články

Zejména v ekonomicky pohnutých dobách by mělo být samozřejmé, že stát, zaměstnavatelé a zaměstnanci budou o to více držet za jeden provaz a zbytečně nevyvolávat vzájemné konflikty. Pohnutá historie západního světa plná třídních a národnostních bojů nám ukazuje, proč je tak zásadní lpět na principech, které všechny lidi spojují napříč národy, profesemi a generacemi. Velmi kontroverzní úlohu v tomto ohledu bohužel vždy hrály a hrají odbory, jejichž činnost se nikdy neomezovala jen na kolektivní vyjednávání a zastupování zaměstnanců v rámci jednotlivých firem.

Naopak už od počátku jejich vzniku je patrný výrazný politický podtext jejich činnosti. A to zejména i díky až pupečnímu propojeními s těmi politickými stranami, jejichž mnohdy populistický kapitál stojí a padá s permanentním oživováním dialektického konfliktu mezi prací a kapitálem. Typickým příkladem jsou generální stávky a protesty, které mají za účel politicky nabourávat a blokovat reformní a úsporná opatření v zájmu zachování údajných "sociálních jistot".

Přitom dnešní odborářská idea je veskrze nacionalistická, protekcionistická a v globálním důsledku antisolidární. Není totiž univerzalistická. Všimněme si, že odborářské bosse příliš nezajímají pracovní podmínky lidí v rozvojovém světě. Verbálně o tom mluví většinou jen v souvislosti s tzv. sociálním dumpingem, který je zneužíván pro obhajobu protekcionismu. Vyšší sociální a obchodní protekcionismus v rozvinutém světě totiž zároveň nutně znamená pro rozvojové země nižší možnost proniknout na vyspělé trhy. Což v praxi znamená nižší dlouhodobý růst, vyšší chudobu. a nenaplnění ideálů lidí, kteří musí často v šílených podmínkách pracovat od dětství do smrti.

Především to by si měli uvědomit všichni, kdo se třeba rozhodnou hrát pěšáckou roli proti-systémových aktivistů, jako čerstvě u nás naposledy přímo na státní svátek 17. listopadu. V jižních státech Evropy se bohužel už jedná o pravidelný stávkový folklor, který se jen kýčovitě snaží popírat realitu tohoto světa. Akumulované bohatství západního světa umožňuje existenci tzv. sociálního státu, díky kterému se dá často žít na úkor ostatních a méně odpovědně. V ekonomickém životě je ale vždy něco za něco. Proto třeba vyšší pracovněprávní jistota a delší důchod současných zaměstnanců znamená napříč generacemi nižší jistotu práce a kratší důchod pro ty, kdo na pracovní trh teprve vstupují. Devastující míra nezaměstnanosti mladých lidí a deficitní důchodové systémy v mnoha státech Evropy jsou jen logickým důsledkem. Vzývání nacionalistických "jistot" navíc v konečném důsledku znamená mezinárodní stagnaci a horší mezinárodní perspektivu ekonomických jistot právě pro ty sociálně nejzranitelnější.

Svět se dnes dynamicky vyvíjí a krachující model zejména jihoevropského protekcionistického státu je dnes už jen hodně nepovedenou mutací původní poválečné verze Erhardova sociálně-tržního hospodářství, která vyústila v tehdejší "německý zázrak." Sociální populismus a soustavná výchova nových voličů pomocí větší závislosti na státu, rozvratu mezigenerační solidarity a faktické politiky nezaměstnanosti se bohužel staly normou. Mnozí tak v boji za "ochranu" před vlastní odpovědností hrají dobrovolně pěšáky těm, kdo si na nich budují populistický politický kapitál. Ten pak paternalistické "šlechtě" umožní obsazovat vysoké a dobře placené posty jak ve státním, tak na sklonku kariéry často i ve státně-kapitalistických firmách. I ve světle hrůzné kolektivistické historie se tak ukazuje, kdo je v běhu času tím skutečným "pasákem" neuvědomnělých "proletářských" oveček. Tedy zejména ti, kdo původní starořecký význam dialektiky, jako vzájemné racionální argumentace, přetransformovali v nihilistický konflikt a politický nátlak.

Ekonom, externí pedagog na VŠE

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.