články

Tak máme vládu. Jestliže se některým dětem říká "vymodlené", můžeme s klidem tohle adjektivum použít i pro případ těch, kteří u nás v následujících měsících a letech budou řídit chod věcí veřejných. S lidmi kolem Bohuslava Sobotky nejsou spojena nijak dramatická očekávání – ale stojí za zamyšlení, zda sám fakt, že i političtí a ideoví odpůrci instalaci vlády vítají, není svého druhu strategickým triumfem, který nemá obdoby. Kdo si za rok vzpomene…

Programové prohlášení a i prezidentův parlamentní projev se točily kolem špidlovského problému zdrojů. Jinými slovy jde teď o to, zda se výdajový rozměr Sobotkovy vlády ukáže jako postavený na vodě. Vláda si stanovila rok na zjištění, jestli jsou její plány účetně nesmyslné, nebo zda to rámcově může fungovat. První rok vystrčený před závorku jako zkušební je při znalosti průměrné výdrže českých vlád odvážná a alibistická hra. Kdo ale krátce po instalaci vlády pozorně poslouchal rádoby vtipkujícího Andreje Babiše, nemohl nepostřehnout, že první účtování se už teď odkládá na konec roku 2015, kdy se bude sčítat má dáti – dal prvního rozpočtu. Protože tento rok Babiš a spol. rozpočet jenom přebírají, bez možnosti s ním něco podstatného udělat.

Budeme tedy sledovat učení se nad stovkami miliard za pochodu. A vláda vzkazuje, že je skoro jedno, jak to dopadne, protože zodpovědnost má… – kdo si za rok vzpomene, že na podzim a v zimě 2013 byl ministrem financí Jan Fischer? A k čemu to komu bude? Současné tanečky, jestli zdroje jsou, či ne, v tomto pojetí zodpovědnosti postrádají smysl.

Jestliže jsme předchozí vládě vyčítali nekoncepčnost, protože se na Silvestra nevědělo, jaké budou na Nový rok daně, současná vláda si přes opačnou rétoriku udělala z podobného přístupu oficiální ideologii. Klíčové je, aby to nějak vyšlo, aby čísla nějak sedla – že netušíme, jaká bychom chtěli, aby byla, to je nečasovské ideologizování.

Místo ideologie se budou lepit díry, fakticky až ex post. Z dílny nezávislých expertů budeme slýchat nesmysly typu dosypání do rozpočtu z pokladny ČNB. Budeme hledat miliardy tam a miliardy onde, ale v zásadě postavíme hospodářskou politiku na čekání na hospodářský růst. Pokud ten přijde, vyhráli jsme, pokud ne, hledejme viníky ve čtyřiadvacetileté hrůzovládě, která předcházela.

Více než cokoli jiného tak vládní prohlášení potvrzuje programovou nejednotu koaličních stran; není moc co kritizovat, do čeho se strefovat, protože čistě ekonomicky neobsahuje nic nového a zajímavého. Má-li stát otázka tak, zda je program Sobotkovy vlády ufinancovatelný z úspor, nebo zda se budou muset zvednout daně, pak více než co jiného svědčí o nepochopení situace. Přitom je to jednoduché: kdo chce dnes uvažovat o zvyšování odvodů státu, nemá právo označit sám sebe za ekonoma. Na tom nic nemění fakt, že strany s takovým programem uspějí ve volbách. Pak je podobný přístup legitimní, ale pořád mimo ekonomickou realitu.

Nelogický udržovací program

Při pohledu na krátkozrakost vládního prohlášení se proto musíme smířit s tím, že nelze chtít po ministrech zodpovědných za ekonomické resorty jakékoliv plány a představy o budoucím vývoji. I toto se dá přijmout a v situaci, kdy se ekonomika vyvíjí dobře a není třeba nic měnit, má podobný přístup svou logiku. Jestliže je však vláda výslednicí sil, jež v posledních volbách odmítly stávající establishment, pak podobně udržovací program logiku postrádá.

V úterý posvěcená vláda tak bude bezesporu lepší než předchozí v tom, jak bude stavět na marketingové sebejistotě, s níž bude maskovat neznalost a nekoncepčnost. A jde jen o to, jestli tady bude někdo, kdo bude moci tuhle masku věrohodně strhnout.

Zatím není.

Ladislav Tajovský, pedagog na VŠE v Praze

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.