články

Ministrem pro vědu má být Pavel Bělobrádek, veterinář a křesťanský politik. Vědu bude tedy řídit někdo, kdo vědě zřejmě nerozumí a jehož hodnoty se nemusí slučovat s činností mnoha výzkumníků, ba dokonce oborů. Bude předseda KDU-ČSL nakloněn třeba výzkumům v oblasti sexuologie, genderu a rovných příležitostí nebo genetiky? Vědci mohou být právem zneklidněni. Taková situace může nastat a nastává ve všech resortech a vždycky budí pohoršení. Více či méně výslovně se pak navrhuje, aby vládli odborníci. Ostatně přesně to nedávno požadoval i prezident Zeman.

Takové návrhy jsou iluzivní. Nemůžeme chtít, aby vědu na vládní úrovni spravovali vědci sami nebo odborníci na vědu. To by znamenalo konec politiky. Nemuseli bychom volit, pokud by se dalo vědecky zjistit, co je pro stát nejlepší. Většinou jsou slyšet představy umírněnější. Vyžaduje se nějaký kompromis, stranické, a tedy normativní zakotvení a určitá odbornost, nebo alespoň zkušenost s problematikou resortu. Dilema mezi odborností a politikou tím vyřešeno není. Nemůžeme-li si mezi odborností a politikou vybrat, požadujeme spíše obojí najednou. Ideálně bychom chtěli, aby politik, kterého jsme si kvůli jeho názorům zvolili, byl zároveň tím odborníkem, který ví, jak se věci v resortu mají. Jinými slovy, byli bychom rádi, aby naše názory, postoje, hodnoty byly potvrzeny jako vědecká fakta.

Politika coby dočasná oblast

Potřebujeme rozhodnější stanovisko. Myslím, že skutečným problémem není ohrožení vědy politikou, jako spíš ohrožení politiky vědou. Politika je vědou přesycená. Jak by zněly projevy politiků bez všeho toho "prokázalo se", "je potvrzené", "výzkumy ukázaly", bez všech těch statistických figur, grafů a tabulek, které mají poskytnout zdání odbornosti, a bez všech těch odvolání na příslušné experty? Působí to, jako by politici byli pouhými mluvčími ekonomů, ekologů, politologů a jiných vědců a politika jen jakousi servisní organizací, kterou se snad brzy podaří ve vědě zcela rozpustit. Politika vypadá jako dočasná oblast, které bude třeba jen do té doby, než rozptýlíme spekulace a ujistíme se o pravém stavu věcí. To se sice těžko zdaří, ale sama tato představa nás činí velice zranitelnými. Stačí, abychom si mysleli, že naše názory jsou zaštítěny vědou. Ztrácíme pak motivaci poslouchat argumenty svých oponentů. Nechceme diskutovat, chceme je jenom porazit, protože víme, že pravdu máme my. Politická diskuse tím upadá. Pak to vypadá jako v památné předvolební debatě České televize mezi Jiřím Paroubkem a Petrem Nečasem, kde na sebe dotyční mávali grafy a tabulkami.

Ani věda sama není politicky neutrální. Všechny vědecké teorie mají své nesamozřejmé předpoklady, a proto i jistý rozměr politický nebo obecně etický. Z toho se odvozuje, že i věda je formou politiky stejně jako politika formou vědy a že vlastně obojí nelze rozlišit. Tento závěr, ke kterému se od dob Marxe hlásí mnoho levicových myslitelů, je však ukvapený. Začínali jsme přece pohoršením nad tím, že Pavel Bělobrádek, pouze veterinář a pouze křesťan, má být ministrem pro vědu. A v této absenci odbornosti, na tomto "pouze" se ukazuje samostatnost politiky. Je to absence legitimity, která si teprve žádá legitimizaci, obhajobu a argumentaci. Moc se nevyhýbá své legitimizaci útěkem k vědeckým závěrům, názory a hodnotové postoje se nehalí do vědecky podložených faktů.

Tím nechci říct, že bychom měli vzývat neodbornost a na místa ministrů dosazovat diletanty. I otázka případnosti Bělobrádkova jmenování je otevřená. Nesmíme ale k vědě a odbornosti utíkat jako ke spáse. Odbornost nemůže být vlastním důvodem pro místo v politice. Tím může být zas jen politika: názory, stanoviska, hodnoty, které obstojí na veřejnosti a kvůli nimž je politik zvolen.

Nabízet náhradní řešení je úkol opozice

Obrana politiky je i úkolem pro společenské vědy. Ty především nesmí samy sebe klást na místo politiky. V článcích ekonomů, sociologů, politologů a dalších společenských a humanitních vědců se dočítáme, co dělají politici špatně. Zároveň ale, explicitně či implicitně, společenští vědci naznačují, že ví, co a jak by se mělo udělat lépe, a tuto cestu doporučují. Veřejnost a média to od nich koneckonců žádají.

Osobně jsem přesvědčen, že úkol společenských vědců spočívá v něčem jiném. Neměli by podávat svá náhradní řešení, to je úkol opozice. Měli by dekonstruovat onu faktičnost, se kterou jsou politické návrhy předkládány. Společenské vědy jsou totiž multiparadigmatické, mají mnoho teorií, postavených na různých předpokladech, které ladí s různými hodnotovými pozicemi. Není zde žádná objektivní ověřená pozice či závěr, které bychom mohli s čistým svědomím veřejnosti předkládat jako svá zjištění. Je-li někdo vzdělán ve společenských vědách, musí si být tohoto kontextu vědom a nesmí se podřizovat nutkavé potřebě zacpat propast nejistoty, která svírá politiku i veřejnost. Naše veřejnost a politika je slabá, k moci a odpovědnosti za ní nemá odvahu. Proto hledá spásu ve vědě, od níž žádá oporu, a v horším případě rovnou recepty na úspěch. To ale není věcí společenských věd. Společenský vědec by se měl především orientovat ve společenských vědách a být schopen poodhalit pozadí libovolné myšlenky, která se ve veřejné diskusi rozvine, a tím ji relativizovat. Tím se neříká, že je mylná, zbavuje se tím ale zdání absolutna a nevyhnutelnosti, které brání vyhlédnout k jiným cestám myšlení, které tradice uvažování o společnosti, hospodářství a státu nabízí. Takto, a jsem přesvědčen, že pouze takto, zůstávají společenští vědci věrni své disciplíně, brání svébytnost politiky a zároveň přispívají k veřejné diskusi.

Vít Horák; sociolog

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.