články

Německá média vidí první kolo francouzských voleb jako porážku německých představ o sjednocování Evropy. Nejde ani o to, že kancléřkou podporovaný Nicolas Sarkozy bude nejspíš muset předat místo socialistovi Francoisi Hollandovi. Frankfurter Allgemeine Zeitung správně vypichuje, že při rekordní účasti volil každý třetí Francouz kandidáty, kteří mají sice zcela rozdílné názory, ale spojuje je nacionalistická a antievropská politika. Tolik hlasů sebrali, přestože Sarkozy a Hollande se předháněli v ostře protekcionistických slibech, z nichž byl nejen Berlín přinejmenším zaražen.

Konec francouzské Evropy

Jestli se dnes nějaká země mentálně vymyká z hlavního evropského proudu, není to Británie ani Česká republika, ale Francie. Tamní elity se tradičně tváří jako velmi proevropské. Entuziasmus, který s nimi dlouho sdílela většina společnosti, vycházel z přesvědčení, že Evropská unie je v zásadě následníkem francouzského impéria. K životu v této iluzi měla Paříž dlouho ideální podmínky. Před rozšířením Unie o země střední Evropy měla s Berlínem stejnou váhu. Zároveň ale mohla vždy počítat s agrární unií středomořských zemí, které s ní sdílely stejné zájmy, čímž její síla rostla. Zatímco Němci z pochopitelných důvodů nechtěli být hegemonem, Francouzi se té role rádi ujali. Výkonná diplomacie dokázala dosadit své lidi na vlivná místa a fakticky ovládla bruselskou byrokracii. Díky tomu se nikdy nepodařilo v Unii uvést do života jednotný vnitřní trh služeb, který Francouzi tvrdě odmítají.

Vstup do eurozóny a rozšíření o střední Evropu francouzskou roli oslabily. Ale poněkud jinak, než se elita ujišťuje ve svých mýtech. Jean-Claude Piris, bývalý vysoce postavený euroúředník, napsal před časem do Financial Times obsáhlou analýzu, v níž dochází k závěru, že za současné potíže eurozóny může rozšíření Unie. Kvůli novým zemím střední Evropy prý nešlo prohlubovat hlubší politickou integraci. Tento ve francouzské elitě rozšířený názor zkouší přes nalezení vnějšího nepřítele zakrýt nepříjemná fakta. Rozšíření opravdu Francii oslabilo, ovšem nikoliv ekonomicky, ale politicky. Z nových zemí se přirozeně stávali spojenci Německa a oslabovali pozici Francie s jejími středomořskými partnery. Proto nás Němci tak chtějí mít ve fiskálním paktu, eurozóně a vůbec všech integračních projektech. Každý hlas proti agrární koalici je cenný.

Platový dumping z Německa

Vstup do eurozóny naopak Francii oslabil ekonomicky. V Paříži se o tom zatím nahlas nemluví, protože to znamená přiznání fatálního intelektuálního omylu. Euro si vymysleli Francouzi, aby jím hospodářsky svázali Němce. Za deset let pobytu v měnové unii se stal pravý opak. Německo ekonomicky posílilo a stalo se exportním hegemonem s obrovskými přebytky. Francie se z vývozního šampiona, jímž bývala za časů franku, stala zemí s největším obchodním deficitem v eurozóně. Proti Berlínu ztratila Paříž za deset let přes dvacet procent konkurenceschopnosti. Jinými slovy: její zboží o pětinu zdražilo, protože platy rostly o pětinu rychleji. Když k tomu přidáme ještě vyšší daně, je celkem pochopitelné, že tradiční ochranářské instinkty v eurozóně jen sílí. Sám předák nejsilnější frakce v Evropském parlamentu Joseph Daul, kterého do politiky přivedl Sarkozy, varuje, že pokud se v Unii rychle nesjednotí daně, pracovní právo a sociální politika (na francouzské úrovni), zemi to ekonomicky zničí. Jako šéf jatek v Alsasku, pár kilometrů od hranic s Německem, o tom ví své. Kdyby jatka přesunul za hranici, ušetří ročně 850 tisíc eur. Podobnými příklady se dá dobře vysvětlit, proč je dnes ve Francii skoro dvakrát vyšší nezaměstnanost než vNěmecku a proč ve společnosti sílí tradiční antikapitalistické instinkty.

Francouzské názory jsou v mnoha ohledech opakem evropského hlavního proudu. Jen 31 procent Francouzů věří, že volný trh je nejlepší systém. Ještě před vstupem do eurozóny jich bylo o deset procent víc. Pro srovnání: v Německu je to přes 70 procent. Víra ve volný trh je v Berlíně v poslední době dokonce silnější než v základnách anglosaského liberalismu. I Čínská lidová republika je mentálně nesrovnatelně kapitalističtější. O tržní ekonomice jako nejlepším společenském systému je přesvědčeno 70 procent Číňanů.

Tím etatistická touha vše řídit a ovládat nekončí. Nicolas Sarkozy dobře ví, co lidé chtějí, proto neváhá volat, aby evropské vlády dostaly právo ovlivňovat kurz eura. To je fakticky vyhlášení měnové války. O umělé devalvaci na podporu vývozu si veřejně netroufnou mluvit ani čínští soudruzi.

Paříž je zatím zjevně přesvědčena, že ochranářskou politiku vnutí ostatním. Jak říká Sarkozy, "uděláme jednostrannou akci a budeme čekat, než se k nám ostatní přidají". Těžko říct, co přijde, až se nikdo nepřidá. Veřejná debata před druhým kolem voleb bude připomínat dostihy v ochranářství všeho druhu. A nový prezident se pak ty sliby bude snažit v evropské politice alespoň zčásti plnit.

Lenka Zlámalová; analytička LN

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.