články

Rozhodnutí komise pro udělování Nobelovy ceny míru ocenit Evropskou unii je subjektivním rozhodnutím pěti lidí, a tato podivná společnost už oblažila různé pozoruhodné osoby, jako byl třeba Jásir Arafat. Možná ji od té doby není třeba brát tak vážně, jak ji veřejnost bere. Nicméně páteční verdikt nutkavě vyvolává přemýšlení, zda v roce 1939 neměli podle stejných kritérií získat tohle ocenění Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov za přispění k míru mezi hitlerovským Německem a stalinským Sovětským svazem.

Snad je to přirovnání hodně ostré a pro řadu euronadšenců zločinné. Skutečností ale je, že jestli má dnes někdo lví podíl na zhoršování vztahů mezi národy v Evropě, je to právě Evropská unie se svým eurem drženým, ať to stojí, co to stojí, a vynucovanou další integrací až do podoby centralizovaného federálního uspořádání Spojených států evropských. Snil o nich už jistý Napoleon Bonaparte a o sto padesát let později Adolf Hitler. O tom, že to není až tak přehnané, vypovídaly před několika dny více než výmluvně titulky v řeckých novinách při příjezdu německé kancléřky Angely Merkelové. "Přijíždí Hitlerova dcera," mohla si demokracii oddaná politička číst, kdyby vládla alfabetou. V zemi, kde poprvé v historii zasedají v parlamentu nepokrytí fašisté a ulice Atén terorizují bojůvky anarchistů a komunistické mládeže.

Že to není vina unie, ale chybiček, co se vloudily do dobré myšlenky? To jsme u nás slýchali v době perestrojky v sebekritických projevech účastníků sjezdů KSČ. Že původní myšlenka byla dobrá, jen se nám jaksi začala vytrácet? Na to je jediná odpověď, a sice že dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel.

Nadnárodní federace nikdy v historii nevznikly jinak než se zbraní v ruce a se zbraní v ruce se udržovaly

Je nesporné, že vznik Společenství uhlí a oceli a jeho proměna v Evropské hospodářské společenství měly za cíl provázat evropské ekonomiky navzájem natolik, aby na případném ozbrojeném konfliktu všechny strany vždy prodělaly a nikdo nebyl v pokušení dobýt si na pásech tanků nějaké územní výhody či zdroje surovin. Vzájemný volný obchod, který umožňuje specializaci a činí účastnické země na sobě závislými, protože za hranicí je pro ně odběratel jejich zboží, jenž dává jejich zaměstnancům práci, a zároveň dodavatel suroviny či zboží, které moje obyvatelstvo potřebuje, to vše je mírotvorný faktor. Obchod nejen sbližuje lidi i národy, ale zároveň umožňuje méně vyspělým rychlý rozvoj, protože otevírá zahraniční trhy pro jejich produkci. To vše je nepopiratelná pravda. A když národy prosperovaly, byla vždy vůle vyrazit do války o mnoho menší, než když nebylo co do úst.

Nicméně stejnou pravdou je, že od otců zakladatelů a od doby Římských smluv vždy existovala představa o tom, že hospodářská integrace vyústí v integraci politickou a vznik evropského superstátu, který bude rovnocennou protiváhou jak USA, tak Sovětskému svazu. A v tomto superstátu získají zpět ztracený mezinárodní vliv zejména Francouzi ruku v ruce s Němci.

Leč vše se jaksi vleklo a ekonomická spolupráce a prosperita naopak posilovala národní demokratické státy k nelibosti bruselských elit, které se rozhodly, že věci uvedou do pohybu. Na počátku devadesátých let proměnily maastrichtskými smlouvami EHS v Evropskou unii a nastoupily cestu násilné integrace kontinentu zavedením společné měny na počátku tohoto století, od níž očekávaly, že si vynutí i společnou fiskální politiku a federalizaci kontinentu.

Euro mezitím destabilizovalo v první krizi, která potkala celou Evropu, a vede, na rozdíl od dřívějšího systému národních států, k divergenci národních ekonomik, a tím ke zhoršování vztahů mezi národy.

Federalisté své úmysly tisíckrát zapírali, protože dobře věděli, že občané evropských států o takovou integraci nestojí. Nakonec evropskou ústavu odmítla referenda ve Francii a Nizozemsku, takže se referenda zatrhla a ponechali si je jen paličatí Irové. Před měsícem José Manuel Barroso konstatoval, že eurozónu zachrání federální Evropa. Má se k tomu konat referendum i jinde než v Irsku? Po pravdě: je to zbytečné. Nadnárodní federace nikdy v historii nevznikly jinak než se zbraní v ruce a se zbraní v ruce se udržovaly. Ani nyní to nemůže být jinak. A Nobel v hrobě rotuje.

Pavel Páral; šéfredaktor časopisu Euro

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.