články

Ve středu večer po rozsáhlých protiprezidentských demonstracích v Káhiře a dalších městech svrhla egyptská armáda prvního demokraticky zvoleného prezidenta země islamistu Muhammada Mursího, pozastavila platnost islamisty prosazené ústavy a vyhlásila jakési přechodné období, kdy má pod vojenským dohledem dojít k tzv. národnímu usmíření.

Sledujeme zdánlivě paradoxní vývoj v nejvýznamnější arabské a africké zemi - dva a půl roku po oslavovaném svržení dlouholetého vojenského diktátora a přítele Západu Husního Mubáraka v nejvýznamnější revoluci tzv. arabského jara, jež paradoxně na Západě vzbudila takové nadšení, a rok po zvolení prezidenta Mursího v prvních svobodných prezidentských volbách, které potvrdily převahu islamistů, dochází k znovu k vojenskému převratu, jenž – zdá se – výsledky "arabského jara" ruší.

Demokracie, svobodné volby, ústava, vláda práva atd. – tj. vše, co Západ vzývá, oslavuje, vyváží do světa a někdy i silou vnucuje a prosazuje, bylo vlastně znovu pošlapáno, ale zdá se, že to dnes nikomu příliš nevadí. Oslavované arabské jaro totiž přivedlo k moci síly a nastolilo poměry, které situaci uvnitř jednotlivých revolucí postižených arabských zemí i na Blízkém východě celkově totálně rozvrátily a mnohým lidem na Západě to sice pozdě, ale přece dochází.

Masy demonstrantů na káhirském náměstí Tahrír před více než dvěma lety požadovaly a dodnes stále požadují na prvním místě zlepšení své životní úrovně, spravedlnost, svobodu a lidskou důstojnost. Nic z toho jim revoluce nepřinesla a ani přinést nemohla.

Zhroucení staré diktatury mělo za následek i zhroucení všech struktur a institucí i jakékoliv občanské a pracovní disciplíny, útěk zahraničních investorů a turistů, odchod domácího kapitálu a rozvrat ekonomiky. Bezpečnostní situace je katastrofální, životní podmínky se výrazně zhoršily. Navíc vítězní islamisté stále více sešněrovávají život občanů tvrdým prosazováním náboženských požadavků a omezení. Výsledkem je rozčarování a společenská frustrace. Revoluční "expectations vs. reality gap" (propast mezi očekáváními a skutečností) je příliš velký. Nastupuje nová konfrontace, možná kontrarevoluce.

V Egyptě však, zdá se, bude vše ještě složité. Historická zkušenost z arabského světa říkala, že demokratické volby musejí přivést k moci islamisty, což přece vždy bývala noční můra Západu, který proti nim jako proti teroristům celou dekádu spektakulárně bojoval. Zdálo se, že arabské jaro tento západní postoj změnilo. Islamisté najednou vadit přestali a za vzor jim bylo dáváno úspěšné Erdoganovo Turecko. Islamistické síly dokonce začaly dostávat z USA a západní Evropy masivní podporu, dokonce i vojenskou (Sýrie). Jak je tato překvapivá aliance pevná a jak dlouho může trvat, to se teprve ukáže.

Islamisté totiž žádné řešení problémů současnosti pro své země nenabízejí. Striktní dodržování náboženských předpisů a pokusy navrátit současnou společnost do poměrů raného středověku doby proroka Muhammada žádná očekávání obyvatelstva v jakékoliv oblasti naplnit nemohou. Írán je toho již téměř 40 let praktickým příkladem. Ve volbách získaný podíl na moci proto islamisty v očích veřejnosti nutně diskredituje a oslabuje jejich dosud zdánlivě nepřemožitelný politický apel. Je to však běh na velmi dlouhou trať.

To, co se dnes děje v Egyptě, proto zřejmě ještě dlouho nebude návratem do normálních, u nás běžnému člověku představitelných poměrů. Propast mezi náměstím Tahrír v Káhiře a smýšlením desítek miliónů lidí na egyptském venkově je ohromná a vliv Muslimského bratrstva je především mimo Káhiru velmi silný. Na místě je obava, že spíše než národní usmíření hrozí Egyptu alžírský scénář. Tam v roce 1991 armáda vojenským převratem zabránila islamistům, kteří byli volebními vítězi, převzít moc a následovalo desetiletí teroru a krvavé konfrontace. Udržet stabilitu a občanský smír v politicky a názorově rozděleném devadesátimiliónovém Egyptě s ohromnými ekonomickými a sociálními problémy a výbušným sousedstvím na všech stranách bude pro jakoukoliv vládu nesmírně obtížné. A Západ snad vidí, že jeho nadšené angažmá v těchto citlivých poměrech stojí za zdrženlivé přehodnocení.

Jiří Weigl, výkonný ředitel IVK

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.