články

Už více než dvacet mrtvých otrávených metylalkoholem je hrozivé a tragické číslo, které nemůže nechat chladným nikoho včetně naší politické reprezentace. Je ale správná reakce státu v podobě prohibice?

Prohibici musí principiálně odmítnout každý liberálně smýšlející člověk, který vedle svobody a svobodné volby hájí i odpovědnost jako nedílnou součást těchto pro něj nejcennějších hodnot. Odpovědnost za vlastní rozhodnutí je neopomenutelnou druhou stranou mince "luxusu" žití ve svobodě. Alkohol není voda ani mléko, ani jiný nezbytný statek potřebný k životu. Víme to všichni, stejně jako víme, že přehnaná spotřeba alkoholu nám může škodit. Tušit musíme i to, že různý alkohol muže mít různou kvalitu s opět nezanedbatelným dopadem na naše zdraví. Skutečnost, že pak mnozí z nás alkohol v různé míře a v různé kvalitě konzumují, je výsledkem našeho svobodného rozhodnutí, ve kterém poměřujeme rizika a negativa s užitkem ze spotřeby. A kdy jindy než v době každodenního informování všemi myslitelnými médii o vzrůstajícím počtu otrávených by naše obezřetnost měla být nejvyšší? Kdy jindy si budeme vážněji odpovídat na otázky: zda vůbec alkohol pít, jaký alkohol pít a kde ho nakupovat?

Zavedením prohibice nám stát říká, že odpovědného rozhodnutí schopni nejsme, že jsme nebezpeční svým chováním sami sobě a že nás před sebou samými musí stát chránit. Státní paternalismus tak nad svodným - byť občas chybujícím - rozhodováním jedinců vítězí na plné čáře. Přitom je to často právě stát, který řadu podobných problémů sám způsobuje. Není náhodou, že k pančování a podvádění dochází nejčastěji u takových produktů, jako je právě alkohol, cigarety, či benzin. Časté podvody v těchto odvětvích jsou vyvolány snahou vyhnout se vysoké spotřební dani či jiné regulaci, která zvyšuje náklady. Čím vyšší zdanění stát uplatňuje, tím silnější pobídky k podobnému chování sám vytváří.

Někteří mohou namítnout, že ani při nulové dani nelze zabránit nepoctivcům ve snaze produkovat alkohol s pomocí horších, levnějších a nebezpečnějších ingrediencí. Ale znovu, spotřebitel je suverén, který poptává a rozhoduje o kvalitě nakupovaného statku. A co si budeme namlouvat, současné potíže jsou důsledkem – ne zcela, ale převážně - konzumace alkoholu, který kvalitou či tradiční značkou neoplývá. Je zcela absurdní, aby kvůli šíleným, kriminálně se chovajícím jedincům nesli nezměrné náklady všichni ostatní poctiví výrobci a prodejci. Tedy i ti, kteří dobrovolně investují do kontrolních prvků své výroby. Ztráty jsou obrovské a životy zemřelým bohužel nevrátí. K nákladům prohibice je třeba přičíst ušlé zisky výrobců a prodejců, které se projeví v nižších mzdách jejich zaměstnanců, nižších odvedených daních ze zisku, v nižším výběru DPH, a v neposlední řadě spotřební daně. Náklady mohou být navíc enormně vyšší, pokud bude prohibice trvat dostatečně dlouho na to, aby vznikl černý trh, který s sebou přináší nejen nižší kvalitu alkoholu a tedy i vyšší zdravotní rizika, ale také doprovodnou kriminalitu. A je více než diskutabilní, že prohibice zachrání životy v budoucnu. Jednou prohibice skončí a nevylijí-li se zásoby současného alkoholu, je jen těžce představitelné, že se nalezne dokonalý mechanismus, který zabrání navrácení otráveného alkoholu do distribuce.

Stát určitě v takto vážné situaci laxní zůstat nemůže. Policie, hygiena a další kontrolní orgány musí být v dostatečném počtu v terénu a pátrat po podezřelých zdrojích a provozovnách. V tomto smyslu i leckterý liberál skousne to, že se bude z peněz všech daňových poplatníků chránit skupina, která chce konzumovat alkohol nejasného původu i v dnešní kritické době. Jsem připraven i na výhrady, že řeči o svobodě a vlastní odpovědnosti jsou akademické floskule a vždy bude existovat skupina, která je nepoučitelná. I když tuto tezi připustím, stále nevidím odůvodnění, proč kvůli této minoritní skupině společnosti namísto selektivních opatření uplatnit plošnou prohibici, která způsobí existenční potíže řadě odpovědným a o svůj vlastní život se starajícím lidem a statisícům dalších vstoupí do života.