články

O devizových intervencích ČNB už bylo napsáno mnohé – a určitě nikdo nečekal, že to bude jinak. S prohlášeními nominálně jednotné bankovní rady lze bezpochyby souhlasit v jednom bodě: kdo čte veřejné texty jejích členů, nemohl být nijak překvapený.

Potud tedy souhlas, už minimálně od jara ČNB českou ekonomiku na něco takového připravovala.

Vše ostatní je ale jeden velký omyl. Autor těchto řádků už několik dnů vede diskuse s kolegy, zda to lidé z bankovní rady, kteří se veřejně vyjadřují (tedy guvernér a oba viceguvernéři), myslí vážně. Nejsou to nevzdělaní a už vůbec ne hloupí pánové, právě naopak. A požívají úcty a důvěry v kruzích, které jinak nemohou, často už jaksi z definice, jimi zastupované instituci přijít na jméno.

Soutěž v hyperuvolněnosti

ČNB už léta vyzývá veřejnost k tomu, aby neváhala utrácet. Uvědomuje si totiž, že právě neochota českých ekonomických subjektů k utrácení a investování ukazuje na slabá místa prováděné monetární politiky. Centrální banky celého světa se mohou přetrhnout ve své hyperuvolněnosti; vlády celého světa mohou provádět fiskální expanze v jakékoliv míře. Ale pokud soukromé subjekty odmítají přistoupit na tuhle hru, nemají šanci. Dostáváme se zde až k aristotelsko-platonské dichotomii, kdy ti vzdělaní a moudří musejí ukazovat plebsu dole, jak se chovat a co si myslet.

Tedy k věci. Nikdy dostatečně často opakované: všechny hospodářské vzestupy, jak je v historii známe, stály a padaly s vysokou mírou úspor, ať už měly jakoukoli podobu. Právě zde se agregovaly prostředky používané pro investice, které směřovaly ekonomiku k dlouhodobému růstu, násobně efektivněji a historicky úspěšněji, než jakákoliv politika centrálních institucí.

Fakt I: že toto nejlogičtější ekonomické propojení nyní nefunguje, svědčí více než cokoliv jiného o principiálně nezdravých základech hospodářské politiky – nikoliv o neschopnosti veřejnosti pochopit, že fundamentálně je ekonomika v pořádku, jen spotřebitelský sentiment je jaksi mimo mísu.

Fakt II: že centrální banka provádí – a oficiálně přiznává – politiku motivovanou potřebou zvýšit o pár procentních bodů inflaci, je fakticky svatokrádež. Argumentace varováním před deflační spirálou ve stylu Velké hospodářské krize je naprosto scestná – nechce se věřit, že by ČNB nebyla schopná rozlišit mezi peněžní a cenovou deflací, jak se učí studenti na každém pořádném kurzu této problematice věnovaném.

Obhájit to, co obhájit nelze

Fakt III: slyšíme a čteme, že hrozba deflace znamená upadnutí do dluhové pasti, lidé mají fixované platby hypoték a mohlo by dojít k rozevření nůžek mezi klesajícími příjmy a nominálně neměnnými splátkami. Uf. Jak do toho zapadá snaha zvýšit inflaci, která nutně pohltí část spotřebitelské poptávky, přičemž tedy zůstane méně právě na ty zmiňované hypoteční splátky? Dále: jestliže deflace vede – definičně – k preferenci věřitelů před dlužníky, pak inflace, a to je také definice, vede k přesunu majetku opačným směrem, od věřitelů k dlužníkům. Máme tomu tedy rozumět tak, že tahle strana mince je lepší? Nechce se věřit, že tohle někdo myslí vážně.

Je to ale všechno možná mnohem jednodušší, než se na první pohled zdá. Nemají-li pánové a dáma z ČNB sedět v čele instituce, která už v rámci standardních nástrojů nic nedělá – protože prakticky nemůže –, musí časem přistoupit ke krokům, které jsou takhle za hranou normálu. Prostě dělají, co mohou – a když skoro nic nemohou, pak… přistoupí k devizovým intervencím. Určitě to byl dlouho promýšlený krok. Přesto se nelze ubránit, že argumenty v jeho prospěch dnes vrší chaoticky, ve snaze ex post obhájit a vysvětlit to, co vysvětlit nejde.

Ladislav Tajovský, pedagog na VŠE v Praze

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.