články

Dvacet let po rozpadu ČSFR trvají i ve vyspělé západní Evropě četné separatistické tendence - samostatnost chtějí Skotové, Katalánci, Baskové i Vlámové. O čem to vypovídá?

Před dvaceti lety se západní Evropa teatrálně divila rozdělení Československa. Komentátoři se víceméně nepokrytě ošklíbali nad zaostalými Východoevropany, kteří nechápou, že národní státy patří minulosti a kontinentu kyne zářná budoucnost v nadnárodní federaci. Dnes víme, že Češi a Slováci byli evropskou avantgardou; o několik délek předběhli Vlámy, Skoty a Katalánce a předjali dnešní odstředivé tendence na celém kontinentě.

Bezmocně a staromilecky dnes naopak působí trucovité prosazování federace. Je totiž založené na celé řadě problematických hypotéz. Na prvním místě je třeba jmenovat odvážný předpoklad, že velikost státního svazku s sebou automaticky přináší i jeho sílu. Věci jsou však trochu složitější. Soustátí je mocnější než jeho části jen tehdy, když je akceschopné. Od toho stavu je však Evropská unie dosti vzdálena.

Plošně katastrofické následky

Evropská politika je pokusem použít sjednocování jako nastroj k řešení problémů. Ve skutečnosti však sjednocení přináší pouze možnost řešení plošně prosadit. Eurokrize je nejčerstvějším příkladem toho, jak snadno se toto domnělé řešení může stát příčinou problémů.

Společná měna měla urychlit dosažení jednoty kontinentu tím, že byla přijata v co největším počtu zemí. Eurokrize však ukazuje, že předpokladem úspěšnosti řešení není velikost plochy, na které je použito, nýbrž především jeho přiměřenost. Ta je závislá na sourodosti celku, kterého se řešení týká. Je nabíledni, že s počtem členů spolku klesá jeho sourodost. Dnes nelze přehlédnout, že prakticky celé jižní křídlo eurozóny pro společnou měnu, tento velmi zásadní posun sjednocování, zralé nebylo. Společná měna pro rozdílně rozvinuté ekonomiky se projevila jako nepochybně špatné řešení. Když je chybné řešení nasazené plošně, má to odpovídající plošně katastrofické důsledky. Co všechno se ještě musí stát, aby evropští státníci pochopili tuto elementární skutečnost?

Být řešiteli vlastních problémů

Slovensku se po rozdělení ČSFR vedlo ekonomicky lépe než v bývalé federaci zejména proto, že mohlo zvolit rozvojovou strategii přiměřenou jeho jedinečné situaci. Řecko tuto šanci (ve jménu nedotknutelnosti primátu sjednocení) nedostalo, a zůstane tak věčným poškolákem Evropy.

Co nás to učí? Rozdělení umožňuje alternativní politiku, a je tudíž skutečně prostředkem k dosažení cílů a k řešení problémů. Sjednocení různá řešení vylučuje, a hrozí proto, že se stane cílem samo o sobě. Přesně to se přihodilo Evropské unii. Sjednocení se stalo samoúčelem. Tato skutečnost Unii fakticky i psychologicky uzavírá možnost korigovat chyby související s podceněním nesourodosti členských zemí.

Odpověď evropských elit na integrační krizi je příznačná. Svou bezmoc vůči spontánnosti a mnohorozměrnosti reality chtějí překonat dalším prohlubováním standardizace. Jejich cílem je vtěsnat jedinečnost a proměnlivost každé evropské společnosti do sítě institucí a pravidel.

Technokraté bez duše

Ano, evropský federalismus měl kdysi i významný idealistický rozměr. To však platilo pouze v prvních poválečných letech. Dnešní federalismus vypustil svou morálně historickou duši a je na nejlepší cestě stát se čirým technokratismem. Před dvaceti lety se federátoři ještě mohli utěšovat tím, že dynamika vývoje je na jejich straně.

Kyvadlo dějin zdánlivě nabíralo směr k velkým řešením. Postkomunistický svět bez hranic si žádal velkoprostorové organizace a řešení; evropský federalismus se jevil jako předstupeň nadcházejícího globálního vládnutí.

Rozdělení Československa tehdy mohlo být vykládáno jako krok proti logice dějin či výjimka potvrzující pravidlo. Dnes jsme moudřejší, a kdo chce, ten vidí, že se kyvadlo dějin pohybuje směrem k národní perspektivě.

Rostoucí význam národů již nelze zesměšňovat jako závan zatuchlosti z 19. století. Federalismus se dostává do odstředivky dějinného vývoje proto, že se národní perspektiva jeví jako užitečný model produkující lepší řešení.

Národ má a plní své úlohy. Tak především zřejmě uspokojuje potřebu lidí najít pevný bod v chaotickém světě a poskytuje jistoty v čase zmatků. Národ je řeč, historická paměť a znalost sociálních reálií; je to důvěrné, známé sociální a materiální prostředí.

Národ je odlišnost a sounáležitost -hodnoty, které federalismus neposkytuje. Že je to zápecnická perspektiva? Rostoucí důležitost národní perspektivy se opírá i o mnohem praktičtější důvody. Odstředivé tendence, ať již ve Vlámsku nebo Katalánsku, se jen na první pohled týkají především národního sebeurčení.

V podstatě jsou odpověďmi na to, že krize související s doznívající globalizací oživily význam národní pospolitosti při hledání nejvhodnější cesty k dosahování blahobytu a zajišťování bezpečnosti. Nadnárodní organizace výzvy současnosti buď neřeší vůbec, nebo jen pomalu a nedůsledně. Renesanci národního státu proto posiluje i skutečnost, že se národní vláda postará o potřeby národa bezprostředněji a účelněji než od reality konkrétní země vzdálený, a tudíž nedostatečně informovaný a chabě motivovaný supranacionální úředník.

Menší celky se lépe řídí

V neposlední řadě jsou požadavky národní nezávislosti projevy hledání optimálně fungující velikosti sociálního systému. Rozkližování státních celků je projevem spontánní fragmentace, a to není nic jiného než hledání takové velikosti sociální jednotky, která odpovídá omezeným lidským schopnostem porozumět a řídit sociální systémy.

A proto spočívá z hlediska federátorůsubverzivnost česko-slovenského rozdělení zejména v jednom. Češi a Slováci ostatním Evropanům dokázali, že byť i malé, avšak sourodé národní celky fungují lépe než federalizační nadkonstrukce. Vlámové a Skotové, Katalánci - a ti, kteří k nim ještě přibudou - respektují skutečnost, že úspěšné fungování jejich společenství předpokládá jeho vyšší (než současnou) ekonomickou, politickou a psychosociální sourodost.

A ještě jedno nám připomíná výročí konce československé federace. Rozdělení je daleko rozumnější než rozpad. Tahle lekce je velmi významná pro Evropskou unii právě proto, že její vůdci tak křečovitě trvají na nedotknutelnosti primátu sjednocování. Také eurokrize je totiž projevem spontánní fragmentace nesourodého, a tudíž dysfunkčního systému. Pokusy federátorů tento proces "zakázat" jeho vyvrcholení pouze oddalují a zvyšují jeho ekonomickou a politickou nákladnost.

Petr Robejšek; politolog a ekonom žijící v Německu

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.