ENEN CZE
===

články

Jiří Přibáň: Nenávist k politice

Lidové noviny, 31.12.2013

publikováno: 08.01.2014, čteno: 2092×

 

Nenávist k politice se rozlézá českou společností. Po posledních volbách se definitivně zabydlela i ve vládě a parlamentu, kde ji nejvýrazněji reprezentuje Andrej Babiš se svým antipolitickým hnutím ANO. Tento vývoj se však ani zdaleka netýká jen domácí politiky, protože podobnou a mnohdy vyhrocenější nenávist vůči politickým elitám a celému systému zastupitelské demokracie bychom našli například ve zdevastovaném Řecku, krizové Itálii, stagnující Francii, rozčarovaném Nizozemsku, blahobytném Norsku nebo společensky rozkolísaných Spojených státech. Z touhy skoncovat se systémem i jeho reprezentanty a nahradit ho alternativou morálně či jinak očištěné politiky v posledních letech těží zrovna tak Marine Le Penová nebo Geert Wilders, kteří dokonce společně budují evropskou populistickou platformu, jako i nejrozmanitější aktivisté od Juliana Assange s jeho WikiLeaks přes americkou Tea Party a italského komika Beppe Grilla až po Occupy Wall Street nebo demonstrace "indignados" ve Španělsku.

Jestliže známé přísloví praví, že hlas lidu je hlas boží, tak v dnešních demokraciích má tento hlas mnohdy zabarvení antických Fúrií, zrozených z kapek Úranovy krve a s rozlíceností a vztekem demolujících vše, co se jim postaví do cesty. Fúrie byly součástí říše podsvětí a kvůli staršímu původu nepodléhaly ani Jupiterově vládě, ale o to krutěji trestaly zločiny všude tam, kde selhaly boží i lidské zákony. Bezprecedentní ekonomická krize, jejíž dopady pocítily české domácnosti a hospodářství jen nepřímo a v omezené míře, a s ní spojená neschopnost politických reprezentací jako kdyby vyvolala mnohdy oprávněný hněv lidových fúrií. Ten dostává nejrozmanitější ideologické zabarvení a formy protestu, které se obracejí proti demokratické politice jako takové. Co však znamená bouřit se proti politickému systému na počátku 21. století?

Parlamentní demokracie, nebo vůdcovský stát?

Parlamentní demokracie se všeobecným hlasovacím právem, kterou dnes považujeme za základ politiky, ve skutečnosti existuje v naprosté většině evropských zemí sotva sto let a během této doby byla navíc různě paralyzována nebo deformována světovými válkami a jejich důsledky. Klíčovou otázku středoevropské politiky 20. století přitom přesně zformuloval německý právník a politik Hugo Preuss, hlavní autor výmarské ústavy, který ihned po konci první světové války pochopil, že nové režimy mají v tomto regionu dvě alternativy – Wilsonovu cestu budování parlamentních demokracií, nebo Leninovu cestu budování vůdcovsky despotického státu.

Preuss a další němečtí liberálové dobře věděli, že oslnění vůdcovským principem a nenávist k parlamentní demokracii jsou spojité nádoby. V tehdejším Německu bylo pohrdání liberálním parlamentarismem obecně rozšířené a nenávist politických elit k otevřené diskusi, parlamentním konfliktům a veřejné výměně názorů byla doslova metafyzická. Výmluvně to dokumentuje posměšná poznámka německého konzervativního filozofa práva a politiky Carla Schmitta z dvacátých let minulého století, že na otázku, zda propustit Ježíše, nebo Barabáše, "liberál odpoví tak, že buď odročí zasedání, nebo ustanoví vyšetřovací komisi."

Nejen fašisté, nacisté nebo komunisté, ale zrovna tak konzervativci a nacionalisté považovali parlament za "žvanírnu", protože ona mystická vůle národa nebo lidu se v něm nemůže projevit jinak než v konfliktu a pluralitní soutěži různých názorů, zájmů a stranických programů.

Dnešní krize parlamentní demokracie

Lidské dějiny samozřejmě nemají žádné objektivní historické zákony nebo vývoj. Opakují se v nich však jisté uzlové situace a s nimi i krize a jejich alternativní řešení. Ačkoli se dnešní společnosti nenacházejí v takovém stavu poválečné anarchie, v jakém se ocitlo Německo a další evropské země v roce 1918, Preussova alternativa parlamentní demokracie a vůdcovského státu platí dnes zrovna tak, jako před sto lety.

Rozhlédneme-li se navíc po české krajině i sousedních zemích, vidíme, že ona středoevropská posedlost hledáním čisté politické nebo národní vůle stále ještě nezmizela. Dodnes si zde i leckterý vzdělanec plete politiku s náboženstvím a hlásá potřebu radikální očisty nebo změny režimu.

Důvěra v parlamentní demokracii, její schopnost reprezentovat politickou vůli voličstva a řešit společenské a hospodářské problémy i krize se ovšem povážlivě snížila všude na světě. Parlamenty jako kdyby pro mnoho občanů demokratických zemí byly stále více místem, ve kterém se neudělá nic pořádného a potřebného "pro lidi". Vlády, jejichž existence závisí na důvěře parlamentu, jako kdyby už předem byly prodejné. Zákony přijaté parlamentem i justice, která je aplikuje, jako kdyby už předem byly zkorumpované. A když se policie a státní zástupci rozhodnou trestně stíhat poslance nebo premiéry a jejich ministry, okamžitě se zvedne vlna odporu, že takový boj proti korupci je ještě horší než sama korupce. Zato vůdce, který má legitimitu přímo od lidu, si může dovolit vše, protože přece jedná vždy jménem tohoto lidu, a tedy údajně v jeho zájmu!

Mocenský boj a vznik vůdcovských koalic

Nenávist k politice má obrovský mobilizační potenciál, jehož destruktivní sílu nelze podceňovat. V jejím jménu bude vždy nějaký vůdce se svým hnutím či stranou tvrdit, že jeho politika vyjadřuje voličskou vůli lépe než momentální slepenec většinové vůle v parlamentu. Voliči znechucení dnešní parlamentní demokracií si však neuvědomují, že mobilizace jejich nenávisti k politice je boje mo moc, a ne proti ní. Povolební situace v České republice a nečekaně rychlé sbližování dvou nečitelných a donedávna proti sobě stojících vůdců – Miloše Zemana a Andreje Babiše – je toho výmluvným důkazem. Dokáže se český politický a ústavní systém bránit jejich fúriím, jejichž možnou sílu teprve začínáme tušit?

Jiří Přibáň; právník a VŠ pedagog

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­