články

Paměti Tonyho Blaira "Moje cesta" (Práh 2011) s chutí vezme do ruky každý, kdo se zajímá o moderní evropskou a světovou politiku. Blair nepíše jako historik, ale jako politický lídr. Začínal jako určitý typ lídra a končil jako jiný, proto hovoří o cestě. Blair se poněkud vymyká tradičnímu schématu levice – pravice. Blairova hlava někdy myslí dost konzervativně, zvláště pokud jde o ekonomiku a bezpečnost, ale jeho srdce bije doleva.

Třetí cesta a omyly

Blairova desetiletá kariéra ministerského předsedy Velké Británie je pozoruhodná, protože před tím nezastával žádnou vysokou vládní funkci, pouze působil jako poslanec. Prvním pravidlem politiky podle Blaira je, že žádná pravidla nejsou, přinejmenším ve smyslu nevyhnutelných porážek nebo vítězství. Máte-li správnou politiku a správnou strategii, máte šanci zvítězit. Bez nich můžete prohrát, i kdyby bylo vítězství sebejistější.

Blair zjišťuje, že lidé mají tendenci nechat se unášet davem, ale trochu paradoxně uznávají lídra, který je ochoten se davu vzepřít. Dokonce platí, že pokud se k tomu on či ona nemají, lidé je podezřívají, že nejsou správným lídrem. Blair zavrhuje každé "dogma", ať už levicové nebo pravicové. Blairův omyl je v tom, když předstírá, že jeho "třetí cesta" není sama ideologií. Je. Nová Labour není nic jiného než chytrý marketingový tah.

Přesvědčení, že stačí postupovat racionálně a bez přítěže ideologického dogmatu a jakýkoli závažný problém se vyřeší, spletité otázky se rozpletou a odlišná stanoviska se sblíží, je naivní. Zájmové skupiny – profesní, finanční, sektorové - velmi nelibě nesou, když se jim vládní politika plete do cesty. A velmi brzy se s těmi zájmovými skupinami spojí politická opozice, která chce vládu odstavit od moci.

Blair líčí boj o novou Labour, kdy ze stanov labouristické strany vypustil článek IV o znárodnění a státním řízení. Byl to nepochybný pokrok v ideologii labouristické strany. Věrohodnost nové Labour závisí podle Blaira na tom, aby se strana smířila s tím, že mnohé z toho, o co baronka Thatcherová usilovala v 80. letech, bylo nevyhnutelné, že to byl důsledek nikoli ideologie, ale sociálních a ekonomických změn.

Ve spárech politických cyklů

Blairova kniha je plná cenných osobních vzpomínek na jeho vládnutí. Největší hrůzu měl Blair z interpelací, které se v Británii odehrávají přímo na premiéra v rozsahu půl hodiny týdně. Vítězství v nich dodá příznivcům sebedůvěru, povzbudí je, svádí je dívat se do budoucnosti s optimismem. Posílí premiérovo postavení. Zato porážka není jen ponižující, nahlodává i morálku. Série špatných interpelací může pod lídrem pořádně rozhoupat židli.

Pokud se nějaká událost, například skandál, odehraje na začátku politické kariéry, podaří se krizi celkem v pohodě zažehnat. Pokud ke stejnému skandálu dojde později, může být smrtící. Nezáleží tedy ani tak na charakteru událostí jako na jejich místě v politickém cyklu. Nepřízeň, intenzita kritiky, nelítostnost útoků nenabývá na síle v závislosti na rozhodnutí vůdců, ale sílí s postupným opotřebováním svěžesti, novosti a tím i přitažlivosti.

Když je veřejnost naladěna vůči vládě laskavě, chyby jsou kouzelné výstřednosti, přeřeknutí zábavná, zdlouhavé rozhodovací procesy pouhým důkazem pocitu zodpovědnosti a snahy rozhodnout správně. Když je nálada nepříznivá, vláda běží proti prudkému větru – každé faux pas se zveličuje, všechny dřívější přehmaty se oprašují a vehementně připomínají, zdlouhavé rozhodování je důkazem neschopnosti.

Blair střízlivě hodnotí roli vlády a opozice. Nejjednodušší, co může opozice dělat, je sklouznout ke kritice všeho, co vláda dělá. Tak se získávají rychlé politické body. Tak se strana cítí nejpohodlněji. Tak se vyslouží nejvyšší jásot. Problémem je, že se tak opozice zároveň svazuje s postoji, které jsou v dlouhou perspektivě nezodpovědné, krátkozraké nebo naprosto chybné.

Nejslabší je Blairova kniha zahraniční politice. V kapitole o severoirském problému se Blair tváří jako spasitel. Válku v Kosovu a válku v Iráku vykládá Blair zcela jednostranně. Války v Iráku, která se Blairovi nakonec stala osudnou, bývalý premiér nelituje. Tvrdí, že Saddám Husajn rozhodně zbraně hromadného ničení vlastnil, protože je v minulosti použil, západní spojenci je však nenašli. Blairův boj s klimatem je naprostou chimérou.

Trh neselhal

Příjemným překvapením je poslední část knihy – postskriptum, kde Blair polemizuje s keynesiánskou reakcí na hospodářskou krizi. Po finanční krizi převládl názor, že došlo ke katastrofálnímu selhání trhu, které vyžadovalo záchrannou akci vlády a keynesiánskou politiku, která by zabránila deflaci. V politice se stát stal rázem znovu dostal do módy. Protržní reformy z 80. a 90. let najednou vypadaly jako kroky špatným směrem.

Blair rozumně namítá, že trh neselhal. Selhala jen jedna část jednoho sektoru. Selhaly ale také vlády. Selhaly regulace. Selhali politici. Selhala měnová politika. Dluhy příliš zlevnily. Za to nemohlo nějaké spiknutí bank, byl to důsledek zdánlivě příznivého souběhu expanzivní měnové politiky a nízké inflace. Krize má tedy více příčin a odpovědnost za ni neměl nést pouze trh, ani pouze bankovní sektor.

Blair argumentuje, že finanční inovace jako takové nejsou špatné. Ve skutečnosti jsou často přínosné: zvyšují likviditu a podporují hospodářskou aktivitu. Nebezpečí spočívá v inovacích, jejichž následkům nerozumíme, a proto nedokážeme odhadnout jejich účinky. Chyba nastala ve chvíli, kdy jsme přijali celý balík opatření, který zahrnoval deficitní rozpočtové výdaje, silnou regulaci, označení bank cejchem zločinců a nahrazení snahy o inovaci státu jeho rehabilitací.

Úkolem státu je podle Blaira ekonomiku stabilizovat a vyklidit pole tak rychle, jak je to jen ekonomicky vhodné. Zotavení hospodářství nakonec nezařídí vláda, ale průmysl, obchod, tvořivost, vynalézavost a podnikavost lidí. Pokud v reakci na krizi přijmeme taková opatření, která budou ubírat motivaci, omezovat jejich podnikavost a vnesou do jejich pracovního prostředí atmosféru nejistoty, ohrozíme tím zotavení ekonomiky.

K regulaci musíme podle Tonyho Blaira přistupovat obezřetně. Finančnímu sektoru bychom neměli upírat právo pokusit se situaci napravit jen proto, že ji způsobil. Měli bychom s ním spíše jednat jako s partnerem a společně hledat správnou rovnováhu mezi dohledem a regulací, globálními a národními zásahy, snížením míry rizika a otevřením prostoru pro inovaci. Česká levice se má z Blaira hodně co učit.

PhDr. Ing. Marek Loužek, PhD.

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 5, poslední 07.03.2012 17:05

07.03.2012 17:05 | ()

07.03.2012 17:09 | ()

07.03.2012 17:09 | ()

07.03.2012 17:09 | ()

07.03.2012 17:09 | ()