články

Dnes je více než jasné, že Česko bude mít i sto let od vzniku československé koruny, tedy v roce 2019, svou vlastní a fungující měnu, která vydržela těžké zkoušky a sloužila mu ku prospěchu v dobách lepších i horších a je schopna sloužit i nadále.

Před dvaceti lety, 8. února 1993, Češi a Slováci poprvé zřetelně pocítili, že žijí ve dvou státech. V noci ze 7. na 8. února se rozdělila česko-slovenská měnová unie a začaly platit jen a pouze bankovky okolkované národními kolky. Slováci možná tohle výročí prožívají více než my, protože Češi se na korunu československou, původem z roku 1919, dívají stále jako na tu svou vlastní. Nicméně tohle výročí je více než příležitostí zamyslet se nad rozpadem společného státu a předcházející tři čtvrtě století trvající historií řešení národnostní otázky.

Vývoj měny totiž odráží vývoj celé ekonomiky, její konkurenceschopnosti, produktivity práce, ale i víry vlastních občanů ve stát. Od toho se do značné míry odvíjí i důvěra zahraničních trhů ve státní dluh, a tím i v národní měnu. V době, kdy vidíme na české realitě stále jenom to špatné a kdekdo si stěžuje na to, jak to tady posledních dvacet let všechny vlády špatně vedly, nám pohled na vývoj české koruny dává trochu jiný obrázek.

Větší kupní síla

V únoru 1993 se kurz české koruny k německé marce pohyboval pod osmnácti korunami. Když pak později marku nahrazovalo euro, dělo se tak v kurzu zhruba dvě marky za euro. Pokud bychom to tedy přepočítali na dnešní společnou měnu, stálo by v okamžiku rozpadu měnové odluky jedno euro zhruba pětatřicet korun. Po dvaceti letech je kupní síla české měny téměř o třetinu vyšší. Můžeme jistě diskutovat, pro koho je to dobře a pro koho hůř, či nakolik je to ještě podceněno tím, že v Česku byla inflace zejména kolem poloviny 90. let vyšší než v Německu a zda Slováci na tom jsou ve srovnání s Čechy hůře o polovinu, či o něco méně. Rozhodně vývoj měny vypovídá, že s tou českou ekonomikou to v těch dvou dekádách nešlo vůbec z kopce.

Ale můžeme udělat ještě jeden závěr. A to ten, že při rekonstrukci postkomunistické ekonomiky byla vlastní měna pro oba národní státy velmi důležitým a užitečným nástrojem. K měnové odluce došlo především proto, že slovenská vláda nedůvěřovala bankovní radě Státní banky československé, chtěla mít na její rozhodování větší vliv a dožadovala se odlišné, méně konzervativní měnové politiky.

Proto nakonec vznikly dvě samostatné národní banky a přes původní proklamace o používání společné měny se nakonec československá koruna rozpadla. Dvěma krkům ve složité době jeden límec opravdu neseděl a ani jedna strana nechtěla ustoupit. A fiskální transfery prostřednictvím federálního rozpočtu skončily rozdělením státu k 1. lednu 1993.

Vznikne "sedmnáctidomek"?

Pokud někomu připadá, že se to trochu podobá situaci, v níž je v současnosti společná evropská měna, nutno přikývnout, že ta podobnost není vůbec náhodná. I v Evropě potřebuje jih jinou měnovou politiku než sever. A to při existenci společné měny, bez masivního rozsahu fiskálních transferů z neexistujícího federálního rozpočtu nelze realizovat. Jen je zde trochu větší problém – nejde o dva státy, ale o států sedmnáct. Ale podstata problému je zcela identická.

Možná však jen z ekonomického hlediska. Tenkrát si Slováci věřili. Byli přesvědčeni, že se svými problémy si poradí nejlépe sami, a nevěřili předpovědím, že jejich vlastní, slovenská koruna během pár týdnů zdevalvuje o třetinu, jak předvídali různí experti. Dnes je celkem jasné, že Španělé, Řekové či Italové tuto víru plynoucí z národní hrdosti v sobě tak nějak nemají, přestože tak jako slovenská koruna devalvovala mnohem méně a v relativně velmi pomalých krocích, nejspíše by se vyvíjely i obnovené národní měny.

Proto se eurozóna pokouší jít cestou zavedení oněch nezbytných fiskálních transferů z nějakého společného rozpočtu (ve skutečnosti jen a hlavně rozpočtu Německa). A protože by tohle sdělení němečtí daňoví poplatníci jen tak neskousli, vytváří se fiskální pakty a bankovní unie, které mají podstatu tohoto jevu zastřít. Jenže je otázka, jak dlouho maskování vydrží, než se najde nějaký německý politik, který po vzoru Petra Pitharta a jeho "dvojdomku" z roku 1992 objeví onen "sedmnáctidomek", kam tu večeři nosí furt ta samá rodina, kterou to už přestalo bavit.

Prostě některá výročí mají smysl a pochopení historie je základem chápání současnosti. Dnes je více než jasné, že Česko bude mít i sto let od vzniku československé koruny, tedy v roce 2019, svou vlastní a fungující měnu, která vydržela těžké zkoušky a sloužila mu ku prospěchu v dobách lepších i horších a je schopna sloužit i nadále. A nyní, po dvaceti letech, je možná už i řadě nevěřících Tomášů jasné, že národní měna není jen nějakým nacionalistickým přežitkem, ale důležitým ekonomickým nástrojem, bez nějž je v dobách těžkých nelehko i ve společnostech pokrokářsky zcela globalizovaných.

Pavel Páral; šéfredaktor týdeníku EURO

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.