články

Nevítal jsem s žádným nadšením, když se do našeho trestního zákonodárství dostala trestní odpovědnost právnických osob, tedy, laicky řečeno, možnost potrestat firmy za jednání, které je trestné u fyzických osob, jako je kupříkladu neplacení daní, poškozování životního prostředí či úplatkářství. Bohužel se ukázalo, že hlavní smysl, pro který bych byl se skřípáním zubů ochoten připustit existenci této zákonné úpravy - tedy potrestat veliké korporace, které měly profit z konkrétního trestního jednání jednotlivce -, unikl. Rozsudky prozatímpublikované dosvědčují, že cestou, kterou se vydaly jak státní zastupitelství, tak soudy, není správná. Vím, že soudy se doposud učí, jak s věcmi nakládat, přesto však stojí za to si prohlédnout, k čemu dospěly.

Jedné malé obchodní společnosti z Prahy 1 nařídily jako trest uveřejnit rozsudek o tom, že nezaplatila za své zaměstnance 126 000 Kč na sociálním a zdravotním pojištění a daních. Ovšem za situace, kdy pro stejné jednání byli odsouzeni, což znamená mimochodem i povinni osobně tento dluh zaplatit, oba její jednatelé.

Vdruhém případě šlo o to, že jisté občanské sdružení způsobilo Evropské unii škodu ve výši 44 100 Kč a ČR škodu ve výši 7782 Kč, a to tím, že v dokladech týkajících se čerpání dotace uvedlo nepravdivé údaje vztahující se k výdajům, za což bylo opětovně odsouzeno k veřejnému pokání cestou uveřejnění uvedeného rozsudku. Předmětem škody zde pak nebylo nic jiného, než že došlo k neoprávněnému vyplacení části mzdy za odvedenou práci, která se nevešla do škatulek původní dotace.

Nejzávadnější pak byl případ třetí, kdy jednatel a jediný vlastník jedné malé dopravní firmy vystavil svému řidiči nepravdivé potvrzení o příjmu, na jehož základě tento získal úvěr u banky a nezaplatil později 78 963 Kč, za což byla firma odsouzena k povinnosti zaplatit pokutu 20 000 Kč. Jak je zjevné, jedná se o naprosto bagatelní trestnou činnost, která navíc je v každém případě kryta civilněprávními, resp. veřejnoprávními sankcemi. Jde tedy o trestání na dvakrát či třikrát.

Půjde-li to takto dál, pak trestněprávní soukolí, které má, domnívám se, zcela jiné starosti, než trestat takovéto prkotiny, bude zahlcováno dalšími zbytečnostmi. Dochází k absolutně absurdnímu souběhu trestněprávních postihů - případ jednatelů společnosti, která nezaplatila sociální, zdravotní pojištění, a byli za to automaticky odsouzeni oni - a k uplatňování kumulativních sankcí, případ nutnosti vrátit finanční prostředky ze strany občanského sdružení na základě sankce FÚ a souběžné povinnosti zveřejnit rozsudek. Třetí případ pak dosahuje podle mého názoru absolutního vrcholu, protože pokud byl páchán skutek, který je popsán, jedná se o tzv. úvěrový podvod, za který by měli být odsouzeni oba aktéři, tedy majitel malé dopravní firmy a jeho šofér. Stíhání firmy je jaksi okrasa navíc.

Kumulativní sčítání sankcí

Všechny subjekty, na které stíhání mířilo, jsou malé, bezvýznamné, kde je faktická personální unie mezi firmou a jejímvlastníkem či jednatelem. Domnívám se, že pokud jedna osoba firmu vlastní, je to malá firmička, a pokud je potrestána ona, nemá smysl ještě k tomu provádět další trestní řízení. Je namístě položit si otázku po ekonomičnosti takového trestního duplicitního stíhání, pokud samozřejmě neadorujeme to, aby soudci dávali podobné nesmyslné rozsudky a státní zástupci měli práci při opakovaném stíhání systémem CTRL C, CTRL V. Dochází ke kumulativnímu sčítání mnoha sankcí. Ve všech naznačených případech totiž existují souběžně zmíněné sankce správního charakteru, které mají vždy přednost. Trestněprávní soudnictví a tresty jsou věci, se kterými by mělo být šetřeno jako s šafránem, a to už právě z toho titulu, aby se každý bál, a ne aby si každý myslel, že trestní soudy opravdu rozhodují o prkotinách. Ona zásada uměřenosti, právnicky nazvaná jako prostředek ultima ratio, tedy poslední a jediná možnost, dostává v uvedených případech na frak. Jestli bude trestněprávní praxe postupovat touto cestou, dochází spíše k naplnění postulátu "u nás se nic nesmí" než k tomu, aby bylo realizováno to, co bylo bohulibým úmyslem autorů uvedené právní normy. Známé přísloví praví, že "cesta do pekel je dlážděná dobrými předsevzetími", a prozatím se to naplňuje do puntíku.

České soudy a státní zastupitelství mají výjimečnou možnost dokázat, že tomu tak není. Podobné případy by měly být šmahem soudy omítány jako případy, které nedosahují relevance trestněprávních hodnot, a soudy a státní zastupitelství by se měly zaměřit na řešení kauz typu Metrostav. Prozatímpředestřené důvody, aniž bych předjímal, jak věc dopadne a zdali Metrostav je či není vinen, totiž mají své jádro. Jedná se o významné obohacení jednoho hráče na trhu, který se zúčastnil, či lépe řečenoměl zúčastnit hospodářské soutěže, která byla významným způsobem ovlivněna v neprospěch u ostatních soutěžitelů. Ano, to je potom skutečný problém, na který reálná trestněprávní odpovědnost právnických osob míří.

Smyslem trestněprávní odpovědnosti mělo být postihnutí anonymních korporací a velkých společností, kde i jedna osoba či skupina osob, která ví, že se vědomě dopouští obcházení zákona a trestné činnosti, jedná pod tlakem celé společnosti a vědomě tak, jak je občas zobrazováno v hollywoodských filmech. Prozatím jsme však v typické české taškařici zobrazující pokřivené zrcadlo původně snad dobrých úmyslů.

Václav Vlk; advokát

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.