ENEN CZE
===

články

Jan Kofroň: Dvojí lekce z krymské krize

Hospodářské noviny, 14.03.2014

publikováno: 18.03.2014, čteno: 2295×

 

Krymská krize vstupuje do své druhé, spíše vleklé fáze. Právě probíhající vojenské cvičení ruských jednotek u hranic Ukrajiny navíc jasně ukazuje, že napětí z rusko-ukrajinských vztahů jen tak nezmizí. Následující týdny přinesou řadu článků a komentářů diskutujících příčiny, morální a právní rozměr krize a možná řešení. Tyto diskuse spojuje výlučné zaměření na současnou krizi s jejím relativně úzkým prostorovým a časovým ohraničením. Klíčová otázka však zní, co nám krymská krize říká o mezinárodní politice, významu bezpečnostních garancí, a především co odpovědi na tyto otázky znamenají pro Českou republiku. Krymská krize nakonec může být velmi užitečnou lekcí a je jen na nás, zda se z ní dokážeme poučit.

Lekce první: válka a vojenská moc

Mnoho komentářů se v uplynulých dnech soustředilo na zdůrazňování morálního či právního aspektu věci. Je to trochu paradox, protože právě krymská krize nám jasně ukazuje, že vojenská síla a hrozba jejího použití stále zůstávají, když dojde na lámání chleba, a jsou tím, co v mezinárodní politice přebíjí právní, morální a mnohdy i ekonomické argumenty. Je to tvrdá lekce, které se řada Evropanů – jak politiků, tak akademiků – bude vzpírat. V uplynulých dvou dekádách se stalo společenským bontonem, mnohdy i v rámci akademické obce, provolávat, že válka je v Evropě nemožná a že vojenská síla již není myslitelným nástrojem zahraniční politiky. Zřejmě se podařilo přesvědčit leckoho v EU, jenže Putina a jeho Rusko toto klišé zjevně nepřesvědčilo.

Mezinárodní politika není debatním kroužkem pacifistů hledajících mír, spravedlnost a blahobyt pro všechny na zemi. Naopak, je to tvrdá a místy až brutální hra států odehrávající se v anarchickém prostředí bez přítomnosti nějaké státům nadřazené autority, a tedy i bez vymahatelných pravidel. Konečným arbitrem tak zůstává faktická síla a vůle států prosadit své zájmy tváří v tvář druhým. Obvykle není třeba v této hře sahat k přímému použití síly, jenže to neznamená, že k němu nemůže dojít. Lekce je tedy jasná. To, že žijeme v Evropě 21. století, není zárukou, že se nestaneme v lepším případě svědky, v horším přímo aktéry války či vydírání za pomoci vojenské síly.

Lekce druhá: garance a spojenci

Ukrajina se v roce 1994 zřekla jaderných zbraní a dostala za to záruky bezpečnosti a územní celistvosti od velmocí. S výjimkou Johna Mearsheimera jen málo odborníků tehdy kritizovalo zvolenou strategii. Neřešme nyní, zda Ukrajina reálně mohla převzít a spravovat exsovětský jaderný arzenál a zda by jaderné zbraně zabránily Rusku v jeho současných krocích. Klíčové je, že garance velmocí nezajistily územní celistvost Ukrajiny. Jako rozhodující se ukázalo, že zatímco Rusko je dnes relativně silné, Ukrajina je mimořádně slabá, USA jsou daleko a Británie s Francií jsou mocnostmi stěží druhé kategorie. Proto Rusko mohlo garanci fakticky porušit. Změní-li se poměry sil zúčastněných stran, je třeba počítat s tím, že dříve vzájemně výhodné dohody začnou jednu ze stran omezovat a ta je přestane respektovat. V anarchickém prostředí států, kde chybí centrální autorita, je to vždy možný scénář.

Byť se lze oprávněně domnívat, že členství v NATO poskytuje silnější záruky, než které měla Ukrajina, je třeba tyto záruky nepřeceňovat. Přinejlepším platí, že tyto záruky stojí a padají s reálnou fyzickou silou, která může být použita pro jejich naplnění. Ztratí-li NATO vojenské schopnosti či vůli jich využít, potom se na něj nemůžeme spoléhat. I druhá lekce je tedy jasná. Žádná garance není na věčné časy a ani ti nejoddanější spojenci nepomohou více, než kolik jim umožňuje jejich reálná síla.

Implikace pro ČR

Klíčovou otázkou zůstává, co krymská krize znamená pro naši zahraniční a obrannou politiku. V první řadě je třeba kritizovat tezi o nemožnosti vzniku vážného bezpečnostního napětí v regionu. Případná změna rozložení moci v Evropě ve prospěch jednoho či dvou klíčových států může těmto dát do rukou sílu k uskutečnění dnes nepředvídatelných ambicí. Je přitom pravděpodobné, že se tyto ambice, živené nově nabytou silou, dříve či později střetnou s našimi zájmy. Za druhé, musíme pečlivě uvážit důsledky případného odchodu USA z Evropy. Bude po tomto odchodu NATO vůbec reálně existovat? A co čekat od Německa zbaveného možnosti spoléhat se na americkou konvenční i jadernou podporu v případě krize? Výše uvedené otázky volají po otevření širší veřejné diskuse na téma naší bezpečnostní politiky, která v posledních letech chyběla.

Je příznačné, že první náznaky diskuse na téma posílení naší bezpečnosti ve světle současných událostí se upínají k posílení NATO či vytvoření evropské armády, zatímco otázka schopností, struktury a zdrojového rámce AČR zůstala v pozadí. Jenže obě zvažované alternativy závisí na schopnostech, vůli a zájmech členských států, ČR nevyjímaje. V návaznosti zvažme, do jaké míry přispívají zahraniční mise, a zejména pak výrazná orientace naší armády na tyto mise našim bezpečnostním zájmům. Dovolím si tvrdit, že zahraniční mise mají pro nás význam jen tehdy, pokud je lze směnit např. za prodloužení americké přítomnosti v Evropě či za jiný typ protislužby, která posílí naši bezpečnost. Přitom naše hlavní bezpečnostní zájmy, a především možné hrozby leží v našem nejbližším okolí, nikoli na savanách Afriky či pod afghánskými štíty. Právě krymská krize by nás měla o tomto jasně poučit. Naše armáda se jistě může účastnit zahraničních misí, ale v první řadě musí brát zřetel na obranu našeho teritoria. Odmítání této premisy nás může přivést k znovuobjevení Thukydidovy maximy, že "Silní činí, co mohou, slabí trpí, co musí"… Hádejte, kým bychom byli my.   

Jan Kofroň; odborný asistent Institutu politologických studií FSV UK

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 24.03.2014 19:25

24.03.2014 19:25 | Pokud jsme silní , tak pouze v... (Jindřich Šafránek)

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­