články

Ke společnému evropskému dluhopisu a k jednotnému ministerstvu financí rozhodujícím o rozpočtech zemí eurozóny je sice ještě hodně daleko, v pátek nad ránem se ale na summitu v Bruselu udělal ke společným dluhům největší posun od začátku krize eura v roce 2009. Nikdo z šéfů vlád eurozóny neřekl ne. Cesta k tužší integraci měnové unie se zdá být daná. Přesně to vyhodnotil britský premiér David Cameron, který po návratu ze summitu poprvé pod tlakem euroskeptického křídla své strany připustil referendum o dalším setrvání Londýna v Evropské unii. Toho se dosud všichni ministerští předsedové obávali, protože je víc než pravděpodobné, že Britové budou hlasovat pro odchod své země.

O každý krok ke společným dluhům se povedou ostré střety, jaké jsme viděli na summitu mezi německou kancléřkou Angelou Merkelovou a italským premiérem Mariem Montim. Politici při každém posunu odevzdávají buď peníze, nebo suverenitu. A odevzdávat nechtějí ani severní plátci, ani jižní příjemci. V pátek začala horká fáze integrace do skutečné dluhové unie proti vůli veřejnosti většiny zúčastněných zemí, v níž uvidíme výrazně tvrdší a cyničtější obranu národních zájmů než kdykoliv od začátku krize eura. Už nejde o sanaci Atén a Lisabonu, čítajících dohromady pět procent HDP eurozóny, ale Itálie a Španělska. Třetí a čtvrté největší ekonomiky měnové unie.

Základní kameny

Německá cesta k integrovaným dluhům stojí na principu: žádné společné závazky bez kontroly. Angela Merkelová pár dní před summitem nezvykle emotivně prohlásila, že "eurobondy nebudou, dokud bude živa". Skutečné eurobondy už jsou ale jen symbolickým stvrzením přerozdělovací unie. Před nimi uvidíme salámovou metodou různé beta verze sdílení dluhů se složitými technickými názvy, které se budou snažit co nejvíc zastřít podstatu. Kancléřka už před památným výrokem totiž také řekla, že počítá s rozpočtovou i bankovní unií, musí jim ale předcházet unie politická a podstatné odevzdání pravomocí. Německo žádá, aby Brusel nejdřív získal kontrolu nad tím, kolik státy vybírají peněz a za co je utrácejí. Teprve potom se dají spustit penězovody.

Základní kameny bankovní unie se v pátek položily v souboji mezi německou kancléřkou a španělským premiérem. Mariano Rajoy nejprve pod hrozbou veta všeho ostatního prosadil, že se ze záchranného valu ESM už nebudou sanovat jen státy, ale také přímo banky. Záchranné úvěry se nebudou počítat do schodků veřejných financí dotčených zemí. Z eurovalu ESM se tak stává společný fond pro záchranu bank.

Angela Merkelová si proto alespoň vymohla, aby se banky nejdřív dostaly pod společný dozor. Ten má vzniknout pod kuratelou Evropské centrální banky do konce roku. Během půl roku se postaví dva ze tří základních pilířů bankovní unie: společný záchranný fond a společná regulace. Pak už zbývá jen společný fond pojištění vkladů – a z eurozóny se stává plnokrevná bankovní unie. Od té chvíle už němečtí a finští daňoví poplatníci automaticky bez jakýchkoliv politických vyjednávání, o právu veta nemluvě, sanují řecké a španělské banky. To samozřejmě platí i naopak, pokud si těžkou bankovní krizi užene severní země. Sanace bank je přitom společensky ještě mnohem citlivější než sanace cizích států. Lidé s velkým odporem vnímají nalévání záchranných peněz do bank ve vlastních zemích, a jen velmi těžko se budou smiřovat s tím, že přispívají finančníkům na druhé straně Evropy.

Eurobond na druhou

Bankovní unie je ještě výraznějším posunem ke společným dluhům než unie fiskální. V bankách se totiž točí nesrovnatelně větší peníze než ve státních rozpočtech. Ty se i u nejsilněji přerozdělovacích států, jako je Francie, pohybují kolem 50 procent HDP. Aktiva bank dosahují v řadě zemí násobku HDP. Tomu bohužel vůbec neodpovídá síla současného eurovalu ESM, který disponuje 500 miliardami eur. Navíc musí přebrat závazky svého dočasného předchůdce EFSF, z něhož padlo kolem 300 miliard na Řecko, Irsko a Portugalsko. Po opadnutí euforie z pátečního zlomového summitu si to investoři jistě rychle uvědomí a začnou tlačit na podstatné navýšení. Proti takovým závazků už pak může pravý eurobond vypadat jako nevinný symbol. Bankovní unie totiž fakticky není ničím menším než sdílením soukromých dluhů, které jsou v eurozóně násobně vyšší než dluhy veřejné. Jen pro lepší představu: ve Španělsku je to 220 procent HDP soukromého vs. 69 procent veřejného dluhu.

V naší veřejné debatě se nemůžeme tvářit, že o nic nejde a že případná účast by byla symbolickým gestem příslušnosti k hlavnímu proudu, jak se nás snažili zastánci naší účasti přesvědčit u fiskálního paktu. Ani účetní argumenty, že bankám, jejichž vlastníci sídlí z více než 90 procent v eurozóně a jeden regulátor by jim zmenšil byrokracii a usnadnil podnikání, by neměly odvést pozornost od podstaty. Proto je dobré preventivně připomenout, že mezi nejhlasitější zastánce hluboké evropské integrace patří hlavní ekonomové zmíněných bank.

Lenka Zlámalová, analytička LN

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 2, poslední 15.07.2012 16:50

15.07.2012 16:50 | Levicová novinářka (František Kocourek)

22.07.2012 16:49 | Totalitní EU (Petr Krenželok)