články

Část představitelů naší kultury zdůvodňuje – mimo jiné i v rubrice Práva – svoji veřejně deklarovanou podporu ministra zahraničí na prezidentský úřad tím, že pro ně personifikuje étos meziválečného Československa.

Takové zdůvodnění je ovšem poněkud zvláštní, stejně jako fakt, s jakou samozřejmostí titulují někteří významní čeští novináři a publicisté i herci a režiséři pana Schwarzenberga titulem "kníže". Obé se totiž poněkud míjí jak s historickou, tak aktuální právně občanskou realitou.

Ponechme stranou dosti důležitou skutečnost, do jaké míry se většina někdejší rakouské šlechty ztotožnila po roce 1918 s ideou čs. státu, který sám o sobě prosazoval hodnoty často protichůdné jejich chápání hodnot morálních i sociálních. Meziválečné Československo bylo v první řadě republikou, a to republikou vzešlou – mimo jiné – ze zápasu proti habsburské dynastii. Většina aristokracie cítila ale sympatie spíše k rozpadlé monarchii, což ostatně dobře ukazuje ještě po téměř století účast pana Schwarzenberga na pohřbu někdejšího "dědice" vídeňského trůnu Otty Habsburga.

Vláda Čs. republiky schválila také jako jeden ze svých prvních zákonů osnovu o zrušení šlechtických hodností (což podivně koresponduje s tím, jak dnes část Schwarzenbergových stoupenců nazývá svého favorita stále knížetem). A přijala také v letech 1919–20 zákony o pozemkové reformě, jež se pochopitelně zásadně dotkly majetkové držby aristokratických velkostatkářů a také katolické církve.

Zde se dostáváme k třetímu důležitému rysu meziválečného Československa, jímž byl výrazný sekularismus podstatné jeho české elity a také značná sympatie veřejnosti k tradicím české reformace, kterou nejlépe symbolizovala řada kroků samotného prezidenta Masaryka.

Odlišuje-li cosi podstatného pana Schwarzenberga od dominantní tradice první republiky, je to vedle jeho občas akcentovaného "rodového původu" právě jeho ostentativně projevovaný katolicismus, patrný ostatně i z jeho postojů ke kontroverzním církevním restitucím. A to již nehovořím o Masarykových osobních sympatiích k sociální demokracii, tvorbu jejíhož programu z počátku třicátých let zřejmě ovlivňoval.

Nejen profesionálního historika, ale každého občana českého státu by ostatně měly zarážet i některé výroky tohoto prezidentského kandidáta o problematice sudetských Němců, samozřejmě související i s první republikou a jejím tragickým koncem.

Pan Schwarzenberg před pár dny v jedné s televizních debat takřka s dojetím vzpomínal, jak za mobilizace v roce 1938 ke "kumpačce" (rozuměj: rotě) jeho otce nastoupili všichni němečtí branci.

Pomiňme fakt, že to nebyl zcela reprezentativní vzorec a že se velká část českých Němců postavila proti čs. státu dokonce se zbraní v ruce, při pokusu o puč v pohraničí 13. září, při kterém byly zavražděny desítky českých četníků, členů finanční stráže i vojáků.

Více zarážející je, že kandidát na prezidentský úřad České republiky hovoří o tom, jak údajně Češi podlehli duchu "nacionálního socialismu", už ale cudně mlčí o tom, do jaké míry byli nefalšovaným nacismem prokazatelně infikováni sudetští Němci.

Připomeňme, že již v roce 1935 jich ve svobodných volbách dvě třetiny volily Henleinovu stranu, prokazatelně napojenou na Berlín. V obecních volbách na jaře 1938 jich stejnou partaj, tehdy se již neskrývaně hlásící k "německému světovému názoru" – tedy Weltanschauung Adolfa Hitlera – hlásilo zhruba 90 procent a kvantitativní síla této strany mnohonásobně překračovala procento "říšských" Němců, kteří vstoupili do NSDAP.

Na byť jen letmé přiznání podobných skutečností, které tvořily důležitý kořen programu poválečného transferu většiny Němců z Československa, však zatím z úst pana Schwarzenberga čekáme marně.

Nechci se pouštět do polemik, do jaké míry Karel Schwarzenberg reprezentuje důstojně český stát navenek jako šéf pražské diplomacie, i když mám o tom např. ve světle nedávného hlasování Česka v OSN o Palestině (kde se velvyslankyně ČR na pokyn pana ministra postavila proti všem ostatním evropským zemím po bok USA a hrstky satelitů Washingtonu) vážné pochybnosti.

O tom, nakolik právě osobnost tohoto kandidáta navazuje na tradici moderní české demokratické státnosti, jich mám ale v každém případě ještě mnohem více.

Možná jeho obdivovatelé četli Masarykovu Světovou revoluci, Peroutkovo Budování státu či třeba Kovtunovu Republiku v nebezpečném světě jinak nežli já. Třeba je ale nečetli vůbec a pojem první republika je pro ně jen něčím, co dávají do kontrapozice proti všemu tomu, co přišlo potom.

V každém případě je ale muž hlásící se k aristokracii, netající se svým monarchismem a akcentující své katolictví spíše antipodem Masaryka s jeho republikánstvím a sympatií k socialismu nežli jeho pokračovatelem.

Skutečnost, že na webových stránkách "jeho" ministerstva "visí" jako předchůdci dnešní české diplomacie i sled rakouskouherských ministrů zahraničí včetně hraběte Czernina, který vedl za první války zuřivou kampaň proti "bídnému Masarykovi" a jeho exilu, to jen potvrzuje. Bohužel.

Jindřich Dejmek; historik

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 2, poslední 06.02.2013 10:51

06.02.2013 10:51 | Satelit Washingtonu... (C.Q.Lafayette)

07.02.2013 13:27 | Jedna věc tu ovšem nesedí: (Aleš Dvořák)