ENEN CZE
===

články

Václav Klaus: Politický komentář IVK č. 16 - Byla deflace opravdu hrozbou a zásahem ČNB jsme ji zažehnali?

IVK, 17.12.2013

publikováno: 17.12.2013, čteno: 1732×

 

Úvod

Nepřestávám si klást otázky nad smysluplností a přínosností nedávného zásahu České národní banky a mám v této věci mnoho vážných pochybností. A nemám je jen já – vedení ČNB by tyto naše pochybnosti nemělo bagatelizovat. Novou inspirací se k tomuto tématu vrátit byl pro mne článek dvojice vysoce postavených úředníků ČNB Tomáše Holuba a Petra Krále (v Lidových novinách 3. 12. 2013) uveřejněný pod názvem Deflace byla hrozbou.[1]

Ekonomové Institutu Václava Klause, zabývajícího se veřejnou politikou a jejími dopady na občany naší země, jsou přesvědčeni, že se diskuse na toto téma nesmí nechat "usnout". Říká-li Mojmír Hampl, že "Ekonomie je věda o tom, co se odehrává v našich hlavách" (což je velmi netradiční definice ekonomie!), pak se tomu, co se odehrává v našich hlavách věnujme i veřejně. Proto tento text.

Mnozí z nás si klademe znepokojivé a znepokojující otázky:

- Je oprávněné a potřebné strašit laickou veřejnost a podnikovou sféru slovem deflace jako symbolem nějakého mimořádně hrůzostrašného ekonomického jevu?

- Existuje dnes v České republice skutečně reálná hrozba deflace? Je pouhý, velmi nemilý a nepříjemný, již řadu let trvající "ne-růst" (absence ekonomického růstu) a převládající všeobecně rozšířené pesimistické očekávání jeho pokračování i v dalších letech onou deflací?

- Může nedávná měnová intervence ČNB nastartovat ekonomický růst nebo k tomu aspoň přispět? Napsali pánové Holub a Král v nadpisu svého článku "Deflace byla hrozbou" slovo "byla" promyšleně, použili tedy záměrně minulý čas? Vyplývá z toho, že už – po zásahu ČNB – deflace hrozbou není? Může mít tento zásah, jedna z variant v současnosti moderního "kvantitativního uvolňování" (quantitative easing), které zvyšuje množství peněz v oběhu, v situaci nadměrné likvidity našich bank nějaký pozitivní efekt? A když, tak jaký? Ve kterém segmentu ekonomiky se projeví?

- Jaké byly motivy tohoto rozhodnutí ČNB? Skutečně šlo o boj s deflací nebo šlo spíše o něco jiného, o něco, co pro českou ekonomiku potřebné není – o roztočení globální inflační spirály s cílem smazat neúnosně velké dluhy současného vyspělého světa? Šlo o náš originální nápad nebo je to jen součást rozhodnutí světové fraternity bankéřů "splatit" touto cestou existující dluhy?

- Spoléháme na to, že bude tento krok naší ČNB izolovaným, jinde nezopakovaným opatřením? Není tento zásah do dosud trhem určovaného vývoje kursu koruny de facto kompetitivní devalvací, po níž může jako reakce vzniknout v našem sousedství jistý dominový efekt – jako odveta za cílené znehodnocování kursu naší měny?

Na tyto otázky se v dalším textu pokusím dát určité odpovědi.

ad a) Pro většinu z nás, z nichž někteří se ekonomií zabýváme už několik desetiletí, fenomén deflace nebyl nikdy v popředí našeho zájmu. Žili jsme ve světě mírné inflace. Dokonce si troufám říci, že nebylo v popředí zájmu ekonomů na celém světě, nejen u nás. Za ekonomické zlo se primárně považovala ekonomická krize, deprese, recese na straně jedné (tedy na straně poklesů či zabrzdění růstu reálného ekonomického výkonu či produktu) a sekundárně inflace na straně druhé. O deflaci se bezprostředně nemluvilo. Když ano, tak výlučně ve vztahu k dávné minulosti.[2]

U nás doma máme s deflací jen jednu historickou zkušenost, a tou byl na počátku dvacátých let pokus Aloise Rašína o vyhnutí se tehdejší evropské nebo spíše středoevropské inflaci a hyperinflaci originální deflační politikou, která z něho udělala oběť kulky komunistického atentátníka. Jeho politika sice měla mnoho kritiků, jistě způsobila krátkodobé zastavení ekonomiky či dokonce její pokles[3], ale českou korunu tato politika ubránila (a tím zabránila vzniku politického a sociálního chaosu, který hyperinflace v sousedních zemích způsobila).[4] V každém případě šlo o vědomou politiku deflace, nikoli o její samovolný vznik. Rašínovou deflační politikou nevznikl žádný bludný kruh pokračujícího zhoršování ekonomické situace, což je však právě to, čeho se naši dnešní bojovníci s údajnou deflací tolik bojí. Rašínova deflační politika dala naopak šanci pro nový start. Průměrný růst československé ekonomiky byl ve 20. letech jako celku velmi rychlý (o 8 %). Československá koruna se – na rozdíl od měn okolních zemí – stala uznávanou a volně směnitelnou měnou.

O deflaci, ale nikoli jako o dominantním fenoménu, se mluvilo i v třicátých letech v období Velké krize (či deprese). Přesto toto období není v historii zapsáno jako éra Velké Deflace. Nicméně, k poklesu cen v této, v historii zatím největší krizi docházelo a to umožňovalo keynesiáncům občas o deflaci hovořit. Mimochodem, není možné si nevšimnout, že text Tomáše Holuba a Petra Krále, který je východiskem k této replice, je čistým, čirým keynesiánstvím, něčím, co už – alespoň jsme si mysleli – dávno odumřelo. (Ostatně, zcela neokeynesiánsky je konstruován ekonometrický model ČNB, o který se její analytici tak nekriticky opírají).

Keynes a keynesiánství přineslo do ekonomické nauky nemálo pozitivního, ale současně platí, že mnohé z keynesiánství už bylo, a mnozí jsme si mysleli, že nenávratně a definitivně, vyvráceno. Vypadalo to už, že se tyto myšlenky a z nich vyplývající návrhy na hospodářskopolitická opatření nemohou vrátit. Podstatné pro mou argumentaci je ale v každém případě to, že krize třicátých let primárně nebyla deflací. Pokles cen, nejpřirozenější a asi nejsprávnější "překlad" slova deflace, byl v třicátých letech "pouze" průvodním jevem tehdejší krize, nikoli její příčinou.[5] Ekonomové ČNB asi neinterpretují deflaci jako pouhý pokles cen – vypadá to, že o poklesu cen jako o deflaci mluví až tehdy, kdy je pokles cen doprovázen poklesem produktu. Nikde to však přesně nedefinují.

Ekonomům České národní banky (ale nejsou v tom osamoceni, stalo se to v jistých kruzích módou dnešní doby, protože se za každou cenu hledá něco nového, aby to nevypadalo, že se používají jenom samá stará, opotřebovaná slova) se pravděpodobně zdá, že deflace je něco více, než jen pokles cen, že je to velká ekonomická porucha. Je to naprosto nesporný názor? Dá se ukázat na zcela přesvědčivé odkazy v literatuře? Je to součástí elementární výuky ekonomie u nás i ve světě? Existovala někdy v historii hrozivá deflační spirála, která zlikvidovala ekonomiku?

O těchto věcech je možné psát vážné odborné texty, asi je možné říkat, že ano či ne, ale v žádném případě to není "vědeckým konsensem" (abychom použili tento koncepčně chybný termín, který tak milují a zneužívají stoupenci doktríny lidmi způsobeného globálního oteplování), o který bychom se mohli či měli opírat. Je možné o tom teoretizovat, ale není oprávněné stavět na tom měnovou politiku státu, která svými dopady ovlivňuje životy milionů lidí.

Dosavadní argumentace mne nutí udělat jeden předběžný závěr: nedávné opatření České národní banky diskutujme jako dobré či špatné, potřebné či nepotřebné, přínosné či nepřínosné, ale neodkazujme přitom na boj s deflací.

ad b) Při pohledu na naši ekonomiku a její už pětileté přešlapování na místě[6] se v principu až dosud o deflaci nemluvilo. Mluvilo se o ekonomické stagnaci, kterou dobře charakterizuje statistický fakt, že průměrný ekonomický růst v české ekonomice za posledních 20 čtvrtletí, tedy už pět let, činí mínus 0,3 % (viz 3, str. 25). Inflace je poměrně nízká, což není překvapující, protože absentují jakékoli poptávkové i nabídkové inflační tlaky. Inflace stále zůstává v kladných hodnotách (i poslední data za listopad 2013 ukazují meziroční růst o 1,1%), pokles cen tedy zatím nenastává. ČNB svůj krok patrně učinila na základě očekávání budoucí deflace, kterou jí signalizuje její makroekonomický model. K předpovědím tohoto typu jsem skeptický a nemyslím si, že jsou dostatečným argumentem pro zásadní kroky hospodářské politiky. I kdyby bylo pravdou, že bychom po dvě čtvrtletí roku 2014 prožívali cenový pokles, je otázkou, zda by jeho důsledky byly tak dramatické, aby opravňovaly tuto intervenci.

Netriviální otázkou je i to, jak definovat "cenovou stabilitu". ČNB považuje za cenovou stabilitu inflaci ve výši 2% ročně. Tak si definovala svůj cíl, a víceméně obdobně definují cenovou stabilitu i další centrální banky, včetně ECB. Tato definice však odpovídá rostoucí a rychle inovující ekonomice, kde cenové indexy (hlavně vlivem výrobkových inovací) mohou nadhodnocovat skutečnou inflaci o 1 - 1,5%. Českou ekonomiku ani ekonomiku ostatních zemí EU však v současnosti nelze označit za rychle inovující země. Jak velká je zde "fiktivní" složka inflace? Pokud by byl pokles celkové inflace pod 2% způsoben vymizením části této "fiktivní inflace", vyznívá potřeba tlačit celkovou inflaci zpět k 2% daleko méně přesvědčivě.

Asi se shodneme s autory citovaného článku, že jak inflace, tak deflace jsou makroekonomickými fenomény, a navíc fenomény měnovými, a proto ani inflaci, ale ani deflaci nemůžeme vyvozovat z pohybu těch či oněch jednotlivých cen.

Autoři Holub a Král se odvolávají na "jádrovou inflaci", což je velmi svévolný ukazatel, parcelující inflaci na jednotlivé – zcela voluntaristicky vymezené – cenové okruhy. Použití termínu jádrová inflace (která navíc bývá v čase různě předefinovávaná) je antifriedmanovským popíráním měnového charakteru inflace (i deflace). Měna je znehodnocována inflací, nikoli jádrovou inflací. Takže, i když – snad – "naše" jádrová inflace už několik let klesá, či je záporná, inflace záporná není a česká měna je i nyní znehodnocována. Vnitřní hodnota našich peněz trvale klesá. Že je znehodnocována jen relativně pomalu, způsobuje "stále silně podchlazená ekonomika". A právě o příčiny tohoto "podchlazení" jde.

Jedno je jisté: pokud chceme u nás hovořit o nebezpečí deflace, rozhodně to nebude deflace vyvolaná nedostatkem peněz v ekonomice. Česká ekonomika má k dispozici peněz spíše nadbytek. České banky si denně ukládají u ČNB 200-250 miliard Kč volných peněžních prostředků. Tyto peníze v ekonomice nejsou využívány a příčiny jsou nejen na straně bank (viz dále), ale i na straně podniků. Podniky čelí natolik nestabilnímu ekonomickému prostředí, že se obávají zatěžovat se dalšími úvěry. To však není situace, kterou by uměla řešit měnová či kursová politika.

Je v každém případě úkolem ekonomů přispět k hledání jak ekonomiku rozhýbat (o tom více ad c), ale to nemůže nastat urychlováním inflace, čili antideflací. Změnu může vyvolat jedině akcelerace agregátní poptávky na základě změny chování tří hlavních makrosubjektů ekonomiky – domácností, investorů, státu – a to ještě při dobré konstelaci zahraničně-obchodních vztahů. Spotřebitelé (jako makrosubjekt) spoří, jako mikrosubjekty však na žádné urychlení výdajů nemají a nemají k němu důvod. Průměrný spotřebitel není schopen akcelerovat své výdaje – poslední data za 3. čtvrtletí 2013 říkají, že se průměrná reálná mzda za poslední rok zvýšila o 0,1 %. Z toho neplyne, že by spotřebitelé mohli mít prostředky na nadměrné spoření. Navíc, i když v době nejistoty domácnosti zcela logicky více spoří, není žádný důvod věřit tomu, že oslabení měny může vyvolat vyšší spotřební výdaje.

Investice klesají, protože ekonomika neroste (a vice versa). Stát má trvalý deficit kolem 3 % HDP ročně, čili musí si stále půjčovat. Tím vyvolává evidentní crowding-out efekt, vytlačování výdajů soukromého sektoru, firem i domácností výdaji státu.[7] Banky mají peněz pořád dost, ale je jím nabízeno velmi lákavé útočiště – nákupy státních dluhopisů. Tyto své volné stamiliardy korun nemusí riskantně půjčovat soukromému sektoru, a přesto neleží ladem (pro banky). Pro českou ekonomiku však – navíc vzhledem ke struktuře výdajů státního rozpočtu – ladem leží. V naší nedávno publikované knize jsme poukazovali na prudké omezení státních (vládních či veřejných) investic – většinou do infrastruktury – což se stalo významným faktorem "silného podchlazení ekonomiky".

To všechno jsou nepříznivé jevy, které nejsou řešitelné makroekonomickými zásahy. Odrážejí nekvalitu našeho domácího (a evropskými pravidly a direktivami navíc stále více oslabovaného) ekonomického systému, který rychlý růst neumožňuje. Slovy našich bankéřů klesá nejen agregátní poptávka, ale i potencionální produkt. Tento defekt žádným měnovým zásahem centrální banky nevyřešíme. Vypadá to, že je tomu naopak. Nedávný zásah ČNB znehodnotil kurs koruny. V jiné terminologii se dá říci, že vytvořil nový "kursový polštář", což je můj termín, který jsem používal v první polovině 90. let. Tehdy jsme věděli, že rychlejší reformy (rychlejší transformaci) nejsme schopni dělat a proto jsme oba tehdejší polštáře – mzdový a kursový – považovali za nezbytné. Nebyla to žádná náhražka reforem. Teď je – místo nezbytných reforem – vytvářen nový kursový polštář a ČNB navíc opakuje, že je připravena ho dále "přifukovat". Dá se proto říci, že ČNB dala nové, resp. stále ještě budoucí vládě pěkný vánoční dárek. Tento kursový polštář nejen zbrzdí potřebné reformy domácí ekonomiky, ale tím, že zvýhodňuje vývoz za eura, může v delším období zbrzdit také tlak na snížení naší závislosti na trzích Evropské unie. Přitom česká ekonomika pro svůj růst nezbytně potřebuje přeorientaci našeho vývozu směrem k jiným, rychleji rostoucím teritoriím.

ČNB – k argumentům o nekvalitě našeho ekonomického systému, které v různé síle a poměru zaznívají od většiny českých ekonomů – přidává argument situační, "blízkost deflační pasti", nepříjemnou spirálu nezastavitelně klesající ekonomiky, v níž se vyplatí peníze držet a ne je vydávat. Vadí ČNB více klesající ekonomika nebo chybějící vzestup cen? Vycházejí její ekonomové z hypotézy, že je pozitivní inflace podmínkou pozitivního ekonomického růstu? Jestli ano, pak snad ale nepředpokládají kauzalitu mezi růstem cen a růstem ekonomiky? Doufám, že vědí, že se jedná maximálně o pouhou pseudokorelaci, tedy o paralelní existenci dvou jevů, které oba způsobuje něco úplně jiného. Určitě nejde o kauzální vztah mezi nimi.[8] Domnívají se naši centrální bankéři, že ovlivněním jednoho z těchto pseudokorelovaných jevů ovlivní i ten – mimo stojící – determinující faktor? Nevím.

V každém případě si myslím, že stále ještě relativně mezinárodně únosné nízké zadlužení České republiky, které nepovede k rychlému vynulování rozpočtového deficitu (ale pozor, dnes je státní dluh sice "jen" 44 %, ale v roce 1997 to bylo jen 9 %, a přesto na nás tehdy světoví spekulanti ostře zaútočili), vzniku rychle se prohlubující deflační pasti snadno zabrání.

ad c) Něco jiného je, může-li nedávná měnová intervence ČNB nastartovat ekonomický růst. A jakým transakčním mechanismem to může zařídit? Zapůsobí v tomto směru pokles měnového kursu nebo zvýšení množství peněz v oběhu (při neměnnosti úrokových sazeb)? Je možné, že ČNB primárně neusiluje o zvýšení množství peněz v oběhu. Že své prodeje korun za eura uskutečnila v zahraničí a že by také uvítala, kdyby tyto nově vydané koruny v zahraničí zůstaly. To však nelze nijak garantovat. Těchto (zatím) zhruba dvě stě miliard korun se může přelít do české ekonomiky, která už tak má více peněz, než dokáže efektivně využít. Ani setrvání nově natištěných korun v rukou zahraničních finančních investorů přitom není bez rizika – například jejich náhlé vržení na trh by mohlo českou korunu srazit ještě níže a kurs nebezpečně rozkolísat. Samostatnou otázkou pak je tzv. ústupová strategie – co bude, až se ČNB rozhodne s kursovými intervencemi skončit, jak na to trhy zareagují a jak budou případně přebytečné koruny stahovány zpět.

Všimli jsme si toho, že v nadpisu diskutovaného článku byl výrok "Deflace byla hrozbou". Buď je to uřeknutí se, nebo je to skutečná víra v mimořádné očistné působení přidání peněz do ekonomiky, oslabení kursu měny a zvýšení cen. Asi to bude to druhé. Předpokládá to, že všechny tyto tři změny ekonomických parametrů mají výlučně plusové působení (tedy nejen přidání peněz do ekonomiky, i když ta čelí problémům spojeným s nadměrnou likviditou našich komerčních bank) a že všechny tyto změny parametrů nemají žádná působení mínusová.

To se mi zdá být heroickým předpokladem. Samo kvantitativní uvolňování (QE) se – jak je vidět v USA (ale předtím i v Japonsku), přes jeho bezprecedentní rozsah – nepovedlo. Možná zabránilo ještě většímu krátko- či střednědobému propadu americké ekonomiky, ale má svá velká dlouhodobá inflační rizika. A tím jsme u zásadní otázky. Měl být krátkodobý (či střednědobý) dopad klesající fáze standardního hospodářského cyklu za každou cenu vynulován? Mělo se uvěřit iluzím o "Great Moderation", které v posledních dvou desetiletích zaplavily ekonomickou literaturu? Měl se za každou cenu zlikvidovat hospodářský cyklus? Je to správný sociálně-inženýrský postup? Je to možné udělat a je to správné udělat?

Máme zapomenout na Schumpeterovu "creative destruction"? I to adjektivum je důležité. Máme zapomenout na očistný účinek krizí? Máme už mít v tržním systému harmonicky, proporcionálně (chce se mi dodat plánovitě) rostoucí ekonomiku? Nebo potřebujeme pro fungování trhu a elementární ekonomickou efektivnost vedle tvorby nového i likvidaci všeho neživotného a překonaného? Může začít naše ekonomika růst se všemi svými dnešními kapacitami jenom jejich udržováním a rozšiřováním nebo potřebuje i jejich likvidaci (a destrukci)? Může přinášet zisk a růst cen pražský, výrazně přeinvestovaný hotelový sektor bez likvidace části lůžkové kapacity našeho hlavního města? Mohou profitovat všechny pražské restaurace? Může nastat jakýkoli obrat v Českých drahách bez likvidace části – z 19. století přežívajících – železničních tratí? Příkladů tohoto typu je nekonečné množství, ale moje odpověď je i bez jejich uvádění jasná – nemůže a nemohou.

Deflace tedy buď nikdy hrozbou nebyla (což je názor, který sdílím) nebo hrozbou stále je. Určitě se nedá – spolu s T. Holubem a P. Králem – říci, že "deflace byla hrozbou".

Výrazné přidávání peněz do ekonomiky inflaci dříve či později přinese, ale možná ne v standardním indexu spotřebitelských cen, v němž dominují "tradables", které rostoucí efektivnost světové ekonomiky a s ní spojené snižování nákladů u dominantního množství masově vyráběných spotřebních předmětů nenechá příliš růst. Bude to více sféra služeb a bydlení a právě tam budou vznikat různé inflační bubliny. To teprve "bude", nikoli "bylo". Už dnes nastává růst cen akcií a obligací a to může vznik různých bublin naznačovat.

ad d) Bez větší veřejné diskuse zůstávají stále ještě ne zcela jasné motivy tohoto rozhodnutí ČNB. Za nedůstojné považuji výtky, že se tím někdo z vedení ČNB nebo ze spřátelených bank obohatil. Takto svět běží jen v hlavách tvůrců nejrůznějších konspiračních a korupčních teorií. Bankovní debata o tom, jak, čím a kdy doplnit politiku snižování úrokových sazeb (které jsou již u nuly), všichni zainteresovaní sledují už dlouho a o rozpolcenosti členů Bankovní rady v této věci si štěbetají vrabci na střeše. O těsném skóre příznivců a odpůrců tohoto zásahu víme také všichni (nebo skoro všichni), i když bychom to vědět neměli. Je nesporné, že se ČNB tento krok veřejnosti uspokojivě vysvětlit nepodařilo.

Zajímavé je něco jiného. Zajímavé je to, zda šlo naší ČNB o skutečný boj s domácí deflací, což – jak jsem se snažil argumentovat výše – za příliš pravděpodobné nepovažuji. Existuje ještě jeden možný motiv. Je jím postoj světových politických a bankovních elit, které si uvědomují obtížnost splacení dnešních dluhů států (ale i některých bank a dalších finančních institucí) standardními metodami. Za standardní považuji takové metody, které znamenají, že by vzniklý dluh někdo musel ze svých zdrojů splácet. Je to třeba říci tak lapidárně. Že by musel splácet ten, kdo se zadlužil a kdo dělal ona chybná rozhodnutí.

Není dnešní krok implicitním přijetím teze, že tyto dluhy nikdo – bezprostředně za ně zodpovědný – nezpůsobil? Že je způsobil "systém" založený na jednosměrných očekáváních nepřetržitého růstu HDP a blahobytu a na nárokovosti (nikoli zásluhovosti) většiny veřejnosti na podíl na tomto – dnes už navíc neexistujícím – růstu? Není to přijetí velmi cynického postoje: protože se dnešní dluh týká vlastně všech, musí platit všichni. A protože vyšší daně by dnes žádný demokraticky zvolený parlament neschválil, musí se zvolit daň skrytá, neexplicitní. A touto daní je inflace. Nejde tedy vlastně o záměr roztočit globální inflační spirálu? Nejsou naši centrální bankéři pouhou součástí tohoto záměru?

Jestli ano, měli by to říci a neschovávat se za boj s deflací. A už vůbec ne za rozlišování deflace dobré a zlé. Za mimořádně absurdní považuji myšlenku autorů Holuba a Krále, že v 19. století "byl technologický pokrok natolik rychlý, že umožňoval pokles cen bez neblahých důsledků". To je zajímavá teze. Promyšlená? Navíc z ní plyne, že – přes všechny všeobecně přijímané propagandisticky vyslovované představy o unikátnosti dnešní vědecko-technické revoluce – byl tehdy technický pokrok rychlejší než dnes? To je odvážná, i když možná zajímavá hypotéza, které bych se nebránil. Musela by být však založena na připuštění platnosti teze, že je dnešní technický pokrok pseudopokrokem a že nemá žádný významný nákladový efekt. To by stálo za úvahu, spornost přínosu informačních technologií je veliká. Ale za úvahu s dalšími souvislostmi – není eventuální prvotní pokles nákladů více než vyvažován nesmyslným zatížením ekonomik vynucováním neefektivních, tzv. obnovitelných energetických zdrojů a dalšími způsoby zvyšování nákladů, např. nerozumnou "ochranou" spotřebitelů principem "předběžné opatrnosti"?

Je možné, že mnozí lidé v ČNB věří svému modelu více, než vlastnímu zdravému úsudku. A velmi silně se orientují na "stabilitu cen" ve smyslu 2% inflace – jakoby zapomněli, že 1) si tento cíl 2% inflace ČNB stanovila sama a sama ho nazvala "cenovou stabilitou", a 2) že tento cíl není samoúčelný.

Troufnul bych si říci, že se "kosmopolitně" a politicky korektněji uvažující skupina členů Bankovní rady mohla vydat i tímto směrem. A že mohla být motivována právě tím.

ad e) Mnozí z nás vědí, že je měnový kurs klíčovou ekonomickou veličinou. Jsme přesvědčeni, že nemá být jakkoli fixován (úplně jinou diskusí je ukotvení naší ekonomiky v klíčové chvíli transformace, kterou byl okamžik liberalizace cen a zahraničního obchodu, uskutečněné 1. ledna 1991, tyto dvě věci ať nikdo nesměšuje) a že s ním nemá být manipulováno.

Věříme proto v nezbytnost flexibility měnového kursu, věříme v přínosnost a účinnost přizpůsobovacích procesů, které jeho pohyb umožňuje. Nevěříme v zafixování měnového kursu na věčné časy. Proto neinterpretujeme jakýkoli pohyb měnového kursu jako záměrnou kompetitivní devalvaci, kterou dělá jedna země proti jiné, resp. proti jiným. Pohyby měnového kursu jsou ekonomickou nutností, jeho zafixování (navíc na věčné časy, jako v případě vytvoření eurozóny) ekonomickou hloupostí. Přesto – v našem poněkud pomýleném světě – je centrální bankou provedená záměrná devalvace, dosahující ve chvíli psaní tohoto textu zhruba dvou korun českých vůči euru, činem, který může být dalšími zeměmi jako kompetitivní devalvace interpretován. (Nechci se pouštět do sémantického sporu – nebyl-li pevný kurs, nejde o devalvaci. V každém případě došlo k depreciaci kursu.)

Záměr ČNB držet korunu kolem 27 korun za euro na delší dobu není ničím jiným než změnou našeho kursového režimu – kursu flexibilního na kurs fixní, s blíže neurčeným fluktuačním pásmem.

V kontextu dominantního uvažování naší doby by to dokonce tak interpretováno být mělo (pokud Česká republika někoho ještě vůbec zajímá). Jsme si jisti, že zásah ČNB nebude mít žádné vnější účinky, že tento náš krok nebude jejich kroky nijak neutralizován? Jestli ano, pak bude záměrná devalvace – zvyšující naši exportní schopnost – skutečně kompetitivní devalvací. Jestli ne, pak vyvolá pouze domácí efekty. Jestli si toho nikdo nepovšiml, pak to jen ukazuje na nepodstatnost naší ekonomiky.

Závěr

S opatřením ČNB jako ekonom nesouhlasím. Doufám, že si čtenář uvědomil, že jsem ani na jediné řádce svého textu nemluvil o krátkodobých a pro různé jedince různě významných dopadech zvýšení cen a zdražení cizích měn, kam u nás míří většina diskuse. Jde mi výlučně o celkové ekonomické efekty.

[1] Stejně tak by bylo možné opřít se o velmi sebevědomý text viceguvernéra Mojmíra Hampla "Měnová politika v časech měnového populismu" (ČNB, 13. 12. 2013), který všechny námitky odmítá jako "měnový populismus", jako "pouliční ekonomii", jako "psychologickou hru pro vyděšení publika". Můj dobrý známý John Makin z amerického American Enterprise Institute v článku "Central Banks Need a New Plan for 2014" (AEI Economic Outlook, prosinec 2013) také hovoří o "hloupých kriticích", kteří se bojí hyperinflace.

[2] Výjimkou bylo krátké období počátku roku 2003, kdy u nás inflace též dosahovala záporných hodnot. Tehdy jsme na to zareagovali seminářem našeho Centra pro ekonomiku a politiku (předchůdce dnešního IVK). Konal se 23. dubna 2003 a měl název "Deflace v ČR: záměr nebo nechtěné dítě?" (sborník CEPu č. 25/2003). Příspěvky na semináři to vysvětlovaly různě. My viděli chybu v měnové politice tehdejšího vedení ČNB. Je zajímavé, že poměrně kriticky se k politice inflačního cílování vyjadřoval Vladimír Tomšík, dnešní viceguvernér ČNB, který tehdy ještě působil v soukromé sféře.

[3] Zatímco v roce 1921 vzrostl HDP o 8 %, v roce 1922 HDP poklesl o 3 %.

[4] Rašínovi jsme se věnovali naším sborníkem č. 24 – "Alois Rašín", Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, 2003. Viz můj text "80 let od smrti Aloise Rašína" publikovaný v tomto sborníku.

[5] Významná je i zkušenost Japonska 90. let. Mluví se o "ztracené dekádě", ale málo se mluví o tom, že snaha vyléčit deflací postiženou ekonomiku masivním a dlouhotrvajícím kvantitativním uvolňováním žádný růst ekonomiky nepřinesla – a vedla jen k obrovskému nárůstu státního dluhu.

[6] O tom více v knize kolektivu autorů Institutu Václava Klause "Česká republika na rozcestí – Čas rozhodnutí", Fragment, Praha, říjen 2013.

[7] Deficit státního rozpočtu nic nepřidává. Je to jako nabrat vědro vody na jedné straně bazénu a vylít ho do vody na straně druhé. To není transfúze krve.

[8] Ekonomové Atkeson a Kehoe ve své často citované práci "Deflation and Depression: Is There an Empirical Link?" (The American Economic Review, sv. 94, 2004) došli na základě analýzy dlouhých časových řad k jednoznačnému závěru, že pozitivní vazba mezi deflací a poklesem produktu není (korelace jim dokonce vyšla mírně záporná).

Václav Klaus; Institut Václava Klause

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­