články

Salámovou metodou spějeme k politické unii, aniž by se voličů kdo ptal, stojí-li o ni

Toho článku si u nás všiml málokdo. Přesto je docela zásadní a jinde vyvolal i slušnou odezvu. Místopředsedkyně Evropské komise Viviane Redingová horlila 8. února ve Wall Street Journal za to, abychom do roku 2020 v EU dokončili projekt politické unie, tedy jednoho evropského státu. Tato vize by dle ní měla projít velkou politickou debatou v jednotlivých zemích a v každé z nich by měla být testována referendem.

Ponechám teď stranou, že vizi funkčního evropského federálního, či dokonce unitárního státu považuji osobně za omyl a čirou konstruktivistickou, sociálně-inženýrskou utopii s velkými riziky pro dosavadní pokojný vývoj v Evropě. Ponechám stranou, že nikde nevidím společný panevropský veřejný prostor s panevropskými politickými stranami, médii či všeobecně srozumitelnou a přenosnou kulturou. Ponechám stranou, že je nyní úplné sci-fipředstavit si, že by například v jakékoli zemi EU mohl být do veřejné funkce zvolen člověk, který nemluví jazykem svých voličů - což jistě souvisí se všímuvedeným. To už je o věci samé, na níž jsou pochopitelně v otevřené debatě různé názory.

Redingová ale naprosto správně upozorňuje, že je nezbytné konečně řádně, demokraticky a legitimně odpovědět na klíčovou státoprávní otázku, která se všude nad Evropskou unií vznáší tak nízko, že se na ni dá sáhnout: chceme v EU a z EU v nějaké podobě opravdu vytvořit jeden evropský stát?

Deficit odpovědi pociťuji jako účastník řady evropských debat dlouhodobě a čím dál naléhavěji. Žijeme totiž v podivuhodné situaci, kdy tuto politickou unii salámovou metodou spoustou drobných či větších kroků a projektů tiše budujeme, ale moc to před elektorátem nepřipouštíme. Přitom když se podíváte na hlavní politické strany téměř v jakékoli zemi EU, těžko najdete byť jednu, která by s programem vytvoření evropského státu a zrušení států existujících šla do voleb, která by jej měla jako hlavní volební heslo a tahák. Aplatí to pro strany všech barev a zaměření, včetně těch nejvíce tzv. "proevropských".

Jakkoli Redingová asi vidí budoucnost EU jinou optikou, cítí zjevně stejný deficit. Ano, kdo jiný by ho měl cítit než nevolení byrokraté (evropští komisaři, úředníci ministerstev či centrální bankéři), kteří ve své dennodenní praxi narážejí na tuto salámovou integrační metodu, která je pro jedny příliš pomalá a pro jiné zase příliš rychlá, dle jejich osobního přesvědčení a naturelu.

Zaděláváme si na další problémy Právě technokraté v EU, spíše než volení zástupci, činí často zásadnější rozhodnutí týkající se budoucnosti Unie. Nebylo jednímz klíčových problémů eura právě to? Tvářilo se navenek a v dobrých časech jako technokratický projekt, který měl ovšem celou politickou či fiskální a výbušnou sílu schovánu na první špatné časy, kdy jde o to politicky podstatné: kdo zaplatí účet. Nicméně i přes tuto zkušenost málo funkční měny bez státu a stavění panevropských domů od střechy místo od základů dále rýsujeme systémy, které budou v příštích špatných časech působit stejné problémy jako působí dnes euro. Platí to pro návrhy panevropských systémů pojištění vkladů, krizového řízení v bankách či jen dočasně odložené ideje společného dluhopisu. Tam je do budoucna zakopán pes. V neekonomických oblastech je jistě řada jiných, které neznám.

Je fajn, že komisařka mluví o referendech ve všech zemích. Umím si živě představit, že kdyby podobný text se stejným požadavkem napsal někdo v Česku, naše tzv. "pokroková prointegrační a eurofederalistická fronta" by z něj hned udělala buď klasického potížistu či v horším případě agenta z východu. To už je však náš problém, že se po osmi letech členství v EU pořád zoufale nedospěle přeme o to, zda patříme do klubu, místo abychom se ptali, jak má ten náš vlastní klub vypadat. Samozřejmě tomu nepomáhá někdy až okázalé přehlížení velkých evropských otázek podstatnou částí elity - ať už pro či protiintegrační - ani to, že prostor pak vyplňují publicisté, kteří se označují za prozápadní, ale používají spíše balkánské metody práce, tedy směšují nepřesné a nekritické opisování a vlastní předsudky (například Jan Macháček či Luboš Palata).

Postupovat takto dál není únosné. Pokud máme evropský stát budovat, řekněme to jasně, otevřeně s vyjádřením silné podpory populace. Pokud ne, tak k němu drobnými, netransparentními krůčky nespějme. Ona totiž ta technokratická mezistadia, která takto vznikají, mohou nakonec být nejdražší a nejbolestnější, jak ukazuje příklad "záchrany" Řecka.

Pokud k odpovědi na zásadní státoprávní otázku EU vbrzku nedojde, nepůjde jen o chybu, bude to též velký podraz, který se jistě s mohutnou silou vrátí. Spěchejme proto s odpovědí, není za pět minut dvanáct, spíš za pět půl jedné.

Ing. Mojmír Hampl, PhD.

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 5, poslední 07.03.2012 17:06

07.03.2012 17:06 | ()

07.03.2012 17:09 | ()

07.03.2012 17:09 | ()

07.03.2012 17:09 | ()

07.03.2012 17:09 | ()