy znamená odpolitizování vědeckého výzkumu. Descientizací politiky rozumíme "odvědečtění" politiky – zbavení se iluze, že v politice existují věcná, technická řešení, která lze najít ve vědě. Depolitizace vědy a descientizace politiky jsou spojité nádoby.

Tváří v tvář idealistickým představám o "vědecké politice" je výzvou vrátit se k osvědčené weberovské tradici a uvědomit si, co je podstatou vědy a co podstatou politiky. Věda může dopomoci k vědomí, že všechno jednání znamená zastávání určitých hodnot. Nemůže však sama "rozhodnout" za živého, autentického člověka, co si má přát či nepřát, co milovat a co nenávidět, co má chtít a co odmítat, které hodnoty vyznávat a které zavrhovat.

Kromě teoretických poznatků je na Weberovi cenná pokora. Weber si uvědomoval, že hledisko každé společenské vědy je parciální, nepokrývá skutečnost v celé její šíři, poskytuje poznatky jen o jedné části či aspektu společenské reality. Ještě důležitější je nahlédnutí, že věda přes sebevětší pokrok poznání nemůže lidem vštěpovat, v co mají věřit či jaké hodnoty podporovat.

Literatura:

Kaesler, D.: Max Weber. Preusse, Denker, Muttersohn. Eine Biographie: München, C. H. Beck 2014. 1007 stran.

Weber, M.: Max Weber. Ein Lebensbild: Tübingen, J. C. B. Mohr 1926. 719 stran.

Loužek, M.: Max Weber: Praha, Karolinum 2005. 752 stran.

Mitzmann, A.: The Iron Cage. AnHistoricalInterpretationof Max Weber: New York, Alfred A. Knopf 1970.328 stran.

PhDr. Ing. Marek Loužek, PhD.

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 29.05.2014 10:40

29.05.2014 10:40 | Darmožrout Loužek (Eros)