ENEN CZE
===

články

Stanislav Balík: Svět v prohibičním tunelu

Lidové noviny, 19.09.2012

publikováno: 24.09.2012, čteno: 2681×

 

Znovu se přesvědčujeme, jak důležitá je v mediálním věku symbolická zkratka. Celé šílenství posledních dnů našlo úžasné slovo, které vytištěno tučnými písmeny zasazuje věci do nového kontextu: prohibice. Dokáže mobilizovat, vyvolává historické asociace, dotýká se kdekoho.

Předně je zapotřebí zopakovat několikrát připomenuté, přesto médii ignorované - nejde o klasickou prohibici, tak jak jsme zvyklí tomu slovu rozumět. Široká škála druhů alkoholu se prodávat smí. Prohibici se rovněž většinou spojujeme nikoli s bezpečnostními, ale ideovými důvody - s přesvědčením, že alkoholismus je špatný a jako takový by státem neměl být tolerován, či dokonce podporován. Takové byly slavné prohibice 20. století v USA či Sovětském svazu.

Naše současná prohibice má ráz bezpečnostnětechnický. Má ochránit občany před dalšími otravami. A jako vždy se okamžitě rojí ti, kteří to vědí lépe. Zdá se, že ať vláda udělá cokoli, vždy je to špatně. Vláda tvrdý alkohol zakázala - je to špatně, problém to neřeší. Vláda by tvrdý alkohol nezakázala - jak to, že nic nedělá, to jí jsou ti mrtví a ohrožení lhostejní? Vláda alkohol zakázala - proč tak pozdě, to nešlo dřív?

To, že se i několik dní po začátku omezení prodeje alkoholu objevují nové a nové případy, činí prohibici dlouhodobě neudržitelnou. Je evidentní, že se zákaz míjí očekávaným účinkem. Vydrží pár dní, maximálně v řádu několika málo týdnů. Poté už začne škodit a přinášet více škody než užitku.

Ať už ale skončí kdykoli, stále jsme neslyšeli nástin dalšího postupu, což je největší slabina vládního postupu. Co se udělá s těmi miliony neprodaných lahví - každá z nich projde kontrolou? Nebo se vše preventivně zlikviduje, jako u nemoci šílených krav? Asi ne. V tom případě už ale má být představa dalších konkrétních kroků - provést namátkové kontroly vybraných vzorků v jednotlivých prodejnách a provozovnách a pustit to. Co bude za týden či tři jiného?

Podle nových zpráv se našly hektolitry alkoholu včetně statisíců kolků v tajné stáčírně napojené na vietnamskou komunitu. Zde se dotýkáme dalšího velkého společenského a ekonomického problému - proč se tolerují velká tržiště s evidentně padělaným zbožím? Kdo nějaké navštívil, nežasnul jen nad množstvím zboží, ale neustále si kladl otázku - jak je možné, že to funguje? Proč tady nejsou každý den celní prohlídky, když máme tolik celníků?

A jsme u toho - celý náš veřejný i soukromý prostor je přeregulován. Na vše existují tisíce příkazů a zákazů. Nicméně jejich plnění je kontrolováno jen minimálně, pokud vůbec. A to ne proto, že by chyběli lidé - velikost veřejné správy je ohromující. Policistů nesmyslně kontrolujících nápojové lístky máme evidentně dostatek...

Za zajímavou sociologickou studii stojí, na jaké společenské skupiny současné omezení prodeje vysokoprocentního alkoholu dopadá. Zcela jistě to nejsou samozásobitelé z legálních i nelegálních palíren - legální palírny pálit mohou, nelegální porušují zákaz neustále a přijde se na ně obvykle pouze tehdy, když to přeženou a pálí slivovici či kalvádos pro celou vesnici. Zoufalci čekající každé ráno na svou pravidelnou dávku rumu či vodky to také nejsou - ti ostatně nebývají konzumenty legálního drahého, ale nelegálního alkoholu. Venkovské hospody stojící především na konzumaci piva také nejsou zasaženy existenčně - štamgast si jen ke svým obvyklým pěti šesti pivům nedá dva rumy. Z mediálního pokrytí se zdá, jako by největší problém měla města se svými koktejlovými bary a vůbec se vším tím "cool" pitím pro mladé. Dále omezení dopadá na ty, kteří si alkohol kupují v supermarketech a jiných obchodech pro domácí popíjení. Skutečně to ale jsou právě tyto skupiny lidí, jež jsou nejohroženější? Vyřeší zákaz problém?

Moderní státy si na alkohol a alkoholismus zvykly dokonce natolik, že jim v nezanedbatelné míře pomáhá plnit státní pokladny. Kdo z nás před dvěma týdny věděl, že jen obchod s legálním alkoholem nad dvacet procent přinese státní pokladně až tři čtvrtě miliardy měsíčně? Kolik to potom je včetně piva a vína?

Aprávě v těchto informacích zřejmě tkví jeden z hlavních kořenů současných problémů. Kdo chce moc, nemívá nakonec nic. Zdá se totiž, že jsme to s daněmi, s tím, jak se ze společenského zla snažíme doslova vytřískat co nejvíc, trochu přehnali. Jestliže více než polovina zisku z legálního tvrdého alkoholu jde státu, je logické, že se vynoří trh černý.

Je jistě zvláštní v čase hledání nových a nových zdrojů, které by uspokojily natažené ruce, vyzvat ke snížení daní. Přesto je to zřejmě jedna z mála cest, jak snížit motivaci pro riskování se zdravím vlastním i zákazníků. Když se k tomu přidá věrohodná změna způsobu kontroly kvality doprovozená zavedením kolků, jež jde jen obtížně falšovat, uvidíme světlo na konci prohibičního tunelu.

Stanislav Balík; vedoucí Katedry politologie FSS MU

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2024
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­