články

Studie v oblasti sociální psychologie ukazují, že mnohem více než zdánlivá lidská slušnost ovlivňuje chování člověka prostředí, ve kterém se nachází.

Potřebujeme slušné lidi v politice, zní téměř vždy závěr diskusí o korupci, jimiž česká média překypují. Stovky politiků již kandidovaly s heslem "slušnosti" a "změny", skoro všichni z nich zklamali. Je možné tento bludný kruh rozetnout? A je to tím, že v České republice – nebo aspoň v naší politice – nemáme tolik kýžené slušné lidi?

Na třech příbězích z psychologického výzkumu ukazujeme, že hledání ideálního "slušného" člověka, na něhož bude v jakékoliv situaci spolehnutí, je omyl. Více než vrozené vlastnosti či výchova člověka rozhoduje systém, do něhož je vržen. Právě změna prostředí odhaluje, že přeměna čestného a poctivého občana v tyrana a zloděje je až neuvěřitelně snadná a rychlá. To má pro problém korupce zásadní důsledky. Dokud neomezíme systém, v němž politici svévolně rozhodují o miliardách korun získaných od anonymních osob, korupce se nezbavíme.

Luciferův efekt

Nejprve se vraťme do dějin, k příkladu sice již dostatečně známému, nicméně pro naše téma neopominutelnému.

Roku 1971 provedl na univerzitě v kalifornském Stanfordu psycholog Philip Zimbardo průlomový experiment, který vstoupil do dějin oboru. Ze studentů univerzity vybral dobrovolníky, kteří souhlasili s náhodným rozdělením do rolí vězňů a dozorců v simulované věznici vytvořené v prostorách univerzity. Zimbardo si dal záležet, aby simulované vězení co nejvíce připomínalo skutečné nápravné zařízení: vězni dostali vězeňské mundúry, na ně osobní čísla a na hlavu punčochy, jež simulovaly jednotný účes. Dozorci jim při příjmu vysvětlili, jaké příkazy budou plnit, jak se hlásit a jak pochodovat. První den dozorci vězňům provedli vstupní zdravotní prohlídku a uprostřed noci je poplachem vzbudili k přepočítání. Cílem experimentu bylo zjistit, zda a jak se může změnit chování vzdělaných lidí bez kriminální minulosti, pokud budou zasazeni do autoritářského prostředí.

Zimbardo očekával relativně klidný průběh, avšak události brzy všechny zaskočily. V reakci na ponižující vstupní procedury vězni již druhý den pokusu provedli vzpouru, kdy odmítali plnit příkazy a zabarikádovali se v celách. Klíčovým momentem pokusu byla reakce dozorců, kteří spontánně a okamžitě – bez jakéhokoliv kontaktu s organizátory pokusu – vzpouru potlačili prakticky stejnými prostředky, jaké používají zkušení dozorci ve skutečných věznicích. Vězně zpacifikovali pěnou z hasicích přístrojů, zahnali je zpátky do cel a v následujících dnech rozjeli neúprosnou odvetu. Vězni museli dělat kliky, při nichž jim dozorci šlapali na záda, byli umísťováni na samotku nebo jim byla odepřena osobní hygiena. Dozorci rovněž přistoupili k psychickému nátlaku, kdy si mezi vězni vybírali vyvolené tak, že jedněm dávali více jídla než druhým. Tím mezi vězni rozbili jednotu, protože vězni začali jeden druhého podezírat z donašečství. Situace zašla až tak daleko, že dozorci – ještě několik dní předtím slušní univerzitní studenti – odepřeli vězňům přístup na toaletu. Zimbardo si začal uvědomovat, že fikce se překlopila v realitu. Po další eskalaci krutostí, psychickém zhroucení jednoho z vězňů a dalším incidentu, kdy Zimbardo musel zasáhnout a nařídit propuštění jednoho z vězňů ze samotky, musel být experiment předčasně ukončen.

Zimbardo na základě experimentu přišel s termínem Luciferův efekt. Ten označuje jev, kdy se slušný a čestný člověk přemění v tyrana či zloděje vlivem systému, který mu do rukou dává velkou moc nad anonymními osobami.

Malé podvody "slušných lidí"

K podobným poznatkům, avšak úplně jinou cestou, dospěl nedávno izraelskoamerický ekonom a psycholog Dan Ariely. Toho zajímalo, zda za většinu škod (nečestností, krádeží) může několik málo "špatných" jedinců, anebo velký počet převážně "slušných" lidí, kteří občas neodolají příležitosti nečestně si přilepšit. Provedl experiment, v němž nechal skupinu lidí řešit deset matematických úloh, přičemž za každou správně vyřešenou úlohu účastníci dostávali peněžitou odměnu. Skupinu přitom rozdělil na dvě podskupiny: jedna při odchodu z místnosti dávala papíry s odpověďmi do skartovačky a druhá je musela odevzdat organizátorům. Teprve poté každý nahlásil, kolik úloh vyřešil.

Výsledky byly pozoruhodné. Ti, co dali papíry s odpověďmi ke skartaci, nahlásili v průměru šest správných odpovědí. Ti, co papíry s odpověďmi museli odevzdat organizátorům, nahlásili v průměru jen čtyři. Jinými slovy, když nebylo možné odpovědi zkontrolovat, lidé o výsledku zalhali, aby dostali větší odměnu. Ještě podstatnější však je, že vyšší průměrné číslo u první skupiny nebylo dáno několika málo jedinci, kteří by nahlásili vysoké číslo (například deset) a tím zvýšili průměr. Ariely naopak zjistil, že prakticky všichni z této skupiny si nahlásili o něco vyšší výsledek, právě okolo šesti. K tomu dodal: "Každý má v sobě potenciál být nečestný a téměř každý podvádí – trochu."

Zmíněný Dan Ariely dokresluje svůj závěr i trefným příběhem od jednoho svého studenta. Ten si jednou v domě zabouchl klíče a musel přivolat zámečníka, aby mu otevřel dveře. Student se velmi divil, že zámečníkovi stačila na otevření ani ne minuta. Na to mu zámečník řekl, že zámky jsou jen k tomu, aby slušní lidé zůstali slušní. Jedno procento lidí podle něj bude krást vždy a dveře si otevře, i když budou zamčené. Další procento bude vždycky poctivé a nikdy nic neukradne. Ale jde o těch zbývajících 98 procent lidí: ti by rádi dveře otevřeli, kdyby zámek neměly. Zámky máme podle něj na to, aby udržely v mantinelech slušnosti všechny ty většinou "slušné" lidi. Je to systém zámků, ne morální výbava, co je drží na uzdě.

Politici nejsou jiní

Všechny tři příběhy přinášejí stejné poselství. Slušní studenti se změnili v kruté dozorce a stejně drsné vězně, protože je k tomu přimělo a umožnilo jim to prostředí. Jedna skupina v matematickém pokusu podváděla, aby si více vydělala, protože jim systém bez kontroly dal volnou ruku. Mnoho lidí by něco málo odcizilo, pokud by měli příležitost a nebránil jim v tom přímo zámek. Společným jmenovatelem všech tří příkladů je systém – ten určuje, jak se lidé zachovají. Míra jejich slušnosti či morální síly je druhořadá.

Mají tyto výsledky co říci ke korupci v politice či rovnou krádežím veřejných peněz? Jakmile je politik zvolen, dostává stejnou příležitost jako postavy z příběhů výše. Stejně jako dozorce ve vězení je obdařen velkou mocí nad anonymní masou lidí, kteří jsou pro něj jenom čísly. Stejně jako účastník matematického pokusu, jehož výkonnost se nedala zjistit kvůli skartaci, se politik snaží vydělat ve své funkci co nejvíce peněz, jelikož ve veřejném sektoru nelze – na rozdíl od soukromé sféry – kontrolovat efektivitu výsledků. A stejně jako člověk, který narazil na dveře bez zámku, mají politici možnost přivlastnit si peníze a majetky, protože je jim dána moc přerozdělovat bohatství ve společnosti. Stejně jako zklamali všichni "slušní" a bezproblémoví účastníci těchto pokusů, zklamou nás vždy i původně "slušní" politici. Příčinou je špatně nastavený systém.

Nevěřme na vyvolené

Zvykli jsme si problémy s korupcí personifikovat, tedy vztahovat na jednotlivce. Pan Novák vzal úplatek, a tak jsme jej chtěli nahradit slušnějším. Pan Pospíšil se tak tvářil, ale po roce ve funkci měl stejný problém jako pan Novák. Atak jej opět – a znovu marně – nahradíme. Marné hledání nás znechucuje a způsobuje frustraci: "Copak není nikdo slušný?"

Přestaňme hledat ideální lidi a začněme měnit systém. Omezme rozsah věcí, o nichž mohou politici rozhodovat. Stanovme nízký strop na objem peněz, které mohou přerozdělovat, a omezme tak jejich možnost přivlastňovat si společné peníze. Vymezme oblasti, do nichž politik nikdy nesmí zasáhnout, tedy vytvořme ony zámky na hlídání "slušných" lidí.

Komunismus, nejzkorumpovanější systém v historii lidstva, nefungoval v žádné formě a v žádné zemi na světě, ať už v jeho čele byl kdokoli. Žádný jedinec jej nemohl spasit, jelikož jeho chyba byla systémová. To plně odpovídá výsledkům psychologického výzkumu. Negativní sklony lidí – tyranie, krádeže, korupce – jsou věcí systému a příležitosti. Nevěřme na volání nejrůznějších iniciativ, že naši politiku spasí "slušní" lidé. A nenechme se znechucovat tvrzeními, že korupce plyne z naší nemorálnosti. Každý, kdo toto tvrdí, musí nejdříve vysvětlit, proč celá paleta výzkumů i historie ukazuje pravý opak – a sice, že negativní vlastnosti jsou vyvolávány systémem. Dokud ten nezměníme, nic se nezmění. I kdyby se politici rodili jako andělé.

Pavel Ryska, Jan Průša; autoři jsou doktorandy ekonomie na FSV UK

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 5, poslední 23.03.2013 20:33

23.03.2013 20:33 | Pomáhá jak lepší systém, tak lepší... (Aleš Vocílka)

24.03.2013 08:59 | Souhlas (Renata Myslíková)

28.03.2013 10:01 | ano, je to systém (Radoslav Dvořák)

30.03.2013 06:38 | Živ se poctivě, přikrádej mírně (Karel Kužel)

14.04.2013 11:03 | a kto nastavuje systém ? (Tomáš)