ENEN CZE
===

články

Ladislav Tajovský: ČNB už nemá kam dál jít

Lidové noviny, 12.04.2014

publikováno: 23.04.2014, čteno: 1788×

 

Česká centrální banka slaví. Zveřejněná čísla o inflaci – meziročně dvě desetiny nad nulou, navlas stejně jako v únoru – další měsíc v řadě potvrzují, že loni na podzim měli pánové pravdu, když zatroubili na poplach proti hrozícímu pádu do deflační pasti. Asi to stejně nemá cenu, ale zkusme si na tomto místě ještě jednou shrnout základní argumenty, které proti takto zacílené politice stojí.

Předně není pravda, že deflace hrozila či hrozí. V ekonomii – a ekonomice – je to málokdy jinak, než že je něco za něco (říká se tomu trade-off), a samozřejmě alternativa k aktivitě ČNB určitě nebyla beznákladová; bezpečně by se našel někdo, komu by záporné znaménko u vývoje cenové hladiny uškodilo. Takhle je však dotčených mnohem víc (ovšem, jak je zvykem, nedokazatelně, protože – z definice – spočítat můžeme pouze a jedině tu alternativu, která nastala), a hlavně úpí selský rozum a nejzákladnější ekonomické principy.

V situaci největších ekonomických potíží za dlouhou dobu a ve stavu rekordní nezaměstnanosti dělá jeden z klíčových hráčů hospodářské politiky vše pro to, aby se prodražily ty vstupy do ekonomiky, které může reálně ovlivnit. Tohle nám může dávat smysl jen tehdy, kdy nám pro ospravedlnění vlastních kroků stačí fakt, že totéž dělají či doporučují ostatní a že už se to dělá několik dekád. Logické, ze základních principů ekonomie vycházející argumenty zcela absentují. Jasně, ČNB by určitě pochválil Milton Friedman, tleskají klíčové figury světových centrálních bank, které jedou v tomtéž, ale znamená to, že to díky tomu začne dávat smysl, když ho to jinak úplně postrádá?

Deflace je zdravá

Málokdo si uvědomuje, a to platí pro ekonomy i laiky, že ceny dlouhodobě… klesají. Že deflace je "definičním rysem zdravé ekonomiky", abychom si vypůjčili jeden krásný citát. Kdyby tomu tak nebylo, máme se rok od roku hůř. A právě proto, že – reálné – ceny setrvale klesají, může naše životní úroveň stoupat. To, co známe z obchodů, tj. neustále rostoucí cenovou hladinu, jsou jen čísílka v regálech – odborně se jim říká "nominální ceny", které nemá téměř význam sledovat, protože nezohledňují vývoj příjmů. Už nikdo si dnes nepamatuje doby, kdy inflace jako setrvalý fenomén neexistovala, kdy se reálné a nominální veličiny nevzdalovaly tak, jak jsme tomu uvykli pod vlivem politiky právě centrálních bank. Každé opatření, které je přiznaně protideflační, je definičně proinflační. A inflace přesouvá majetek od věřitelů k dlužníkům. Nevyplatí se tudíž šetřit, ale co nejvíc spotřebovávat tady a teď, ideálně se k tomu zadlužit. Právě to po nás Singer a spol. chtějí, a přidávají se tak do dlouhé řady těch, kteří zmateně volají po proinvestování s pro spotřebování se z krize. V současné hospodářské politice neexistuje větší a nebezpečnější omyl.

Dále není pravda, že centrální bance nikdo nevyčítal předchozí aktivity jdoucí v tomtéž směru, tj. dlouhodobé tlačení úrokových sazeb směrem dolů. Minimálně některé z nejvyšších figur současného vedení ČNB určitě osobně znají dost akademiků, kteří právě v manipulaci s úrokovými sazbami spatřují základní chybu, jíž se hospodářská politika může dopouštět. A někteří z nich se v tomtéž smyslu sami kdysi vyjadřovali – ovšem koho chleba jíš, že… Hluboko vminulosti byly sepsány zásadní ekonomické práce, které právě takto postavenou politiku centrálních bank kritizují; že se čeští centrální bankéři řídí jinými autory, neznamená, že něco takového přestane existovat a že se budou tvářit jako nositelé jediné pravdy, kterou akorát někteří nedoukové nejsou schopní obsáhnout.

Provedená manipulace s kurzem je v tomto pohledu jen přiznáním toho, že ve směru ovlivňování klíčové ceny v ekonomice, tedy ceny peněz, už fakticky není kam dál jít. ČNB měla svého druhu pravdu v tom, že kdyby kurzové přizpůsobení neprovedla, implicitně by tím přiznala, že celá doposud aplikovaná monetární politika vychází z pomýlených principů. A to bychom asi chtěli přece jen trochu moc.

Jen my víme, jak to má být správně

Další důležitý moment: není pravda, že nikdo nekritizuje inflační cílení jako všeobecně přijímaný základ instrumentária moderní měnové politiky. Pánové by mohli navštívit pár přednášek z dějin ekonomických teorií či ekonomické historie, aby poznali, že odpůrců tohoto nástroje je i u nás překvapivě hodně. Inflační cílení de facto říká, že víme, jaká cenová hladina je požadovaná, odpovídající současným a odhadovaným podmínkám té které ekonomiky. Tomu se pak přizpůsobují aplikované nástroje, tedy úroková sazba a nyní i kurz domácí měny. A jestliže se rozhodneme, že měnovými nástroji zacelíme mezeru mezi aktuální výkonností ekonomiky a jejími možnostmi, můžeme tomu stokrát říkat deflační mezera, ale děláme totéž, co nejkovanější stoupenci keynesiánského intervencionismu. Akorát z jiné strany.

Nemůžeme se pak divit, že existují názory, které nás s nimi házejí do jednoho pytle – říká se mu paradigma intervencionismu a snad nebudeme předstírat, že tady už desítky let nevycházejí akademické a další texty, které právě toto ostře kritizují. U tak vzdělaných lidí, jako jsou ti, kteří v bankovní radě sedí, musíme neznalost takových textů jako faktor vedoucí k pochybným rozhodnutím vyloučit.

Ladislav Tajovský, pedagog na VŠE v Praze

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 28.04.2014 13:30

28.04.2014 13:30 | Celkem zajímavý článek k centrálním... (Karel Mach)

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­