články

Zásadním kritériem pro implementaci nových globálních regulatorních opatření a makroekonomických politik musí být posílení role pověstných "kanárků v dole", a nikoliv jejich definitivní centralizované vyhubení…

Evropská dluhová krize rozdělila ekonomickou a politickou veřejnost tak trochu na "fundamentalisty" a rádoby "neideologické centralistické intervencionisty." Tento povrchní pohled ale bohužel zakrývá zásadní změny v dynamice hospodářsko-politických a institucionální fenoménů, které během předkrizového období vyšlapaly cestičku pro současnou vážnou ekonomickou situaci. Jejich dlouhodobá náprava ale těžko může spočívat v nekonečných nadnárodních záchranách těch států, které před tím zachraňovaly vlastní soukromý sektor. "Nekonečná" centralizovaná peněžní iluze je ve vyspělém světě tím největším možným potenciálním zneužitím veškerých hodnot západní civilizace. A nejde jen o spíše racionální německý přístup k této věci a jejich zaplaťpánbůh dlouhou historickou paměť. Dogmatické volání a povýšení jakýchkoliv centralizovaných regulací a integračních politik na "spásu" našeho světa v konečném důsledku znamená naopak dezintegraci těch principů, které společnost a ekonomiku skutečně integrují a umožňují její harmonický a spontánní rozvoj. Proč?

Institucionální centralizace a integrace může být efektivní a prospěšná jen tehdy, pokud bude respektovat dobrovolná a racionální rozhodnutí jednotlivých subjektů, zachová prvek individuální odpovědnosti a ochrání vazbu mezi vlastním úsilím a odměnou za ni. Příkladem něčeho takového může být třeba globální hospodářská integrace mezinárodního obchodu a relativně spontánní standardizace ekonomických procesů a vazeb v 19. století. Existovala dokonce i téměř celosvětová jednotná měna zlatého standardu. Jako odstrašující příklad můžeme uvést naopak předválečný růst ekonomicko-politické centralizace v tehdejších hlavních mocnostech, který fatálně posílil nacionalistické a protekcionistické tendence s katastrofálními důsledky. Taková bismarckovská důchodová reforma k tomu zasela semena rozvratu mezigenerační solidarity a růstu sociální závislosti na státu. Tím se pro politiky otevřela možnost praktikovat sociální populismus na centrální úrovni, což je i jednou ze zásadních a dlouhodobých kořenů současné krize. A drastický odkaz centrálně plánovacího poválečného ekonomicko-společenského experimentu snad už není v naší zemi potřeba více rozebírat.

Všechny globální ekonomické a společenské nerovnováhy mají příčinu v tom, že centralizované institucionální rámce nedokázaly zavčas identifikovat jejich narůstající metastáze, jelikož systémově vytlačily přirozené regulativy mezilidských interakcí postavené na pozitivních pobídkových strukturách a individuální odpovědnosti. Na všechny institucionální změny, a zejména ty, které vedou k ještě větší centralizaci a integraci pravidel, se proto musíme dívat nefundamentalisticky a prizmatem toho, zdali daná transformace nedeformuje ještě více motivace všech subjektů směrem k větší socializaci odpovědnosti a tzv. free-ridingu. Zjednodušeně řečeno musíme sledovat kritérium toho, zdali v systému zůstane méně či více tzv. pověstných "kanárků v dole", díky nimž se mu nedovolí dospět do kritických fází a k totální ztrátě důvěry.

Například v post-bretonwoodském světě už čistě nekrytých peněz takovou úlohu hraje do určité míry systém plovoucích kurzů a suverénních ratingů, které hodnotí vlády analogicky jako soukromé firmy. Co se stalo díky svázání kurzů tzv. periferním státům v eurozóně je všeobecně známo. Navíc ještě posíleno tím, že centrální banky začaly o to více antitržně a centralisticky manipulovat s úrokovými sazbami, čímž se posílil procyklický charakter expanze a v nejvíce postižených oblastech narostl problém s neefektivními investicemi do obřích rozměrů. Stejně tak v principu fungují i centralizované basilejské regulatorní požadavky, které výsledně přeměnily regulátory v "agenty" daňových poplatníků a celého finančního sektoru. Jak je ale známo, Lehman Brothers měl pět dnů před svým pádem kapitálovou přiměřenost na úrovni 11%. Plně se tak materializovaly všechny principiální problémy spojené s centralizací minimálních standardů, které se logicky staly maximálními hranicemi, do kterých jde morálně hazardovat – tedy regulatorní arbitráž, zajetí a zpoždění. Zdravé a odpovědné finanční instituce se tím stávají "rukojmím" regulace, díky nimž se můžou neodpovědné subjekty stát černými pasažéry systému, které v případě krachu přenesou následky svého jednání výsledně i do reálné ekonomiky. Centralizované standardy motivují k větším expozicím vůči strukturovaným instrumentům, státním dluhopisům a odklonu od konzervativních bankovních modelů, čímž se netržně diverzifikuje riziko v relaci k morálnímu hazardu předpokládané záchrany státy a centrálními bankami.

Současné regulatorní reformy ale tento klíčový aspekt principiálně neřeší a naopak centrálně trestají zvýšenými kapitálovými požadavky odpovědné finanční instituce. Opět se tak nezohledňují individuální charakteristiky finančního a bankovního podnikání ve vztahu k reálné ekonomice. Regulace by naopak měly být více decentralizované a kompetitivní, stavící primárně na vzájemném monitoringu a individuální reputaci subjektů bez možnosti si jí prostřednictvím centrální regulace falešně posilovat. Jakékoliv nerovnováhy by se tím projevily co nejdříve, materializovaly se v nárůstu rizikových prémií a nedovolilo se jim tak nafouknout do systémového problému. Špatným investičním rozhodnutím se tak zabraní v jejich dlouhodobé nákladové socializaci na úkor těch efektivních.

Až téměř dogmatická obsese fiskální integrací, která je mýticky viděna jako stěžejní řešení pro evropskou dluhovou krizi, jen v principu reaguje na viditelné symptomy. Vytlačuje se tak a odsouvá skutečná identifikace a řešení strukturálních kořenů krize. Místo uspokojování věřitelů z privatizací, zásadní liberalizace pracovních trhů a vytlačování byrokratických rozhodování podnikatelskými, se jen centralisticky socializuje problém na čím dál vyšší úrovni. Kritická rozhodnutí a odpovědnost se tak dále vzdalují od reálných hodnototvorných ekonomických interakcí a dezintegrují se principy, které stojí za bohatstvím celé naší civilizace. Jen doufejme, že nedospějeme do té fáze, kdy by nám už nezůstal ani ten nejposlednější "kanárek v dole."

Ekonom, externí pedagog na VŠE

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.