články

Loni prvního ledna, ve chvíli, kdy se euro potácelo mezi směnnými kurzy, přijalo Estonsko společnou měnu. Byla to asi taková podívaná, jako když malý, ale bytelný záchranný člun veze pasažéry na Titanic ve chvíli, kdy už loď narazila do ledovce. Co tím asi ti Estonci chtěli říct? "Z pohledu Estonska je volba jasná: buď se stát členem klubu a patřit k těm, kdo rozhodují, anebo zůstat venku," sdělil estonský premiér novinářům. A nešlo tu o obyčejnou starou EU, nebo dokonce eurozónu, ale o nejvnitřnější svatyni uvnitř eurozóny typu Německa nebo Finska. Loni v listopadu se Radoslaw Sikorski, atlantista vzdělaný v Oxfordu a ženatý s bývalou zástupkyní šéfredaktora Spectatoru, vydal do Berlína s tímto sdělením: "Budu pravděpodobně první polský ministr zahraničí v dějinách, který něco takového říká, nicméně: nebojím se dnes tolik německé síly jako spíše německé pasivity. Stal se z vás nepostradatelný národ Evropy."

Sikorski mluvil o řešení krize eurozóny, která je prý větším nebezpečím pro Polsko než nedávné hrozby ruského prezidenta, že rozestaví rakety na polských hranicích (i kdyby to tak bylo, myslím, že ty rakety by si zasloužily víc než jen letmou zmínku). Euroskeptici jsou všude, ale jen ti čeští mají politickou váhu. Loni v říjnu slovenská vláda padla den poté, co neschválila jednu z opakujících se žádostí o peníze do bail-outových fondů z Bruselu. Nový kabinet žádost obratem schválil. Bylo to už podruhé během posledních několika let, kdy se (mimochodem velmi dobrá) vláda na Slovensku poroučela po tlaku z Bruselu. Argument, že tak chudá země, jako je Slovensko, která předtím snesla bolestivé oběti, aby mohla vstoupit do eurozóny, by neměla být žádána o subvenci pro rozhazovačné Řeky, byl bohorovně ignorován.

Ne všechny státy střední a východní Evropy – toho, co Donald Rumsfeld nazval "novou Evropou" – skáčou za všech okolností, jak Brusel píská. Český prezident Václav Klaus se postavil evropským iniciativám už vícekrát, někdy i proti vůli vlastního parlamentu. Dnes oba pilíře české exekutivy společně s Brity odmítají podepsat druhý fiskální pakt stability (jeho motto: tentokrát to skutečně myslíme vážně). Je to ale výsledkem úspěšné Klausovy politiky před referendem o vstupu do EU, kdy se mu podařilo přesvědčit nejdřív veřejnost a pak i ostatní velké strany, že EU by neměla být nadnárodním, ale mezivládním tělesem.

Každá země nové Evropy má svůj euroskeptický proud. Když mi kdysi jeden maďarský politik dlouze vypočítával organizace podporující vstup do EU, zeptal jsem se ho: "A kdo je proti?" Odpověděl: "Národ." Pouze Klaus ovšem položil základy k tomu, aby se u každého nového požadavku z Evropy předtím, než se přidá podpis, prováděla racionální analýza výhod a nákladů. Ve zbylých státech zárodečná opozice veřejného mínění vůči vměšování Bruselu váží málo proti nekritickému evropanství politické třídy.

Na konec dějin střední Evropa neuvěřila. Odkud se tato jejich věrnost bere? Pokud bychom věřili starým klišé z let 1989–1991, lidé z postsovětské části Evropy si přáli "vstoupit do Evropy", stát se součástí téměř mytické evropské civilizace. O Západu ale chovali iluze. Ukázalo se, že Západ sám je sociálně znejistělý, že je nepřívětivý a ne tak vstřícný, jak čekali. Čistá radost ze svobody se brzy omrzela. Odhodlání stát se "Evropany" přežilo i deset a někde více let šokové terapie jenom kvůli historii. A v nové Evropě historie rovná se geografie. Od rozpadu habsburské říše po první světové válce se tyto země – umístěné mezi dvěma kolosy, Německem a Ruskem – zoufale sháněly po nějakém ochránci. Ve dvacátých letech to měla být skrze Malou dohodu Francie. Tato iluze zemřela nejpozději v Mnichově.

Po Hitlerově okupaci zbytku Československa Británie nabídla Polákům bezpečnostní záruky a čestně kvůli Polsku šla opravdu do války. Přesto v roce 1945 západní Spojenci – tedy Británie a USA – odevzdali chrabré Polsko dalším okupantům, tentokrát sovětským pachatelům katyňského masakru, při němž bylo povražděno 20 tisíc polských důstojníků. Třeba jsme my Britové nic jiného dělat nemohli. I tak to ale byla zrada – navíc zrada, kterou jsme nebyli ochotni přiznat ani sobě.

Ze zemí střední a východní Evropy prodělali Poláci nejhorší zkušenost, rozdíly ale byly jen ve stupni, ne v kvalitě. Ukrajina, pobaltské republiky, tehdejší Československo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, ty všechny převálcoval v různých stadiích války wehrmacht a Rudá armáda. Všechny se staly obětí své zeměpisné polohy, zažily ujařmení, okupaci a bezohledné vykořisťování, monstrprocesy, koncentráky, masové vraždění a později útlak "měkkého totalitarismu". Poslední půl století pro ně pro všechny byla noční můra.

Když se z ní v Středo- a Východoevropané roce 1989 probudili, měli sice hodně iluzí, ale iluze o konci historie byl luxus, jaký si nemohli dovolit. I ve chvílích, kdy zoufalí ruští vojáci prodávali uniformy a stopovali na východ, byly země nové Evropy odhodlány získat spojence, jenž by je v případě potřeby skutečně ochránil.

Než přišel Obama Prvních deset let po komunismu nebylo co řešit. Nová Evropa chtěla do NATO i do Evropské unie, pro tamní vlády bylo ale jasnou prioritou NATO, protože to znamenalo ochranu od Američanů.

Náklonnost to byla oboustranná. Ačkoliv EU později přepsala dějiny, aby si přisvojila zásluhu na proměně společností nové Evropy na tržní demokracie, bylo to NATO, kdo první nabídl členství výměnou za reformy. EU svoje rozšíření většinu první dekády brzdila. Navíc musel Washington překonat silný odpor Evropy při obou kolech rozšíření NATO.

Jasnou řečí mluví letopočty: první rozšíření NATO 1999, druhé 2004; první rozšíření EU 2004, druhé 2009. Když pak v roce 2003 Američané potřebovali diplomatické krytí ve věci Iráku, dostali je od devíti členů NATO z Rumsfeldovy nové Evropy.

A jakkoliv tato deklarace podpory vyvolala spory, byl to výraz pevného spojenectví mezi novou Evropou a Spojenými státy, v němž jedna strana poskytovala bezpečnostní záruky, druhá diplomatickou podporu.

To všechno se ale rychle změnilo s nástupem Obamovy administrativy. Prezident Obama tehdy přijal proslulou politiku restartu vůči Rusku, což vedlo k překvapivému, ovšem logickému (logickému proto, že chybné předpoklady zpravidla končí mylnou politikou) kroku zrušit protiraketovou obranu v Polsku a České republice. Ten krok navíc provedl mizerně; obě dotyčné vlády získaly pocit, že se s nimi jedná pohrdavě, Obama je oslabil i politicky.

Pokud byste si mysleli, že po něčem takovém mohou být vztahy mezi Amerikou a novou Evropou už těžko horší, mýlili byste se. Když Rusko rozpoutalo svou malou válku proti Gruzii, ožily všechny obavy Východoevropanů vůči mocnému sousedovi. V roce 2009 sedmnáct renomovaných intelektuálů a bývalých politiků – včetně Lecha Walesy a tehdy ještě žijícího Václava Havla – poslalo bezprecedentní otevřený dopis prezidentu Obamovi, v němž vyjádřili obavu, že jeho administrativa ztratila o střední a východní Evropu zájem zrovna v době, kdy stabilitu celé oblasti ohrožuje jak finanční krize, tak opovržlivý přístup Ruska k mezinárodnímu právu.

Bývalý německý kancléř Gerhard Schröder, tento zastánce nadstranické politiky komerčního pacifismu, Obamu veřejně požádal, aby dopis víceméně ignoroval. A to také prezident víceméně učinil. A tak dnes Středoevropané cítí, že na svého amerického ochránce už se nemohou s jistotou spolehnout. Potřebují ochránce jiného.

Špatná volba Odtud také pochází odhodlání většiny států nové Evropy uplacírovat se co možná nejhlouběji v srdci EU, uzavřít pevná spojenectví s mocnými hráči a institucemi Unie. Tím spíš, že – jak argumentoval Sikorski v Berlíně – finanční krize a krize eura jsou pro prosperitu středovýchodní Evropy bezprostřednější hrozbou než bezpečnostní hrozba z Ruska.

Naneštěstí pro chudáky Středoevropany je jejich rozhodnutí strategicky a ekonomicky až druhá nejlepší volba – a pokud bude eurozóna pokračovat ve spirále dolů – možná ani to ne.

John O’Sullivan; bývalý viceprezident Rádia Svobodná Evropa

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 12.06.2012 00:51

12.06.2012 00:51 | Je to velmi jednoduche a proste... (Jan Kysel)