články

Mnozí si ještě vzpomenou, že v časech před dnešní krizí se v české debatě o euru a celém integračním projektu objevovala řada vpravdě mytologických myšlenek. Třeba ten, že členství v eurozóně je automaticky znakem vyšší kvality či jakéhosi "vyššího stupně vývoje" ekonomiky. Zjevně to tak nebylo a není. Nebo že projekt eura způsobí sám o sobě konvergenci, tedy hospodářské sbližování jejích členů. Bohužel, i pohled do běžné statistiky v dobách rozmachu těchto mýtů ukazoval, že docházelo paradoxně k pravému opaku. V případě konkurenceschopnosti, exportní výkonnosti, zadluženosti a dalších proměnných docházelo přece ke vzdalování jedněch členů eurozóny od druhých.

V době vrcholící krize se zase začal šířit mýtus, že samotný projekt jednotné měnové politiky nemá s dluhovou krizí v eurozóně nic společného. Inu, má. Na růst zadlužení má vliv klíčová cena v ekonomice, která se jmenuje úroková sazba. Pokud je stanovena tak, že neodpovídá ekonomickým podmínkám různých částí měnové zóny složené ze suverénních států, pak působí na nadměrný růst zadlužení vlád i soukromého sektoru v některých z těchto států. Popírat toto je jako popírat, že zlevněných bot se prodá v průměru víc. Proč odmítat v případě eurozóny kanonické ekonomické poznání?

Pozoruhodné je, že odolnost této mytologie byla a je v českých podmínkách často větší, než v ekonomických debatách v členských zemích eurozóny samotné. To svědčí především o neschopnosti mytologů přemýšlet vlastní hlavou a permanentním, nepřesném či zpožděném opisování z cizích zdrojů. A to v tom lepším případě.

O to zajímavější je, že v souvislosti s budoucností projektu eura a celého integračního se začínají s postupující krizí šířit mýty další. Za nejrozšířenější považuji dva:

Zaprvé, že existuje jakási přímá úměra mezi hlubší integrací v Evropě a lepším rozpočtovým hospodařením. Tedy že pro lepší stav veřejných financí potřebujeme "více Evropy", více propracovanějších smluv a nadnárodních pravidel apod. Ale je to tak? Existují přece v zásadě jen tři možnosti: buď budou vlády dále fiskálně autonomní, pak nebude v praxi žádné reálné vymáhání dobrého hospodaření mezi takovými suverény možné. A žádné "lepší smlouvy" na tom nic nezmění. Koneckonců nebyli jsme schopni vymáhat měkká pravidla dnes, proč bychom mělo být snazší vymáhat mnohem přísnější zítra?

Druhou možností je, že země rozpočtově suverénní nebudou a rozpočtová rozhodnutí za ně bude dělat někdo technokraticky, mimo politický proces, pak je ale otázka, jak bude tento proces udržitelný dlouhodobě a obhajitelný před elektorátem. Všimněme si, že dnes v mnoha zemích voliči nepřijímají ani úsporná rozhodnutí vlastní legitimní reprezentace, jak budou přijímat rozhodnutí těch, které ani nemohou vyměnit ve volbách?

Případně se dnešní národní fiskální suveréni spojí do většího celku, fiskální či politické federace. Proč by ale mělo být zajištění lepšího hospodaření tohoto celku snazší, než je to dnes u 27 (či 17) suverénů? Paradoxně to může být obtížnější. Vyvažování lokálních zájmů "bývalých zemí" může vypadat asi jako "Belgie násobená 27". Stěží návod na perfektní stav státních financí navěky.

Smutným, ale dle mého realistickým faktem je, že jedinou šancí na skutečně udržitelné lepší hospodaření je, že voliči a jejich volené reprezentace budou dlouhodobě chtít zdravé veřejné finance.

Jinak je ale pochopitelné, že rychlou "federalizaci" evropských rozpočtů chtějí dnes finanční trhy. Tržní hráči (věřitelé) chtějí po svých dlužnících (vládách) nějakou představu, jak budou jejich pohledávky uhrazeny. A každý věřitel je rád, když se za slabšího dlužníka postaví nakonec zaplatí někdo silnější. Přece jen o tom jsou všechny úvahy o společných evropských dluhopisech, záchranných stabilizačních mechanismech či různě jinak poskytovaných půjčkách od (zatím) silnějších ke slabším. Že ale tyto úvahy o transferech a kvazi-transferech neříkají nic o schopnosti dlouhodobě udržovat rozpočtové hospodaření v pořádku, je snad jasné. Stejně jako to, že tato "krátkodobá federalizace" může naopak dramaticky ztížit fiskální hospodaření celku v budoucnu. Že tyto úvahy jsou nevíc málo atraktivní pro ty země, které jsou v průměru méně zadlužené, než zbytek klubu, je zbytečné zdůrazňovat. A to platí stále i pro Českou republiku.

Není rychlost jako rychlost

Variací na první mýtus je mýtus nebezpečnosti tzv. vícerychlostní integrace. Opět, jako by existovala přímá úměra mezi rychlostí integrace a hospodářskou rychlostí či výkonností ekonomiky. Jakoby těsnější integrace byla podmínkou či dokonce zárukou rychlejšího růstu a bohatnutí těch, kteří se jí účastní. Je tomu automaticky tak? Integrovat můžeme přece směrem ke společné bídě i společnému bohatství. Závisí na tom, jakou politiku bude integrující se celek mít.

V české debatě se občas rozumně zdůrazňuje, že by pro nás jako dohánějící, chudší ekonomiku bylo fajn udržet si flexibilitu v politice daňové, sociální a jiné. A to proto, aby "dobohatnutí" k žádoucí úrovni bylo vůbec možné. Fajn. Proč ale potom fóbie z mnohorychlostní integrace?

Smyslem vzniku jakéhokoli tvrdého jádra je přece opak: veškerou flexibilitu v hospodářských pravidlech. Nemít žádné štiky v rybníce, žádnou šanci někde plavat jinam, než hlavní proud. Tak jako na trhu máme rádi konkurenci, protože viditelně přináší lepší výsledky než monopoly, měli bychom se bát i rigidních monopolů v oblasti hospodářské politiky.

Strašák vícerychlostní integrace je jen dalším mýtem, který nás vede k tomu, abychom navěky byli jako ČR tím chudším příbuzným, byť možná v tvrdém jádru. Jak říká polský guvernér Marek Belka, důležité je, aby EU vůbec měla nějakou rychlost. Jestli ji zajistí do budoucna totální hospodářsko-politická rigidita modelu tzv. "tvrdého jádra", nebo flexibilita více rychlostí, ať si zodpoví každý sám. Je ale nepochopitelné říkat, že je možné mít obojí: zachovat flexibilitu a zároveň za každou cenu být v tvrdém jádru. To se vzájemně vylučuje.

A na závěr drobná poznámka procedurální. Vzhledem k tomu, že i tyto nové mýty šíří často titíž lidé, kteří sebevědomě hlásali ty realitou a logikou vyvrácené, doporučoval bych následující: jako vždy je v intenzivní veřejné debatě vyslechnout a pak v zájmu České republiky pokud možno tentokrát učinit pravý opak toho, co navrhují.

Ing. Mojmír Hampl, PhD.; viceguvernér ČNB

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.