články

Třetí den od vstupu Kypru do Evropské unie – 3. května 2004 – přijela delegace českého prezidenta na státní návštěvu Kypru. Setkala se s euforickým nadšením a výroky "Jsme v Evropě", "Vstoupili jsme do Evropy". Snažili jsme se jim vysvětlovat, že jsou "pouze" v Evropské unii, protože vstoupit se dá do člověkem vytvořené instituce, což je EU, nikoli do světadílu. Tam se vstoupit nedá. Brutální rozdělení země a hlavního města působilo deprimujícím dojmem, ale jinak země na první pohled nevypadala špatně.

Ekonomické, resp. finanční problémy této malé ostrovní země, která má jen 839 000 obyvatel a která má nadměrně své velikosti rozvinutý bankovní sektor a patří mezi daňové ráje (členství v EU s tím nic neudělalo!), však trvají už delší dobu.

Kyperská ekonomika se na počátku 21. století, tedy před vstupem do EU v roce 2004 a do eurozóny v roce 2008, těšila relativnímu zdraví, založeném na rychlém rozvoji sektoru služeb, na poměrně kvalifikované anglicky hovořící pracovní síle a na relativně nízkém veřejném dluhu. To se však začalo rychle měnit po přijetí eura a s ním spojeném přílivu laciných úvěrů z EU a vkladů z Ruska. Neregulovaný bankovní sektor v daňovém ráji mohutně expandoval a několikanásobně svým rozměrem přesáhl velikost kyperské ekonomiky. Všeobecná vlna nerealistického optimismu snížila míru úspor, prohloubil se schodek běžného účtu platební bilance a bublina zdvihla ceny na realitním trhu. Právě do realit a aktiv v Řecku směřovala velká část investic kyperských bank. Přestože krizi roku 2009 ustal Kypr v porovnání s ostatními zeměmi evropského jihu relativně dobře (HDP kleslo jen o 1,9 %), tzv. řecká krize a její důsledky zasáhly kyperské banky velmi silně. Zatímco v roce 2008 byla na Kypru míra nezaměstnanosti 3,8 %, dnes je to 13 %. To je největší nárůst v Evropě. Státní dluh Kypru je 86,5 % HDP, u nás polovina.

Když jsme se naposledy setkali s kyperským prezidentem, již naznačoval potíže, které – podle jeho slov – nelze vyřešit bez pomoci EU, což se rozhodnutím ministrů financí EU v pátek večer, 15. března 2013, skutečně stalo.

Kypru bylo přislíbeno 10 miliard euro (ač chtěl 17,5 miliardy), ale jedná se o další peníze od Mezinárodního měnového fondu. Novinkou je, že Kypr byl poprvé v historii záchranných balíčku EU přinucen zavést daň z vkladů ve výši 6,75 % (která se u vkladů nad 100 000 euro zvyšuje na 9,9 %). Tato "daň" je vlastně konfiskací peněz, to je třeba říkat narovinu.

Vede to k několika závěrům:

EU se zcela neskrývaně stává transferovou (či fiskální či finanční) unií, která redistribuuje peníze z jedné země do druhé, neboli od občanů jedné země k občanům země druhé. To nebylo předvídáno ani v zakládajících Římských smlouvách v roce 1957, ani v Maastrichtské smlouvě v prosinci 1991, ani v Lisabonské smlouvě z roku 2009. Do takové unie jsme 1. května 2004 – stejně jako Kypr – nevstupovali.

Půjčka se ve výši 10 mld euro rovná 56 procentům kyperského HDP, což převyšuje ekvivalent půjčky, kterou v květnu 2010 dostalo Řecko ve výši 109 miliard. Řecko má skoro 13krát větší počet obyvatel. Aby to byla relativně stejná půjčka, muselo by tehdy dostat 128 miliard.

Výmluvné je i srovnání s Českou republikou. Půjčka stejné velikosti by u nás musela být 125 miliard euro, což je podle dnešního kursu 3197 miliard korun. Bylo by to 271 % českého státního rozpočtu na rok 2013 (čili téměř trojnásobek) a byla by to zhruba hodnota českého HDP. Čísla jsou to obrovská.

Evropská unie prvně sáhla na peníze jednotlivých lidí (i firem) uložené v bankách. Technicky to nazvala dodatečným, jednorázovým zdaněním, ale nabízejí se i slova jiná, taková, která mají na jazyku ti, kteří mají přijít o své peníze. Ve skutečnosti jde o zásadní otřesení důvěry trhů i veřejnosti v možnost sanace Kypru i celého jihu eurozóny. Důsledky ponesou další země v problémech i euro samotné. Dotkne se to jak peněz Kypřanů, tak i cizinců, včetně Čechů, kteří také vytvářeli své firmy na Kypru a vyhýbali se placení daní u nás. Na konci roku 2012 mělo 1094 (!) českých firem mateřskou firmu na Kypru. Uložit peníze v bance, která není v pořádku, a v bance v zemi, která není finančně v pořádku, je však riziko, kterého si každý měl být vědom. Je to moudrost obecná, ale je to moudrost, které by si měl být ještě více vědom každý, kdo prožil finanční a hospodářskou krizi let 2008 – 2009 a kdo sleduje dnešní dluhovou krizi eurozóny. Problémů jižní části eurozóny, tedy zemí kolem Středozemního moře, si přece musel všimnout každý. Něco se – i s vklady a účty jednotlivců – dříve či později stát muselo.

Takové či podobné řešení problému bylo nevyhnutelné a každá země měla mít takové nouzové řešení připraveno. Novinkou je, že o "zdanění" nerozhodla země sama, ale daleký – v případě Kypru skutečně daleký – Brusel. To je ztráta suverenity v minulosti neznámá. Je to revoluční krok, který je pro další země EU a jejich občany varováním.

V evropské antidemokratické unifikaci byl udělán další velký krok.

Institut Václava Klause

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.