články

Athénský seminář není seminář v Athénách, ale pravidelné každoroční setkání bankéřů, finančníků, akademických ekonomů a politiků, které letos již po třicáté páté uspořádal významný světový bankéř (a významný Řek) Minos Zombanakis, který – mimo jiné – před dvěma lety přispěl svým článkem do Festschriftu k mým narozeninám. Je považován za autora myšlenky eurodolarových trhů v 70. letech.

Účastníci semináře ze 14 zemí světa – od Číny po Ameriku – se sešli v půvabném městečku Elounda na Krétě, v supermoderním hotelu u malého mořského zálivu, v jehož středu je ostrůvek Spinalonga. Ten byl v minulosti místem, kam byli umísťováni nemocní leprou. Ani teď nevypadá moc přívětivě. Městečko Elounda, rybářská vesnice Plaka, hotel Blue Palace, ale i silnice a vesnice cestou na letiště do Heraklionu nevypadají na krizi. Myslím, že to tady vypadá a funguje jako kdykoli jindy. Krize je asi jinde. Být letošní seminář v Athénách, měl bych asi jiný pocit. V každém případě krize řeckou společnost hluboce rozdělila, což bylo vidět i na semináři.

Zneklidňuje mne, že se i zde řešení hledá mimo Řecko, v pomoci zvenku, zejména z Bruselu. Nechce se připustit, že byl vstup do eurozóny tragickou chybou (na semináři je bývalý premiér, bývalý guvernér centrální banky, dnešní víceguvernérka, bývalá ministryně a eurokomisařka, europoslanci, byznysmani), spíše prý nastaly chyby po vstupu do eurozóny. Nemohly nenastat, protože Řecko se rozhodovalo pomocí špatných, německých "parametrů". Např. po celé desetiletí byla v Řecku díky relativně vysoké inflaci záporná reálná úroková míra, což zcela dezorientovalo jakékoli investiční rozhodování. Zneklidnila mne reakce významného byznysmana, který nevěří řeckým politikům nakolik, že si přeje jakýsi – já bych řekl – protektorát, aby za ně rozhodovali z Bruselu nebo spíše z Berlína. Pochopil jsem také, že se v celé zemi netrpělivě čeká na německé volby, pak prý "Angela" pomůže.

Nedůvěra ve vlastní vládnutí není ale ničím jiným než nedůvěrou v demokracii (což i u nás tak zřetelně předvádějí naši milovníci všeho bruselského). Jeden harvardský profesor připomínal Thomase Hobbese a jeho důraz na "good governance", na dobré, resp. silné vládnutí. Když chybí, pak je v zemi chaos a nepořádek. Uvědomoval jsem si přitom, že i já mám u nás pocit nedobrého vládnutí, ztrátu jakéhokoli respektu a autority. Komunistická zkušenost nás nutila vnímat převážně absenci demokracie, ne tolik absenci dobrého vládnutí. Teď, zdá se, nemáme ani demokracii (máme spíše postdemokracii), ale ani dobré vládnutí. Nepodcenili jsme něco?

Uvědomil jsem si (stejně jako před týdnem na konferenci Le Cercle v Londýně), že jsme "českostřední", že nám – některým – není dáno ono, tak snadné a lákavé "teleskopické" uvažování o světě. Nechceme světu vládnout, ale ani mu radit. Přesto bychom neměli leccos podceňovat. Vývoj Číny byl mezi účastníky semináře – u nás doma stále ještě nikoli – považován za největší geopolitický posun, k jakému došlo v průběhu našich životů. My sice, asi oprávněně, za největší změnu považujeme pád komunismu (a sovětského impéria), ale vzestup Číny je v celosvětovém pohledu asi ještě větší změnou. Mám pocit, že to vnímám, ale zaujal mne výrok jednoho z řečníků, že přírůstek HDP v Číně za poslední dva roky je větší než celá dnešní ekonomika Německa (nikoli její přírůstek!). Jiný autor porovnával rychlost stavby mrakodrapů – v Číně 6 poschodí za den, 30 poschodí za 15 dní, 200 poschodí za 90 dní. U nás na Pankráci poněkud pomaleji.

Diskutovalo se rovněž údajné dilema – škrty vs. růstová opatření. Převládal téměř jednoznačně zastávaný názor, že v ekonomice v recesi nelze snižovat deficit rozpočtu (určitě ne zvyšovat daně a snižovat vládní investice), méně zaznívala kritika deficitnosti rozpočtů i v době před krizí. Tedy neudržitelnost paternalistické politiky sociálních výdajů všeho typu, která k dnešní krizi nepochybně vedla.

Zneklidnil mne výrok jednoho řeckého europoslance, žádajícího co nejrychleji bankovní unii, když ve svém vystoupení použil termín "bankovní nacionalismus". Ano, výchozím referenčním bodem, základní entitou, o které tito lidé uvažují, není národní stát, ale Evropa, resp. Evropská unie (což je rozdíl, který nechtějí vnímat). Ta má věci řešit, nikoli jednotlivé státy. Je to pořád stejná písnička. Nevěří se v trh, v elementární racionalitu lidí, nevěří se už ale ani ve stát a v moudrost či schopnost jeho politiků. Věří se v moudrost a schopnost jiných lidí, politiků v Bruselu (a v dalších nadnárodních seskupeních), ač to jsou – vždy a bez výjimky – politici, kteří přišli z jednotlivých států, a z "tamní" politiky. A to ještě ne ti nejlepší. Příchodem do Bruselu se stávají téměř svatými, bytostmi s nadpřirozenou silou, moudrostí a charakterem. Jak je to všechno dětinské.

Lidi jsou nepoučitelní. Jeden z večerů semináře jsme byli v přírodním amfiteátru (který je součástí hotelu!) diváky pozoruhodného představení, hry jednoho herce, v New Yorku žijícího Řeka Yannise Simonidise, kterou byla 80-ti minutová vášnivá "Obrana Sokratova", kterou napsal před více než dvěma tisíciletími Platón. Není to podobné dnešku, je to s dneškem identické.

Prof. Ing. Václav Klaus, CSc.

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.