články

Česky vyšla kniha, kterou miliardář George Soros označil za politický thriller. Kniha britského finančního experta Davida Marshe "Euro. Boj o osud nové globální měny" je působivým náčrtem dějin evropské měnové unie.

Eurozóna představuje pětinu světové ekonomiky, žije v ní 330 milionů lidí – v ekonomickém měřítku je tedy zhruba ekvivalentem USA. Co do používání hotovosti je euro v celosvětovém oběhu dokonce rozšířenější než dolar. Jenže v důsledku jeho konstrukčních vad zažívají evropské země krizi, která nemá obdoby a jejíž léčba stojí mnohem více než finanční částky zmobilizované po obou světových válkách na obnovu Evropy.

Svírací kazajka

Maastrichtská smlouva i měnové sjednocení Evropy jsou podle Marshe pozůstatkem vzpomínek na zlatý standard 19. století, poprvé uvedeného do praxe Velkou Británií v roce 1821. Zlatý standard znamenal zafixování měnových kurzů vůči sobě navzájem a rovněž vůči zlatu. Zlatý standard, stejně jako různé podoby měnových unií, jejichž zrodu napomohl, vytvářel auru trvalé stability. Ukázalo se však, že šlo o pouhou iluzi.

Západní Evropa zůstala po rozpadu evropského měnového systému fakticky rozdělena na dva měnové bloky – severní blok "silných" a jižní blok "slabých" měn. Do prvního bloku patřilo Německo, Belgie, Nizozemí a Lucembursko, do druhého Portugalsko, Itálie, Řecko a Španělsko. Druhá skupina ve skrytu duše toužila po zafixování svých měn vůči německé marce, které by jim poskytlo ochranu před útoky globálního kapitálu.

Přizpůsobovací procesy probíhající v rámci hospodářské a měnové unie vycházejí ze základního, poněkud paradoxního principu měnové unie: jedna velikost očividně nesedí všem. Jako nástroje regulace mají členům eurozóny pomoci úrokové sazby. ECB stanoví základní úrokovou sazbu na základě průměrných ekonomických ukazatelů v celé poměrně heterogenní oblasti se společnou měnou.

Marsh ukazuje, že oproti dřívějším prognózám rychlého růstu v rámci hospodářské a měnové unie si řada zemí EU stojících mimo eurozónu – např. Švédsko, Polsko ale i Velká Británie, navzdory chabému výkonu během hospodářského útlumu v roce 2009 a po něm – během dosavadní existence eura vedla mnohem lépe než klíčové země ze samotného jádra měnové unie – Německa a Francie.

Rozhodovací pravomoci v otázkách měnové politiky byly soustředěny do rukou centrální banky ve Frankfurtu. K jedenácti zakládajícím státům se v roce 2001 připojilo Řecko, v roce 2007 následovalo Slovinsko, v roce 2008 Malta a Kypr, v roce 2009 Slovensko a v roce 2011 Estonsko. Šlo o malé státy, zároveň však symboly expandujícího projektu společné evropské měny.

Jižní a severní křídlo

Někdejší prezident německé centrální banky Hans Tietmeyer v letech před zavedením eura varoval, že členské země hospodářské a měnové unie, jež vytvářejí vyšší míru inflace než Německo, mohou trpět snížením konkurenceschopnosti, které již (na rozdíl od minulosti) nebo možné kompenzovat znehodnocením měny, ale půjde mu odolat pouze snížením domácích cen mezinárodně obchodovaného zboží a služeb, nebo vyšší nezaměstnaností.

Jelikož v eurozóně nejsou možné devalvace a státy na jižním a západním okraji měnové unie jako Irsko, Portugalsko, Španělsko a Řecko vykazovaly vyšší míru inflace než skupina zemí z jádra eurozóny kolem SRN, docházelo k reálnému zhodnocování jejich kurzů a postupné ztrátě konkurenceschopnosti v zahraničním obchodu. V jižním křídle podnítilo euro rozmařilou spotřebu a spekulativní nákupy finančních aktiv a nemovitostí, jejichž hodnota v době krize prudce klesla.

Blahodárné první roky společné měny, během nichž státy z periférie eurozóny využívaly výhody nižších úrokových sazeb ke štědrému úvěrování soukromého i státního sektoru a podpoře svého hospodářského růstu a zaměstnanosti, najednou vystřídal opačný vývoj. Po finanční krizi jižní křídlo zažívá prudký pokles ekonomik a klesající reálné příjmy. Jejich přiškrcené ekonomiky nedokáží vytvářet finanční prostředky potřebné ke splacení obrovských dluhů, které se navršily v dobrých časech v nezvladatelné břemeno.

Možnost, že bankrot Řecka s sebou strhne ostatní země periferie eurozóny a povede k rozpadu celé měnové unie, nelze vyloučit. Poté, co stouply úroky ze státních dluhopisů zemí jižního křídla, ECB začala zoufale nakupovat státní dluhopisy jižního křídla eurozóny. Tím podle Marshe přestala být nezávislou institucí pověřenou dohledem nad stabilní měnou a změnila se ve zpolitizovanou organizaci, která aktivně zasahuje do fiskálních záležitostí problémových států, ačkoli to smlouvy dosud zakazovaly.

Marsh souhlasí s někdejším hlavním ekonomem Evropské centrální banky Otmarem Issingem, podle něhož politici svou neúspěšnou snahou o koordinaci rozpočtových politik nejen oslabili fungování měnové unie, ale přímo zpochybnili její samotné přežití. Požadavek, aby silnější země při prosazování společného zájmu podporovaly ty slabší, je perverzí často citovaného pojmu "finanční solidarita".

Politická unie nemůže být budována pokradmu, pod rouškou rozpočtových transferů ve věci společné měny. Ti, kdo chtějí pokračovat touto cestou, čelí nejvyššímu možnému riziku – totiž odmítnutí ze strany občanů. Pokud k tomu v masovém měřítku dojde, nebude trvat dlouho a odpor k měnové unii se neobjeví jen u extremních seskupení, ale také v programech zavedených stran.

Mizí zadní vrátka

Velkolepému projektu zaměřenému na stabilizaci Evropy se podle Marshe podařilo dosáhnout pravého opaku. Měnový projekt, jehož cílem byla větší soudržnost a solidarita, přinesl odpor a rozvrat. Negativní nálady proti euru si vybírají svou daň – svrhly vlády v Irsku a Portugalsku, prohloubily politické vakuum v Nizozemí a Belgii a ohrozily vládnoucí strany ve Finsku, Německu, Španělsku a Francii.

Bitva o euro je podle Marshe bitvou o místo společné evropské měny v globálním ekonomickém systému a roli Německa v rámci Evropy. Existují dva scénáře možného vývoje: buď Německo podnikne další kroky, aby eurozónu konsolidovalo a de facto nad ní získalo kontrolu. Nebo se stane opak: Německo se postupně vyvlékne z jakékoli odpovědnosti za udržování stability starého kontinentu, což povede k částečnému nebo úplnému rozpadu eurozóny.

Díky silnému propojení světových finančních trhů se krize odstartovaná americkými hypotéčními úvěry na podzim 2008 rozšířila jako požár v divočině a zachvátila finanční sektor po celém světě. Světoví vůdci zahájili v letech 2009-10 víceméně úspěšný krizový management, který svět zachránil před návratem velké krize 30. let 20. století. Současně však po sobě zanechal dědictví obrovského veřejného dluhu v rozvinutých státech, jenž na dlouhodobější udržitelnost hospodářského zotavení vrhá stín pochybností.

Euro bylo podle Marshe navrženo jako nástroj k oslabení hospodářské dominance Německa. Měnová unie však v praxi, po náročném období počáteční adaptace, k oživení německé ekonomiky naopak pomohla. Německá marka byla obětována na oltář eura, avšak její duch jakoby žil dál. Ostatní země, byť v různé míře a s větší či menší ochotou, Německo stále považují za zemi určující směr hospodářské politiky nejen v rámci eurozóny, ale i v rámci celé Evropy.

Podle Marshe je nepravděpodobné, že by se euro úplně zhroutilo a zmizelo v propadlišti dějin. Do eura už bylo investováno mnoho politického kapitálu, než aby teď vlády nechaly ovoce své práce zplanět a zahynout. Nicméně systém čelí hrozbě fragmentace, kdy se od něj mohou odpojit jak silnější tak slabší země a znovu zavést určitou formu vlastní měny lépe odpovídající jejich hospodářským potřebám.

Odchod části nebo všech periferních států z eurozóny nemusí nutně vést ke konci měnové unie, může se "jen" rozdělit na dvě uskupení: severní a jižní. Pokud by k rozdělení eurozóny na severní a jižní část skutečně došlo, Německo by nezůstalo osamoceno, obklopily by jej další země EU severního křídla. Německo se neocitne v izolaci, stane se spíše součástí nového měnového uspořádání.

Politici i technokraté podle Marshe s oblibou tvrdí, že odchod zemí z eurozóny není možný. Do domu společné měny se vchází velkolepým hlavním vchodem, zadní vrátka mizí. Jenže hospodářské dějiny jsou provázeny druhdy nemyslitelnými událostmi, které se nakonec skutečně staly – ať už to byl odchod Británie ze zlatého standardu v roce 1913 či rozpad sovětského měnového impéria na patnáct samostatných měn po roce 1991.

Ačkoli evropští politici zůstávají ve svých zákopech a tvrdošíjně odmítají nechat euro zemřít, ekonomiky členských zemí eurozóny jsou až příliš rozdílné na to, aby společné měně umožnily přežít v podobě, jakou měla během první dekády své existence. Bitva o zachování eura v jeho původně navržené podobě je už ztracena. Novým úkolem bude zabezpečení toho, co má teprve přijít. Marshovu knihu bychom měli pozorně číst.

PhDr. Ing. Marek Loužek, PhD.

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.