články

Prezidentská kariéra Václava Havla se dělí do dvou základních období. Prvních dva a půl roku mezi triumfálním vstupem legendárního disidenta do prezidentského úřadu a rozpadem Československa můžeme s klidem označit za zlatou Havlovu éru, zbývajících deset roků ve službách České republiky pak především jako propůjčení svého renomé novému státu.

V roce 1990 byl Havlův vliv obrovský. Především prvních šest sedm měsíců svobody byla neopakovatelná doba, která nového prezidenta musela svádět k pocitu, že by snad skutečně mohl prosadit něco ze svých dávných utopických představ o politice, jak je zapsal v eseji Moc bezmocných na podzim 1978.

Dramatik, tehdy v tíživém policejním obklíčení, prorokuje, že rozpor mezi technickou, odosobňující společností – v tomto ohledu příliš nerozlišoval sovětský od západního bloku – už se nebude řešit v rámci politických stran a tradiční parlamentní demokracie, ale skrze malé, ad hoc vznikající, občanské iniciativy. V jejich čele budou stát charismatičtí vůdci vybavení "velkou osobní důvěrou a na ní založenou i velkou pravomocí".

Havlova vize silného prezidenta

 Přesně takhle to na začátku roku 1990 vypadalo i v Československu. Havel zhruba týden po inauguraci seznámil úzký okruh spolupracovníků a spřátelených politiků se svou představou, že bude silný prezident. Náhlou popularitu s oblibou využíval k tomu, aby veřejnosti nabourával její předsudky a stereotypy. Sem patří omluva sudetským Němcům i velkorysé amnestie.

Rozhodoval, spolurozhodoval či posvěcoval nejrůznější personální změny – od ministrů přes velvyslance až třeba po ředitele televize.

Věci se samozřejmě valily svou cestou a neplánovaně. Prezidentovi bylo souzeno věnovat nejvíc času buď tématům, o něž zprvu vědomě nestál (dědictví StB a jejích archivů), nebo takovým, jejichž naléhavost si neuvědomoval (česko-slovenské vztahy).

Boj o vnitro souvisel s širší otázkou tzv. vyrovnání se s komunistickou minulostí. Václav Havel nikdy nerazil teorii úplného smíření a tlusté čáry za minulostí, stál naopak o to, aby se charakter a zločiny předchozí epochy jasně pojmenovaly. Nechtěl však zatracovat jednotlivce a k některým, hlavně pokud mu byli užiteční, dokázal být velmi loajální. Není to jen případ Mariána Čalfy, ale i dalších technokratů, jako byl ministr obrany, komunistický generál Miroslav Vacek, jehož se zbavil až na nátlak Občanského fóra (OF).

Jím založené OF bylo na jaře 1990 zneklidněno dvěma paralelními ději: zdálo se jim, že Havel se přátelí s lidovci (dnes to zní neuvěřitelně, ale tehdy vypadali jako mocná konkurence), a že pod lidoveckým ministrem vnitra Richardem Sacherem se očista policie a tajných služeb zasekla. Souboj mezi Sacherem a jeho oponenty v OF, vesměs reformními komunisty z roku 1968, se na jaře rozvinul do války, obě strany v ní vykazovaly sklony k paranoii, Havel byl do případu zatažen jako prostředník a nakonec přetažen na stranu OF. Pointou byla aféra Bartončík, v níž prezident nerad musel svědčit, že mu předseda lidovců slíbil odchod z politiky kvůli kontaktům s StB a slib nedodržel.

Proč z toho byla prohra československo–čestná

 Dnes je zřejmé, že energii vynaloženou na podobné spory by bylo bývalo lépe vložit do slovenské otázky. Havel měl Slovensko intuitivně rád, soustavněji se však o něj před svým prezidentováním nezajímal. Zprvu dělal chyby, které si na Slovensku často přecitlivěle vykládali jako aroganci.

Třiadvacátého ledna 1990 přišel do Federálního shromáždění navrhnout nový znak a vypuštění adjektiva "socialistická" z názvu republiky. Navzdory jeho očekávání poslanci o návrzích nehlasovali hned a na Slovensku se rozvinula takzvaná pomlčková válka. To byl šok pro celou českou část státu i pro část slovenských elit.

Prezidentovi trvalo zhruba rok, než slovenskou otázku plně docenil. Ještě na podzim 1990 například uvažoval, že by ministrům a poslancům dal ultimátum, ať celou věc vyřeší do konce roku, jinak že složí funkci.

Od začátku roku 1991 ale začal pracovat na záchraně Československa se vší vážností, pořádal a moderoval celou sérii státoprávních jednání, než v listopadu 1991 při jednání u sebe doma na Hrádečku definitivně poznal, že tudy cesta nevede. Poněkud zoufale se pokusil mobilizovat proti rozhádaným politikům občany, voliče, ulici. Poslancům předložil šest návrhů ústavních zákonů, jejichž jádrem byla prezidentova pravomoc vyhlásit referendum o federaci. Neuspěl ovšem ani nátlak ulice (na Slovensku řádově menší), ani prezidentovi emisaři v parlamentu. Prezident boj za společný stát nevyhrál, jak se mělo za půl roku definitivně ozřejmit v parlamentních volbách. Slovensko se však, byť trochu na zapřenou, stejně vyvíjelo k samostatnosti. Havel se jeho elity aspoň pokoušel přimět k jasné řeči vyjádření. Těžko jako demokrat mohl dělat víc.

Druhá polovina roku 1992, kdy mohl rozdělování státu sledovat jen z pozice soukromníka, zanechala v Havlovi hlubokou ránu. Cítil se odstrčen, a přestože bylo zřejmé, že ODS, vítěz českých voleb, jeho služeb pro novou Českou republiku využije, Havlův osobní protivník Václav Klaus si dával na čas. Neměli se v lásce už od roku 1990, kdy Havel Klause nejprve nedůsledně zkusil vynechat při sestavování druhé Čalfovy vlády.

Navenek spolu ale oba muži dokázali vyjít, a tato pragmatická schopnost se na podzim 1992 přetavila v neformální srozumění, že prezident bude Klausově reformní vládě dodávat jakousi společenskou záštitu výměnou za vliv na zahraniční politiku nového státu.

Toto dělení moci přetrvalo po celou dobu trvání první Klausovy vlády. Není náhoda, že hojně medializované střety mezi vládou a Hradem se skoro všechny odehrávaly na poli zahraniční politiky – ex post se tu kolíkoval přesný průběh demarkační čáry dohodnuté na začátku. Základní cíle byly společné: hospodářská reforma, která zavede tržní hospodářsví, a vstup do Evropské unie a NATO. Zde prezident se svým zahraničním renomé sehrál dodnes nedoceňovanou úlohu.

Pod dojmem pozdějších věčných střetů Havel–Klaus zaniká důležitá okolnost: v ustavující fázi České republiky byl prezident jednoznačně spojencem pravice a neformálním členem koalice.

Když začal veřejně nadržovat slabším

Tato podprahová harmonie končí volbami volbami v létě 1996, v nichž se Klausovi jen těsně podařilo obhájit prvenství. Havel menším stranám uvnitř koalice začíná nadržovat i veřejně. Začalo to výpadem šéfa lidovců Josefa Luxe proti BIS, již obvinil ze sledování. Tajnou službu vedl Stanislav Devátý. Havlův známý z disentu, ale také exposlanec s přerušeným členstvím v ODS. Devátý musel jít, ačkoliv důvody pro odchod stály na vodě.

Podzim 1997, kdy malé vládní strany opustily kvůli černým penězům ve financích ODS koalici a Klaus rezignoval, ovšem v režii Hradu patrně nebyl, ačkoliv z toho Klausovi příznivci budou Havla už navždy podezírat. Prezident marodil a ke Klausovým kritikům se přidal až zpětně projevem v Rudolfinu. To bylo asi jeho největší šlápnutí vedle: přepjatý útok na arcinepřítele ve chvíli, kdy arcinepřítel leží na zemi.

Prozatímní vláda Josefa Tošovského, dalšího technokrata v prezidentových službách, byla asi posledním okamžikem, který si Václav Havel na domácí politické scéně mohl užít. ČSSD, jež vládla příštích osm let, mu nebyla nijak zvlášť po chuti, už to ale na rozdíl od Klause, jehož ODS vzešla z Havlova OF, takříkajíc nebylo v rodině. Nastával poněkud odtažitější příběh.

Posledním velkým zásahem do vnitřní politiky byla ústavní stížnost, jíž se mu na přelomu let 2000 a 2001 podařilo zastavit posun od poměrného volebního systému k většinovému. V té době už se prezident chápal především jako strážce ústavy, který zabraňuje nejhoršímu (opoziční smlouva mu v depresivnějších fázích připomínala předúnorovou dobu).

Roky po odchodu z Hradu (mandát skončil v únoru 2003) charakterizuje Havlův ideový návrat k zeleným, a tedy vlastně i do své utopičtější fáze před vstupem do politiky. Podstatnější je, že v letech, kdy na jeho postojích nejvíc záleželo, působil jako vcelku spolehlivý pilíř velké společenské přeměny.

Tím Václav Havel propůjčil svou tvář dvěma dekádám, které přes všechny možné výtky musíme řadit k nejlepším kapitolám českých dějin.

Daniel Kaiser; redaktor Lidových novin

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 2, poslední 20.12.2011 13:19

20.12.2011 13:19 | rétorický idealista - praktik z donucení (Tomáš Louka)

31.12.2011 13:15 | Idealy se mají plnit... (Jan Kysel)