ENEN CZE
===

články

Jiří Weigl: Politický komentář IVK č. 21 - O skrytých významech smutného výročí 15. března 1939

IVK, 17.03.2014

publikováno: 17.03.2014, čteno: 1564×

 

Letos uplynulo 75 let ode dne, kdy 15. března 1939 německá armáda ukončila agónii pomnichovského zbytku Československa. Z jeho okupované české části vznikl Protektorát Čechy a Morava, Slovensko zahájilo neslavnou první kapitolu své státní suverenity jako satelit "třetí říše" a na zbylé části se vrhli sousedé – Polsko a Maďarsko. Masarykem a Benešem obnovená česká státnost byla zlikvidována společným úsilím všech kolem nás.

Dnes se zdá, že z odkazu 15. března 1939 zbyly pouze záběry nacistické armády projíždějící ve sněhové vánici Václavským náměstím lemovaným zamračenými a plačícími zástupy Pražanů a obrázek Hitlera shlížejícího z oken Hradu na Prahu. To by však bylo velmi málo. 15. březen je pro nás i Evropu daleko významnější datum, než by se mohlo na první pohled zdát.

Nacistická okupace, která ukončila neslavné přežívání pomnichovské tzv. druhé Československé republiky potvrdila, že samostatný český stát omezený na české vnitrozemí bez přirozených historických hranic nemůže geopoliticky ani ekonomicky obstát. Ukázala, že česko – německý antagonismus je neřešitelný, že nejde o národní sebeurčení, ale jedná se o existenční boj kdo z koho bez šance na kompromis. 6 let německé okupace, teroru a nacistických genocidních plánů tento antagonismus pouze vyostřilo. Po 15. březnu začalo být pro českou politiku a český odboj stále jasnější, že o obnově naší státnosti a suverenity lze uvažovat pouze v historických hranicích, tj. proti vůli českých Němců – to znamená bez nich. Od 15. března a jeho následků vede přímá cesta k poválečnému odsunu německého obyvatelstva z našeho pohraničí.

15. březen 1939 představoval přelom i z hlediska evropské politiky. Znamenal faktický krach politiky appeasementu, který vůči Německu dlouhá léta praktikovaly Velká Británie a Francie. Dnes se o appeasementu často hovoří jako o výrazu naivity, krátkozrakosti či dokonce hlouposti západních politiků, jako byli Chamberlain, Daladier a řada dalších. To je pohled velmi zjednodušený.

Appeasement byl výsledkem představy, že by o problémech Evropy měly rozhodovat namísto zničujících válek vzájemnou dohodou a vzájemnými kompromisy evropské velmoci bez Ruska a USA. Tento nový evropský "koncert velmocí" měl být nadřazen tradičním spojenectvím a mocenským paktům. Převládl pocit, že německé frustrace, stížnosti a požadavky byly v mnoha případech oprávněné a bez Německa nelze v Evropě o stabilitě uvažovat. Proto přišel appeasement. 15. března však Hitler okupoval jiný národ, prokázal, že jeho cíle nejsou omezené a jakákoliv pravidla a dohody západními velmocemi pro něho nic neznamenají. Potvrdil, že s ním "koncert velmocí" možný není, že mu jde pouze o jednostrannou německou dominanci. 15. březen tak znamená otevřené fiasko západní politiky, konec ústupků a přímou cestu k válce.

Možnost uskutečnit představy evropských vůdců třicátých let o francouzsko-britsko-německém řízení Evropy se uskutečnila až o půl století později, kdy rozpad Sovětského svazu vytlačil Rusko daleko z Evropy, zájem USA o Evropu se oslabil a rozšířená EU vytvořila vhodnou institucionální platformu.

My bychom si ze smutného výročí měli odnést jedno poučení – kdyby byl Hitler standardní politik a alespoň po 15. březnu 1939 hrál podle pravidel, Mnichov a Protektorát by byly nevratné a osud našeho státu by byl zřejmě v zájmu Evropy zpečetěn trvale. Tomuto osudu jsme unikli pouze náhodou – proto, že Hitler byl extrémista, který vehnal svět do války, jíž katastrofálně prohrál. Nezapomínejme na to.

Jiří Weigl, výkonný ředitel Institutu Václava Klause

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­