články

Pokud někdo vyzývá k odstranění demokratického řádu, měli bychom se mít na pozoru

Po dlouhé době se u nás neprotestuje proti konkrétním nešvarům, ale proti celému systému, proti uplynulým dvaceti letům. Na prvomájové mítinky komunistů, na nichž se vlastně mluvívá o podobných věcech, jako minulý týden na náměstí několika měst, jsme si zvykli jako na úsměvný folklor kdesi na úrovni vynášení smrtky. Teď se ale potkáváme s něčím novým, nebezpečnějším. Právě proto by neměly být nedávné a možná budoucí protesty přejity mlčením.

Rozhořčení není program, říkal už kdysi Masaryk. V přímém přenosu jsme to viděli na Věcech veřejných, které vynesl na politické nebe mnohem slabší pocit rozhořčení, než jaký se zdá panovat ve společnosti dnes. Ať už si čteme Holešovskou výzvu shora dolů či zezdola nahoru, nic jiného než rozhořčení v ní nenajdeme. Je pěkné chtít svrhnout systém. Ale co bude místo něj? Jak se má desetimilionovému národu vládnout prostřednictvím referend, aniž by na to byl dlouhodobým vývojem, jako ve Švýcarsku, připravován?

Je jistě legitimní kritizovat systém politických stran a jejich konkrétní fungování. Asi by se našlo málo lidí, kteří by s nimi byli spokojeni. Ale navrhnout odstranění systému stran jako takových, to už je něco jiného. Kde na světě funguje demokratický a svobodný systém bez politických stran? Jak by se po jejich odstranění vybírali vládci? Systémem uličních důvěrníků a jejich sdružení? Budiž řečeno zcela jasně – byl to fašismus, který chtěl odstranit strany jako něco nefunkčního a nepřirozeného. Jak to skončilo, dobře víme.

Není to horší než před dvaadvaceti lety Holešovská výzva a na ni navázané protesty nejsou ničím jiným než rozhořčením. Často oprávněným. Komu se líbí zpronevěry, rozkrádání? Ale stav naší země není horší než před dvaadvaceti lety, jak tvrdí. Dokázat to lze mnoha způsoby – jak statistickými, tak individuálním pozorováním. Jak vypadala města a obce v devětaosmdesátém? Jak (ne)fungovalo centrální plánování? Kdo rozhodoval o našich životech a profesionálním uplatnění?Ano, z pohledu dnešního dlouhodobého nezaměstnaného, který měl tehdy garantované jistoty, to bylo možná lepší. Ale lépe se měli i Izraelité v Egyptě u hrnců plných masa než v nejistotě na poušti. Přesto kdyby z egyptského otroctví nevyšli, tak zřejmě nemáme dnešní civilizaci. Vím, mnohý chce být raději celý život shrbeným otrokem.

Za morální zdevastovanost národa, již výzva přičítá vládnoucímu režimu, nemůže politika. Může za ni špatná výchova – a především doma, potom teprve ve škole či jinde. I za nejkrutějšího bolševického či nacistického režimu uměli mnozí rodiče ve skrytosti svých domovů vychovat ze svých dětí rovné lidi, kteří věděli, že bílá je bílá, i kdyby se stokrát tvrdil opak, kteří věděli, že krást ani podvádět se nemá. Jak vstupuje politika do výchovy k mravnosti v jednotlivých rodinách? Není to spíš tak, že selhávají konkrétní rodiče, kteří na své děti nemají, nechtějí či neumí mít čas?

Kritika míří na politiky a trefuje nás všechny. Kdo nás nutí k nadměrnému zadlužování? Ano, exekuce a výdělky exekutorů jsou mnohdy nemravné. Jistě, jsou individuální situace lidí, kde oba manželé náhle přišli o práci a ocitli se na hraně chudoby a půjčka se zdá být jediným východiskem. Kolik ale zadlužení je ve své podstatě nemravného – na televize, dovolené, internet, telefony? Na co z toho, co dnes považujeme za minimální standard, jsme před pětadvaceti lety ani nepomysleli? Nad čím vším z pohodlnosti mávneme rukou – tomi nestojí za námahu?

Za mnoho důvodů rozhořčení můžou přímo dnešní a minulí politici. Mnoho ale způsobují nerealistické sny a touhy, které v nás budí dávné geny středověkých českých blouznivců toužících spasit celý svět a dát mu světlý příklad. Husitská revoluce, tato pramáti všech evropských sociálních revolucí, jasně ukázala, k jakým závěrům snaha násilně opravit zkažený svět spěje.

Současné politické strany mají historickou odpovědnost. Pokud nepřinesou reálnou změnu způsobu výkonu vládnutí, napětí vygraduje. A už nepůjde o to, zda bude vládnout strana levého, či pravého středu. Společnost je natlakovaná a evidentně potřebuje upustit páru. Staneli se tak ale na základě Holešovské výzvy či jí podobných akcí, čeká nás katastrofa.

Cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími a nejčistšími úmysly. Nemůžeme ale ponechat stranou, že úmysly řady těch, kteří se na demonstracích podílejí, čisté vůbec nejsou. Nejde jim o vylepšení demokracie, ale o svržení a odstranění demokratického řádu. V tu chvíli bychom se měli mít na pozoru. Od snahy změnit demokratické uspořádání institucí a jejich obsazení bývá v českých zemích velmi blízko k omezení svobod každého člověka. Nemáme zkušenost s nedemokratickými režimy, které by zaručily svobody a základní práva vyjma politických. Můžeme tedy očekávat, že odstranímeli demokratický řád, bude nový vládce rozhodovat nejenom o věcech společenských, ale i o osudech nás, našeho majetku, našich dětí.

Stanislav Balík; vedoucí Katedry politologie FSS MU

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 27.04.2012 11:31

27.04.2012 11:31 | Za morální zdevastovanost národa nemůže... (JUDr. Leoš Oliva)