články

"Mnoho států na světě má za cíl snížit co nejvíce podíl kuřáků v populaci. U nás se debata vede o tom, jestli náhodou by to nesnížilo příjmy státního rozpočtu a etická otázka je opomíjena," tvrdil minulý týden v Lidových novinách občanský aktivista Jiří Jeřábek z iniciativy Česko bez kouře (Normální stát bojuje proti kouření, LN 23. 8. 2012).

Aktivista Jeřábek se však fatálně mýlí nejen v celé své protikuřácké argumentaci, ale už v chápání oné etické otázky. Je snad etické, aby se někdo svobodným lidem pletl do života? Hned zkraje je potřeba vyjasnit pojmy. Bojovníci proti kuřákům si ve svém mesianistickém tažení pletou termíny veřejný a soukromý. Ve skutečnosti totiž neútočí proti kouření, ale proti svobodě jednotlivce. Proti té svobodě, za niž plné ulice a náměstí před více než dvaadvaceti lety zvonily klíči.

Zákaz kouření v restauracích a prostorách, které patří soukromým vlastníkům, není ničím jiným, než totalitním zásahem státní autority a porušením základních demokratických principů, na nichž Česká republika snad pořád ještě stojí. Hospoda není žádné prostranství, které by patřilo všem. Představme si situaci, kdy si mezi sebou dva lidé domluví kupříkladu prodej automobilu. Na jedné straně prodávající, který auto nabízí a na straně druhé kupující. Domluví si mezi sebou podmínky transakce a obchod chtějí uskutečnit. Ale teď jim do toho vstoupí někdo třetí a ten řekne: "Ne, takhle to nebude, cena musí být vyšší". Připadalo by vám to snad v pořádku? A přesně o totéž jde v restauracích. Majitel má nastavené určité podmínky a vy tam buď vstoupit můžete, anebo nemusíte. Buď na pravidla, která si soukromý vlastník svobodně stanovil, přistoupíte, nebo je odmítnete a jdete jinam.

I tady totiž funguje princip svobodného trhu. Je-li poptávka po nekuřáckých restauracích skutečně tak vysoká, jak často z médií slýcháme, pak se bude počet nekuřáckých podniků zvyšovat a uspokojení najdou všichni, kuřáci i nekuřáci. Vývoj posledních let to navíc potvrzuje.

Do arzenálu bojovníků proti tabáku patří často dva následující, docela zajímavé argumenty. Za prvé: opatření, která jsou u nás zatím stále ve stádiu návrhů, už většina vyspělých zemí světa dávno přijala. Otázka: Kdyby se většina vyspělých zemí na světě rozhodla, že za nedodržování stanovené rychlosti na silnicích bude trest smrti, zavedeme ho také? Druhým argumentem pak je, že ti zákonodárci, kteří restriktivní opatření proti kouření nepodporují, jsou zlobbováni tabákovým průmyslem. Jakoby aktivisté pomíjeli možnost, že poslanci zkrátka mohou mít svůj pevný názor, k němuž došli svobodně sami. Přesto i tady otázka: Myslíte si, že ti zákonodárci, kteří proti kouření naopak tvrdě a bez ustání bojují, nejsou "ovlivněni" protitabákovou lobby a farmaceutickým průmyslem?

Pokud stát a někteří politici chtějí kouření regulovat, ať si tak činí v místech, která patří státu, jako třeba úřady, státní podniky atd. Úlohou státu není a nemá být legislativní ošetření každé oblasti našeho života. Stát nám do života má zasahovat co možná nejméně. A to nejen proto, že by namísto obřího byrokratického (a díky tomu snadno korumpovatelnému) molochu představoval jen minimální jednotku, která udržuje zemi kvalitně v chodu a nechává svobodné lidi, aby své životy řídili sami. Protože tomu opravdu nerozumí nejlépe státní aparát, ale každý jednotlivec sám. Pokud však přesto máte raději ochrannou ruku pečovatelského státu, tak prosím. Jen pozor, abychom s vaničkou nevylili i dítě.

Radim Panenka; redaktor ParlamentníchListů.cz

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 13.09.2012 22:34

13.09.2012 22:34 | Svobodu kouřit ano, ale (Josef Cumpelík)