ENEN CZE
===

články

Aleš Chmelař: Potěmkinova bankovní unie

Hospodářské noviny, 11.07.2013

publikováno: 18.07.2013, čteno: 2118×

 

V Bruselu probíhá nenápadná válka o budoucnost bankovního sektoru a evropské integrace. Naposledy vyvolal rozruch návrh Evropské komise, aby právě ona měla hlavní slovo v rozhodování, která banka projde restrukturalizací. Konflikt, který tento návrh vyvolal, jasně ukazuje, že krize eurozóny zdaleka není u konce.

Úskalí návrhu eurokomise jsou zřejmá. Do restrukturalizačního fondu eurozóny by měly přispívat všechny banky a Evropská komise by mohla nařídit restrukturalizaci i přes odpor jednotlivých států. Současná německá vláda proto pojala podezření, že bude automaticky platit za bankrotující finanční instituce na evropské periferii. Má částečnou pravdu. Její odpor je však pouze jednou z řady výmluv, proč zpomalit politickou transformaci Evropské unie.

Je tomu téměř na den rok, co Mario Draghi uklidnil dluhopisové trhy příslibem, že udělá "cokoli bude třeba", aby zajistil stabilitu eurozóny. Uspěl. I díky němu jsme dnes na míle daleko od katastrofální rétoriky minulého jara. Projekt bankovní unie, který byl nevyřčenou podmínkou Draghiho závazku, se však nedostal za poslední rok prakticky nikam.

Bankovní unie má spočívat na centrálním dohledu, mechanismu restrukturalizace a na společném pojištění vkladů. Evropští lídři si dnes gratulují hlavně proto, že se jim za rok podařilo dohodnout na principu společného dohledu.

Centralizovaný bankovní dohled sám o sobě však neřeší vůbec nic. Naopak měl být pouze nástrojem ustanovení dvou zbývajících bodů. Jen s nimi zmizí riziková přirážka na bankovní instituce, podniky a domácnosti na jihu Evropy, začne fungovat efektivní přenos centrální úrokové sazby a Evropa se konečně bude moci začít plazit z nekonečné recese.

Vždy když má dojít na lámání chleba, tedy na otázky, kdo zaplatí bankovní restrukturalizace, kdo bude ručit za vklady v evropských bankách, jakýkoli razantní pokrok je ten tam. Neschopnost Německa akceptovat autoritu Evropské komise v rozhodování o restrukturalizaci tak podtrhuje výmluvy a neschopnost přistoupit k odvážným politickým krokům, které nenesou domácí politické ovoce.

Politická reakce na evropskou krizi je v mnohém fiktivní. Dohoda Evropské rady z konce minulého měsíce o rozdělení závazků v případě bankovního bankrotu pouze fakticky potvrdila nejistotu, která panuje už dnes. Žádná evropská solidarita nebo společné ručení se nekoná.

Nízké příspěvky z Evropského stabilizačního mechanismu a problémy s jejich garancí povedou k velice omezenému používání tohoto mechanismu. Bez schopnosti společné peníze odblokovat a ručit společně za evropské banky, nestabilní státy budou stále de facto odpovídat za svůj bankovní sektor. Ať už skrze vlády nebo své střadatele. Měnová transmise dál nebude fungovat a pomalý růst na periferii se stane evropskou hospodářskou stálicí.

V případě problémů budou daňoví poplatníci stát až jako druzí v řadě za věřiteli. Riziko, že vlády budou muset na finančním sektoru lepit příliš velké záplaty, však zůstává. Dluhopisové trhy tedy stejně najdou důvody k tomu, aby nechaly vystoupat úroky na neudržitelnou úroveň. Krize dluhová jako reakce na krizi bankovní pak bude stejně automatická, jako byla doposud.

Bankovní unie ve svých klíčových oblastech přestává být bankovní unií a začíná čím dál více připomínat Potěmkinovu vesnici.

Aleš Chmelař; ekonom a analytik, působí v CEPS

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­