články

José Barosso – v mládí přesvědčením maoista a předseda Portugalské komunistické strany pracujících, dnes předseda Evropské komise – se v komentářích o kyperské krizi vyjádřil v tom smyslu, že ta je důsledkem neudržitelného finančního systému (kyperský bankovní systém několikanásobně převyšuje samotné HDP tohoto malého ostrovního státu), jenž se musí přizpůsobit. Přizpůsobení znamená, že soukromé subjekty (fyzické osoby i firmy) přijdou o velkou část svých úspor uložených u kyperských bank. Politicky korektně se tomu říká dodatečné zdanění, v realitě nejde o nic jiného než o konfiskaci soukromého majetku v podobě úspor. Nevím, jak Barossův komentář na kyperské občany působil, ale odhadoval bych, že museli být vedle přirozeného zděšení z přijatého způsobu řešení problémů i dosti zmatení. Doposud totiž od celé evropské politické elity – včetně J. Barossa – slýchávali, jak je vstup do EU a poté zejména do eurozóny hospodářsky posílí. A neslýchali to jen oni, ale většina obyvatel Evropy, a to bez ohledu na to, z jak ekonomicky vyspělé, zadlužené či prosperující země pocházeli. Euro mělo být zdrojem prosperity pro všechny a politici jako Barosso to s vážnou tváří donekonečna opakovali. Někteří jim – a Barossovi zejména – uvěřili i tzv. Lisabonskou strategii, která slibovala "dohnat a předehnat" ekonomiku Spojených států. Ti, kteří dobře vědí, co znamenaly v době centrálně řízené ekonomiky tzv. pětiletky, tehdy jen nevěřícně kroutili hlavou. Evropské politické elity za slibovaný ráj na zemi požadovaly "jediné" – větší míru ekonomické a politické integrace a centralizace.

Střih, jsme zpátky v r. 2013, a zatímco v ekonomické i politické integraci děláme mílové kroky kupředu (Evropský stabilizační mechanismus, bankovní unie, tzv. fiskální kompakt a přeměna EU v transferovou unii), všeobecná prosperita a žádný ráj na zemi se nekoná. Naopak, za podíl na evropské integraci, za vzdání se autonomní měnové politiky a suverenity rozhodovat o svém vlastním osudu získávají Kypřané pouze to, že o způsobu řešení krize v jejich vlastní zemi rozhodují autority, které nejenže nikdy nevolili, ale které většina kyperských občanů ani nikdy neviděla.

Intuitivně by se chtělo kyperských občanů hlasitě zastat. Navíc nejde jen o Kypr, podobné řešení včetně konfiskací úspor může přijít na řadu i v dalších problémových zemích a při dalších krizích. I argumentů by se našel dostatek: Konfiskace úspor? Vždyť nedotknutelnost a ochrana vlastnických práv je jeden ze základních principů, na kterém stojí naše vyspělá civilizace a díky kterému jsme se vyspělou a bohatou (nejen materiálně) civilizací stali. Vždyť právo vlastnit soukromý majetek, volně s ním nakládat, ale také mít garantovanou jeho nedotknutelnost, je vedle smluvní volnosti a spontánně fungujícího cenového systému nezbytným předpokladem prosperujícího tržního systému (kapitalismu). Vždyť jakékoliv zpochybnění důvěry, že má smysl investovat do svého majetku, spořit a kumulovat majetek (včetně majetku finančního) má zcela devastující účinek nejen na ekonomickou výkonnost, ale na celý společenský systém. Extrémní případ zpochybnění a rozvratu soukromého vlastnictví – znárodnění většiny hospodářství –, které naše země zažila, je toho výmluvným varováním.

Tak jednoduché to se zastáním se Kypřanů ale není. Kypřané a další majitelé vkladů v kyperských bankách nejsou žádnými oběťmi cizí zvůle. Na vstup do EU a zejména do eurozóny musejí být dva, jak ten, co vstup nabízí, tak ten, co o vstup usiluje. Politickým představitelům Kypru muselo být jasné, že přes relativně dobrou ekonomickou kondici v době přijímání eura vstupuje jejich země do měnové unie, kde jsou členy ekonomicky nehomogenní státy s různou ekonomickou úrovní, s lišící se ekonomickou strukturou, s odlišným vývojem a úrovní hlavních ekonomických proměnných apod. Je tak jen důsledkem vlastního rozhodnutí Kypru, že měnová politika stanovená z Evropské centrální banky znamenala příliv levných peněz, což spolu s podmínkami daňového ráje a přílivem firem ze zahraničí s jejich kapitálem "nafouklo" bankovní systém do nebezpečných rozměrů. Připočteme-li k tomu i tradiční provázanost kyperské ekonomiky s Řeckem, včetně investic do tamější nafouknuté realitní bubliny, držení toxických řeckých aktiv i po vyhrocení ekonomické situace v této zemi, a nedobrý stav kyperských veřejných financí, pak to nemohlo pro Kypr samotný skončit úspěchem.

Kypr by se mohl dostat díky svému nedobrému hospodaření s veřejnými financemi a díky hypertrofovanému bankovnímu systému s toxickými aktivy do ekonomických potíží dříve či později i bez eura. Jen by krize nemusela být tak hluboká. Minimálně by Kypru nescházel přizpůsobovací mechanismus v podobě flexibilního měnového kursu a úrokovou míru by mohla kyperská centrální banka stanovit na úrovni šité na míru Kypru, nikoliv dalším zemím eurozóny. Hlavně by ale Kypr mohl zvolit svoje vlastní řešení, a nebyl tak nucen přijímat opatření stanovená Bruselem.

Zkrátka za všechno se platí, dříve či později. Kombinace přebujelého sociálního státu, vysokého zadlužení a úrokové míry neodpovídající vzácnosti kapitálu a rizikovosti toho kterého členského státu eurozóny stojí za problémy a krizemi evropských ekonomik. Jen účet díky evropské integraci nebude vystavovat domácí autorita, ale lidé jako M. Barosso. Že ten účet bude mít jinou strukturu a splatnost, než kdyby ho vystavovala autorita domácí, je jasné. Nejsem si ale jistý, zda to je dostatečně jasné těm, kteří ve středu s M. Barossem vyvěšovali na Pražském hradě vlajku EU a těm, kteří jim za to tleskali. Kéž by si nechali vyprávět od jednoho kdysi "nejproevropštějšího" národa – od Kypřanů.

Jan Skopeček, výkonný ředitel CEPu

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.