články

Skupina senátorů navrhla, aby Senát podal ústavní žalobu na prezidenta republiky pro velezradu. Velezrada je nejzávažnější útok proti státu. Podle platné zákonné úpravy (zákon o Ústavním soudu) je velezradou "jednání prezidenta republiky směřující proti suverenitě a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu".

Pachatelem tohoto ústavního deliktu může být jen prezident republiky. Nejde o trestný čin, neboť prezident je podle článku 54, odst. 3 ústavy z výkonu své funkce neodpovědný. Jedinou sankcí je ztráta úřadu prezidenta a způsobilost znovu tento úřad nabýt. Činnost označená u prezidenta republiky jako velezrada je u ostatních občanů posuzována jako vlastizrada. Rozumí se jí útoky na ústavní zřízení republiky, její územní celistvost, samostatnost nebo obranyschopnost a její základní politické, hospodářské a sociální struktury. Prezidentu republiky uplyne jeho funkční období 7. března. Na řízení před ÚS se používají přiměřeně předpisy trestního řádu. V průběhu řízení tak musí být prokázány jak objektivní znaky skutku velezrady, tak i subjektivní stránka, tj. úmysl prezidenta se velezrady dopustit.

V. Klaus v průběhu svého funkčního období až do udělení amnestie se těšil největší oblibě, také v důsledku svých zásluh o svrchovanost a celistvost republiky. Stále to také zdůrazňují ti, kteří k tomu mají největší legitimitu, tedy účastníci zahraničního a domácího odboje. Obecně u skutkových podstat vypočtených alternativně platí, že závažnost chráněných hodnot obecně uvedených má být obdobná. Takovým útokem na demokratický řád republiky by například mohlo být rozpuštění obou komor parlamentu a jeho snaha vládnout autokraticky. Co do závažnosti pro ústavní základy republiky to nemohou být skutky, které senátoři ve svém návrhu dál uvádějí. Většina těchto jednání je uvedena v čl. 63 ústavy, za které podle tohoto ustanovení odpovídá vláda. Odpovědností vlády se senátoři nezabývají. Upozornil na to také předseda Senátu.

Ke skutkům, v nichž spatřují senátoři naplnění velezrady, patří amnestie z 1. ledna. V českém státě již od roku 1918 patří amnestie k tzv. prerogativům hlavy státu a užívali ji ve všech jejich ústavně připuštěných formách všichni předchůdci V. Klause v úřadě.

Trestní řízení bylo zastavováno a tresty byly promíjeny z důvodů vnitrostátních poměrů i zahraničněpolitických okolností. Tak například "říjnová" amnestie z roku 1919 měla skončit s popřevratovými násilnostmi na Slovensku, "komunistická" amnestie z 3. 2. 1922 měla vést k likvidaci nepokojů z prosince 1920, "náboženská" amnestie z 25. 9. 1925 se týkala zabírání kostelů a dalšího majetku jedné církve příslušníky jiných církví atd.

Amnestie často vyvolávaly emoce, místo aby je uklidňovaly. Amnestie V. Havla v roce 1990 vyvolala značné protesty, zejména poté, co došlo k několika vraždám, jejichž pachateli byli propuštění v důsledku amnestie. Kritika amnestie však nikdy nebyla spojována s tím, že ústavní orgány se amnestií dopustily velezrady. V některých státech o amnestii rozhoduje parlament, jinde hlava státu. Amnestie jsou pravidelnou součástí ústavních řádů, právní teorie však upozorňuje, že by se měly používat velmi obezřetně.

Senátoři ve svém podání uvádějí i další případy údajné velezrady. Všechny mohou být předmětem sporu o výklad ústavy. Nic z toho však nemůže svou závažností být obsahem deliktu velezrady. Význam těchto skutků prezidenta republiky může být chápán někdy zcela opačně, než navrhovatelé tvrdí. Lze je vnímat jako posilování suverenity státu a zvýraznění role hlavy státu jako nezbytného svorníku ústavního systému, jehož autorita musí být taková, aby tuto svou ústavní roli byl způsobilý plnit.

Průtahy nebo odmítnutí ratifikovat mezinárodní smlouvu se vyskytly i v minulosti. Nenavržení dalších soudců Ústavního soudu na sklonku funkčního období V. Klause a místopředsedy Ústavního soudu může být považováno jako sebeomezení jeho vlivu do budoucnosti a podpora větší legitimity zvoleného prezidenta republiky na základě přímé volby.

Ostatně V. Havel byl na sklonku svého funkčního období kritizován také za to, že uskutečnil změny v Nejvyšším soudu a v ÚS tím, že E. Wagnerovou jmenoval soudkyní a místopředsedkyní ÚS údajně proto, aby si udržel svůj vliv i po odchodu z funkce hlavy státu. Navrhovatelé ve svém podání nechápou velezradu jako nejzávažnější ústavní delikt proti státu, ale považují ji za skutek, který "v sobě nese spíše prvky kárné odpovědnosti". To je zásadní nepochopení závažnosti tohoto deliktu, srovnatelného s trestným činem vlastizrady.

Žalobci tvrdí, že se "opakovaně prezident republiky dopustil jednání směřujícího proti svrchovanosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu". Proč při takto údajně dlouhodobém trvání činu velezrady senátoři návrh podávají až několik málo dnů před uplynutím funkčního období prezidenta republiky?

Účelově přitom tento návrh někdy aplikuje ustanovení zákona o ÚS, které není ještě účinné (§ 98, odst. 3), i těch, která účinnost pozbudou 8. 3. 2013. Tvrzení některých navrhovatelů, že chtějí "otestovat" názor ÚS o rozsahu kompetencí prezidenta republiky, je absurdní a z ústavního hlediska neakceptovatelný. K vyjasnění kompetencí slouží jiné řízení, a to podle § 120 a násl. zákona o ÚS.

Přímá volba prezidenta republiky občany má úřadu hlavy státu dát silnější legitimitu než volba parlamentem. Klasik mezinárodního práva L. Oppenheim napsal, že je "z hlediska mezinárodního práva hlava státu nezbytná, protože bez hlavy státu není státu, nýbrž anarchie".

Navrhovatelé zřejmě nejsou stoupenci takového pojetí hlavy státu, které by bylo způsobilé přispět k stabilitě ústavních poměrů, a s problémem anarchie a z dalšího rozvolnění ústavních vztahů si nedělají starosti.

Václav Pavlíček; ústavní právník

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 09.03.2013 00:00

09.03.2013 00:00 | Nepochopení (Lukas Moravec)