články

Jedním z nejbizarnějších prvků fungování Evropského parlamentu – na stejné úrovni jako třeba rozložení jeho sídla do tří měst – je hluboce zakořeněná praxe chrlení velkého množství nelegislativních usnesení neboli rezolucí, v nichž EP deklaruje svoje postoje k nejrůznějším tématům. V těchto slohových cvičeních přijímaných na plenárním zasedání ve Štrasburku jednou "vyzývá" či "naléhavě vyzývá" toho či onoho, aby udělal nebo neudělal to či ono, jindy zase "vítá", "připomíná", "odsuzuje", "důrazně odsuzuje", "vyslovuje politování", "nabádá", "doporučuje" atd. Třebaže rozhodně nejde o činnost, kterou by se běžně zabývaly zákonodárné sbory, a která snad přísluší spíše think-tankům či lobbistickým organizacím, pro europarlament příprava rezolucí představuje významnou část jeho pracovního nasazení. Není proto od věci podívat se na tento pozoruhodný fenomén pod drobnohledem.

Od nových výzev pro cirkus po útěky dětí z domova

Tematický záběr europarlamentních rezolucí je skutečně mimořádně široký a pestrý. EP se ani zdaleka nenechává spoutat mezemi pravomocí Unie a vyjadřuje se k čemukoli, co uzná za vhodné. Ukázkou budiž názvy následujících vybraných exemplářů z posledních několika let: Usnesení Evropského parlamentu o nových výzvách pro cirkus jako součást evropské kultury (13. 10. 2005), o lesních požárech v létě roku 2009 (16. 9. 2009), o nekuřáckém prostředí (26. 11. 2009), o sportovních agentech (17. 6. 2010), o dlouhodobé péči o starší osoby (9. 9. 2010), o kritické situaci v souvislosti s odpady v Kampánii (3. 2. 2011), o rostoucích cenách potravin (17. 2. 2011), o snížení nerovnosti v oblasti zdraví v EU (8. 3. 2011), o nerovnováze v potravinovém řetězci (19. 1. 2012), o zastavení plýtvání potravinami: strategie pro zlepšení účinnosti potravinového řetězce v EU (19. 1. 2012), o vadných silikonových prsních implantátech od francouzské společnosti PIP (14. 6. 2012), o vytvoření právního rámce EU na ochranu zvířat v zájmových chovech a toulavých zvířat (4. 7. 2012), o manipulaci s výsledky zápasů a korupci ve sportu (14. 3. 2013) či o ohrožení zdraví při práci v souvislosti s azbestem a výhledech na odstranění veškerého použitého azbestu (14. 3. 2013).

EP nezůstává zahleděn jen dovnitř Unie. Podstatná část rezolucí míří k dění ve třetích zemích nebo rovnou k celosvětovým otázkám. Uveďme několik příkladů z nedávné doby: Usnesení Evropského parlamentu o stavu Jordánu a zejména oblasti jeho dolního toku (9. 9. 2010), o Malajsii: bití holí (16. 12. 2010), o případu umělce Aj Wej-weje (7. 4. 2011), o dětské práci v odvětví kakaa (14.3.2012), o námořním pirátství (10. 5. 2012), o násilí vůči lesbickým ženám a právech lesbických, homosexuálních, bisexuálních, transsexuálních a intersexuálních osob v Africe (5. 7. 2012), o Jihoafrické republice: hromadné zabíjení stávkujících horníků (13. 9. 2012), o diskriminaci na základě příslušnosti ke kastě v Indii (13. 12. 2012), o nedávných obětech požárů v textilních továrnách, zejména v Bangladéši (17.1.2013) či o udržitelnosti celosvětového hodnotového řetězce bavlny (14. 3. 2013).

Mezi rezolucemi zaměřenými na okolní svět jasně dominují ty, které se týkají údajného porušování lidských práv, demokracie a právního státu v jednotlivých zemích. Mezi oblíbené objekty zájmu europoslanců patří Barma, Egypt, Sýrie, Čína, Pákistán, Ukrajina, Rusko, Izrael nebo Zimbabwe, o nichž už se usnesení vrší celé stohy. Aktuálně se projednává mimo jiné několik konkurenčních návrhů usnesení o hladovce vězňů na Guantánamu a o svobodě slova ve Vietnamu.

Jednací řád EP upravuje více postupů, které mohou vést k přijetí rezoluce. Mimo jiné platí, že návrh usnesení ve věci spadající do oblasti činnosti Evropské unie může předložit kterýkoli europoslanec (čl. 120). Mnozí toho aktivně využívají, přičemž na působnost EU se vskutku neohlížejí nebo si ji vykládají velice tvůrčím způsobem.

Snad nejaktivnějším individuálním předkladatelem návrhů je poslanec Sergio Paolo Francesco Silvestris. Jeho invence je vskutku obdivuhodná, stejně jako jeho neúnavnost navzdory tomu, že ve velké většině případů je neúspěšný. Z jeho pera vzešly mimo jiné návrhy usnesení o ekologických pytlích umožňujících sledování odpadu, o kulturním cestovním ruchu pro nevidomé, o financování vědeckých výzkumů zaměřených na tekuté mýdlo s příměsí železa, o používání udržitelných způsobů přepravy zboží v historických centrech, o ochraně historického, hospodářského, výrobního a kulturního dědictví pasteveckých stezek ve Středomoří, o tom, jak zaručit bezpečnost při veřejných akcích a průvodech, o změně doby hájení mečouna obecného při rybolovu, o financování sociálního projektu "Sociální krejčovská dílna – Oblékněme si svobodu", o právních předpisech týkajících se "inteligentních drog", o opatřeních určených k předcházení antraknóze olivovníku; o informační kampani zaměřené proti hazardním hrám, o preventivních opatřeních proti škůdcům druhu tesaříka asijského (Anoplophora glabripennis), o dopadu fotovoltaických zařízení na pastviny, o výstavbě elektráren využívajících energii přílivových vln, o překonání digitálního rozdělení, o snadnějším odhalování silničních pirátů, o podpoře lidové hudby, o patentu týkajícím se kryokonzervace kmenových buněk, o podpoře spolujízdy, o drobném pobřežním rybolovu nebo o správném využívání nových prostředků informačních a komunikačních technologií.

Nevysychajícím zřídlem neotřelých nápadů je rovněž europoslankyně Cristiana Muscardiniová. Z iniciativ, jichž byla předkladatelkou, připomeňme návrh usnesení o útěcích mladistvých osob z domova, o zřízení jednotné sítě pro identifikaci povolení vydávaných postiženým osobám pro vjezd do zón s omezenou dopravou, o uznání koní jako domácích zvířat, o profesní způsobilosti cvičitelů psů, o ochraně střadatelů, o zavedení studia genderového hlediska do univerzitní výuky medicíny, o návrhu na zřízení Evropského úřadu pro lázeňství,o opětovném využití opotřebovaných pneumatik,o metodách využívaných při kontrolách na bruselském letišti, o nutnosti financovat výstavy a veletrhy zaměřené na malé a střední podniky ve Středomoří nebo o zřízení evropského fondu pro uchování a zhodnocení fotografických děl na původním materiálu.

Z dílny jiných europoslanců budiž upozorněno na návrhy usnesení o vzrůstajícím počtu krádeží neželezných kovů v zemích EU, o ochraně žen pracujících ve veřejných sdělovacích prostředcích, o obchodování s některým zbožím používaným k mučení,o významu portugalštiny pro Evropskou unii nebo o stažení již neprodejných bloků sýrů parmigiano reggiano a grana padano z trhu.

Forma

Všechny rezoluce jsou psány podle jednotné šablony. Každá sestává ze tří částí, které bychom mohli označit jako hlavičku, odůvodnění a vlastní text.

Hlavička začíná slovy "Evropský parlament" a v nečíslovaných odstavcích uvedených spojením "s ohledem na" uvádí související dokumenty a okolnosti, zejména unijní právní předpisy, mezinárodní smlouvy a předchozí rezoluce z dané oblasti, popř. některé události, a dále příslušné ustanovení jednacího řádu, podle něhož je usnesení přijato.

Následuje odůvodnění strukturované do odstavců označených velkými písmeny a uvedených spojením "vzhledem k tomu, že…". Např. v usnesení o nových výzvách pro cirkus jako součást evropské kultury se mj. uvádí "C. vzhledem k tomu, že přeshraniční mobilita, která je jedním z hlavních znaků cirkusu, jednoznačně vyžaduje, aby se postavení cirkusu posuzovalo z evropského zorného úhlu a aby se o opatřeních v této oblasti uvažovalo na úrovni EU, (…) F. vzhledem k tomu, že je žádoucí uznat, že klasický cirkus, včetně vystoupení zvířat, je součástí evropské kultury…".

Jádrem rezoluce je vlastní text rozdělený do číslovaných odstavců. Příkladem budiž opět citované usnesení o cirkusu, kde EP "1. vyzývá Komisi, aby podnikla konkrétní kroky, které povedou k uznání cirkusu jako součásti evropské kultury; 2. žádá členské státy, které tak doposud neučinily, aby uznaly cirkus jako součást evropské kultury; (…) 9. žádá Komisi, aby po konzultaci se sdružením evropských cirkusů uložila evropskému výboru pro normalizaci vypracovat komplexní normy pro cirkusy, jež se přesunují z místa na místo, které budou na základě současných studií obsahovat standardy týkající se bezpečnosti dočasných zařízení, jako jsou cirkusové stany, což by na základě harmonizace usnadnilo přemísťování cirkusů v rámci členských států, a přispělo tak k zachování tradičního evropského cirkusu a k bezpečnosti veřejnosti…". V závěru Evropský parlament pověřuje svého předsedu, aby rezoluci předal příslušným adresátům, kteří jsou zde specifikováni.

Jak vypadá typická rezoluce co do obsahu

Pokud jde o obsah rezolucí, můžeme pozorovat následující základní rysy. Rezoluce zaměřené dovnitř EU zpravidla horují pro expanzi činnosti Unie tím či oním směrem. Velká část z nich volá po tom, aby Komise předložila konkrétní legislativní návrhy nebo takové návrhy zvážila, a to často v oblastech unijním právem zatím nepokrytých. Vize europoslanců bývají velice ambiciózní, programově centralizační a radikální; vyzvali např. k přípravě evropského občanského zákoníku, k zavedení kvót na zastoupení žen v řídících orgánech podniků "s cílem zvýšit zastoupení žen (…) do roku 2015 na 30 % a do roku 2020 na 40 %" (jak známo, návrh Komise následně opravdu předložila), jiná rezoluce požadovala kriminalizaci nenávistných projevů vůči homosexuálům a transsexuálům na úrovni EU, jen těsně neprošla výzva k přijetí závazného cíle dosažení 45% podílu výroby energie z obnovitelných zdrojů k roku 2030. Jiná usnesení se vyslovují pro unijní regulaci či její zvážení v případě pozoruhodných jednotlivostí všedního života, jako je např. omezení maximální doby přepravy zvířat na jatka na osm hodin, zpřísnění pravidel pro reklamu zaměřenou na děti a mládež, pokud jde o potraviny s vysokým obsahem tuku, soli a cukru, boj proti plýtvání potravinami v celém dodavatelském a spotřebním řetězci, příprava pokynů EU pro vzdělávání a školení řidičů a dalších osob zacházejících se zvířaty při přepravě nebo zavedení harmonizovaných minimálních trestních sankcí za manipulaci s výsledky sportovních zápasů.

Jak již bylo řečeno, EP se ve svých rezolucích neohlíží na hranice pravomocí Unie a vyjadřuje se prostě ke všemu, co jeho poslancům přijde na mysl. Tam, kde EP sám nevidí prostor pro činnost unijních orgánů, nabádá k příslušným aktivitám členské státy (např. "naléhavě /…/ žádá členské státy, aby zajistily, že všechny spálené lesní plochy zůstanou lesem a budou zahrnuty do programů opětovného zalesňování" nebo "vyzývá členské státy, aby dále vedly informační politiku a politiku prevence zaměřenou na seniory a soustředily se přitom zejména na stravovací režim a prevenci rizik dehydratace"), soukromé subjekty (např. "vyzývá sportovní organizace, aby vypracovaly politiku nulové tolerance, co se týče korupce") nebo jednoduše prezentuje svůj pohled na věc (EP např. uvádí, že je přesvědčen, že "pouze všeobecný zákaz kouření na všech uzavřených pracovištích, včetně gastronomických zařízení, a také ve všech veřejných budovách a dopravních prostředcích může ochránit zdraví pracovníků a nekuřáků a že takový zákaz usnadní situaci těm, kteří chtějí s kouřením přestat").

Pokud jde o výzvy členským státům, nezřídka dojde i na kárání a umravňování. EP např. vyzval maďarské orgány, "aby obnovily nezávislé řízení sdělovacích prostředků a zdržely se státních zásahů do svobody projevu a vyváženého zpravodajství" s poukazem na to, že "přehnaná regulace sdělovacích prostředků je kontraproduktivní a ohrožuje účinnou pluralitu ve veřejné sféře". Francii zase naléhavě vyzval "aby z (…) právních předpisů odstranila veškerá ustanovení, která diskriminují kočovníky, jako je povinnost mít cestovní povolení a omezení volebních práv" a "aby francouzské orgány (…) dodržovaly francouzské právní předpisy, podle nichž musí všechna města, která mají více než 5000 obyvatel, vyčlenit pro kočovníky schválená tábořiště".

Jak bylo řečeno, velká část rezolucí míří k dění ve třetích zemích nebo ke globálním otázkám. Už výše citované názvy ukazují na to, že europoslanci se cítí jako opravdoví "ředitelé zeměkoule", na jejichž pokyny a rady všichni čekají. Tu jim leží na srdci stav řeky Jordánu, tu piráti na moři, tu stávkující horníci v Jihoafrické republice, tu kasty v Indii, tu textilní továrny v Bangladéši. Pokud jde o celosvětové otázky, v popředí zájmu EP dlouhodobě stojí agenda klimatických změn.

V rezolucích o jednotlivých zemích se EP obrací přímo na jejich orgány. Např. v uvedeném usnesení o kastách, které zaslal též indickému předsedovi vlády a některým jeho ministrům, EP mimo jiné "vyzývá indický parlament, aby realizoval své plány a přijal nový zákon zakazující zaměstnávání osob jakožto manuálních sběračů odpadků a zajišťující jejich reintegraci do společnosti, a indickou vládu, aby přijala nezbytná opatření pro jeho neprodlené prosazování".

Texty usnesení odrážejí politické klima v europarlamentu, které je dáno dlouhodobě trvající většinou levicově-liberálních (neomarxistických) pokrokářů. Logicky tak stojí v popředí hlavní pilíře jejich politické agendy jako je environmentalismus, feminismus, multikulturalismus, politická korektnost, antidiskriminační legislativa, široké a expanzivní pojetí lidských práv nebo boj za různé sexuální menšiny. V rezolucích se tak např. dočteme, že EP "je přesvědčen, že (…) členské státy by měly ženám zaručit snadný přístup k antikoncepci a právo na bezpečný potrat", nebo že se EP domnívá, "že základní práva lesbiček, homosexuálů, bisexuálů a transsexuálů lze nejúčinněji chránit tím, že se těmto osobám umožní přístup k právním institucím, jako je právně formalizované soužití, registrované partnerství či manželství; vítá skutečnost, že v současnosti tyto možnosti nabízí 16 členských států, a vyzývá další členské státy, aby jejich zavedení rovněž zvážily".

Dikce europarlamentních rezolucí vykazuje všechny typické základní rysy jazykového projevu unijních orgánů a představitelů, kterými jsem se podrobně zabýval v nedávném článku Jak k nám promlouvá EU a mezi něž patří frázovitost, pompéznost, budovatelské nadšení, pečovatelství, dogmatičnost či stylizace do role učitele. Např. v usnesení o vytvoření jednotného trhu pro spotřebitele a občany se EP domnívá, "že Unie čelí zvláště problematickému období v historii integrace jednotného evropského trhu; zastává názor, že je nutné zabývat se současnými i budoucími výzvami uceleným způsobem a s odhodlaností, odpovědností a houževnatostí, jež musí doprovázet citlivý a účelný přístup v duchu spolupráce a solidarity; zdůrazňuje, že tento postup bude od Evropské komise vyžadovat autoritativní přístup a značnou iniciativnost, přičemž Rada, členské státy a Evropský parlament budou muset prokázat politickou vůli".

Nelze se zbavit dojmu, že z řady rezolucí čiší naivita a dětinskost. Snad vrcholem je v tomto smyslu usnesení o nových výzvách pro cirkus jako součást evropské kultury (dostupné zde), z něhož bylo citováno výše, a které, jak vím z vlastní zkušenosti, sklízí pravidelně velký úspěch na silvestrovských večírcích. Stejný ohlas by jistě zasluhovaly i mnohé z uvedených iniciativ europoslanců Silvestrise (s podivuhodně výmluvným příjmením) a Muscardiniové, které nicméně EP nepřijal za své.

Pozoruhodná je také výše uvedená rezoluceo zastavení plýtvání potravinami (dostupná zde) a zvláště její stěžejní myšlenka, že plýtvání potravinami by do roku 2025 mělo být omezeno na polovinu. V usnesení o jednotném trhu pro Evropany (6. 4. 2011) EP pro změnu v zájmu oživení vnitřního trhu"vyzývá k tomu, aby byla spuštěna evropská televizní soutěž Evropský přeshraniční podnik roku, jež by lidem ukázala příležitosti a výhody jednotného trhu a možnosti mladých lidí, kteří mají nápady; domnívá se, že přitažlivá možnost vidět lidi z různých koutů Evropy, kteří se setkávají, aby vytvořili podnikatelský plán, získali finanční prostředky a společně začali něco pozitivního, pomůže propagovat myšlenku Evropy a jednotného trhu i myšlenku podnikání; dále se domnívá, že sledování vítězného podniku po dobu jednoho roku – a rovněž jeho zaměstnanců, přátel a rodin – by mohlo vyzdvihnout výhody i nedostatky jednotného trhu a upozornit na možnosti jejich odstraňování, tak aby lidé věděli, o čem Evropa doopravdy je, tedy i z lidského hlediska". Dále se zde uvádí, že EP se "domnívá (…), že petice mohou pozitivně přispět k tomu, že občanům pomohou využívat vnitřní trh".

K čemu to všechno?

Samozřejmou otázkou, která se po předchozím rozboru naléhavě vnucuje, je, k čemu je všechno toto snažení dobré. Je úlohou parlamentu sepisovat podobná pojednání? Jak bylo řečeno, tyto postupy by bylo možné očekávat spíše od think-tanků, akademických skupin nebo všelijakých lobby, ne od zákonodárce. Důvodů, proč EP provozuje tuto nevšední aktivitu, je podle mého názoru několik.

Hlavní pohnutkou je jistě snaha o alespoň částečné vynahrazení neexistující zákonodárné iniciativy na straně EP či jednotlivých europoslanců. (Oprávnění navrhovat unijní předpisy náleží v zásadě jen Komisi, v některých výjimečných oblastech pak také členským státům.) Komisi ovšem rezoluce EP k ničemu nezavazují; je jen na ní, zda je nějakým způsobem zohlední. V praxi tak činí tehdy, když vyhovují jejím vlastním záměrům – tehdy se na ně ochotně odvolává –, jinak samozřejmě vyšumí do ztracena.

Zadruhé, EP si touto cestou kompenzuje nedostatek pravomocí v určitých oblastech, jako je předně společná zahraniční a bezpečnostní politika, která je primárně v rukou členských států, resp. Evropské rady a Rady. Když mluvíme o této oblasti, je skutečně velmi podivné a nesystémové, když za Unii oslovuje třetí země se svými výzvami a kritikou orgán, který je do tvorby SZBP zapojen jen minimálně, nehledě na to, že tak může činit nezávisle, zcela mimo rámec rozhodovacího procesu. Na druhou stranu netřeba zdůrazňovat, že vládám třetích zemí výtvory europoslanců příliš vrásek nedělají.

Zatřetí, rezoluce mívají určitý ohlas v příznivě nakloněných médiích – zejména těch financovaných z unijních peněz –, v některých lobbistických organizacích a v prounijně angažované části akademického světa, a umožňují tak europarlamentu mírně se zviditelnit. Na druhou stranu u médií, lobby i akademiků stojících mimo okruh symbiontů europoslanci se svými pojednáními narážejí většinou na nezájem, rezervovanost, negativní reakce a někdy – po zásluze – i na výsměch.

Konečně přijímání rezolucí je i tradicí, jež má svůj počátek v době, kdy EP v legislativním procesu tehdejšího Společenství hrál jen slabou roli a neměl příliš mnoho jiných nástrojů, jak komunitární normotvorbu ovlivňovat. Tehdy se podobal spíše orgánům typu Valného shromáždění OSN nebo Parlamentnímu shromáždění Rady Evropy, které taktéž usnesení tohoto typu přijímají.

Při celkovém pohledu na uvedené důvody se praxe chrlení rezolucí jeví jako produkt střetu maximalistických ambic a sebevědomí Evropského parlamentu na straně jedné a jeho omezené úlohy v institucionálním rámci EU na straně druhé. Jde o náhražkovou aktivitu, kterou si europoslanci většinového proudu uspokojují svůj pocit důležitosti. Z jejich strany jde o počínání navýsost logické, jaký přínos však má pro občana-voliče, resp. pro vývoj evropské integrace, ať už posoudí každý čtenář sám.

Osobně vnímám tuto praxi jako vytí na měsíc nedůstojné orgánu, který aspiruje na to plnit roli opravdového zákonodárného sboru. Navíc jde o činnost, která EP odvádí od jeho základní úlohy. Evropský parlament s nynějším relativně silným postavením mezi unijními institucemi zde jistě není od toho, aby glosoval stav řeky Jordánu nebo hladovky vězňů, ale aby kvalitně vykonával svěřené pravomoci v rámci legislativního procesu EU.

A přece jsou k něčemu dobré…

Navzdory všemu výše uvedenému je na rezolucích Evropského parlamentu přece jen cosi velmi užitečného, pročež by měly být pozorně čteny a šířeny. Představují totiž jedinečné zrcadlo "duše" tohoto orgánu, resp. aktuální většiny, která utváří jeho vůli. V tomto zrcadle se odráží expanzivní, programově centralizační ambice, přesvědčení, že pravomoci Unie nikde nekončí, chuť zregulovat vše, co přijde na mysl, včetně všednodenních malicherností, sociálně-inženýrské choutky, neomarxistická politická agenda, někdy též naivita a infantilnost.

Vnímejme europarlamentní rezoluce jako varování, čeho všeho by byl tento orgán za stávajícího složení schopen, kdyby k tomu dostal odpovídající prostředky, tj. kdyby se stal skutečným unijním zákonodárcem se vším všudy. Ve chvíli, kdyby EP jako celek (popř. jednotliví poslanci či skupiny poslanců) měl zákonodárnou iniciativu, a stal se tedy nezávislým na návrzích Komise, a kdyby získal v legislativním procesu dominantní úlohu (např. kdyby mohl přehlasovat Radu), myšlenky nastíněné v nynějších slohových cvičeních by rázem mohly být přetaveny do legislativních aktů. To by si měli uvědomit všichni federalisté typu Miloše Zemana, kteří si na jedné straně přejí další posilování Evropského parlamentu, a zároveň se bláhově domnívají, že tím nejlépe zajistí, že se tak Unie nestane všeobjímajícím superstátem.

Nepochybujme o tom, že Evropská unie se silným Evropským parlamentem jakožto jádrem unijního politického rozhodování by byla ještě podstatně méně příjemným místem pro život, než je dnes.

Tomáš Břicháček, právník

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.