články

Hlasy znějící z hnutí "Okupujte Wall Street", od ideově spřízněných "Nespokojených" či z burácejících ulic řeckých měst můžeme vnímat dvojím způsobem. Buď jako výron lidové nespokojenosti logicky provázející ekonomicky ne úplně radostnou dobu, která odezní s nástupem lepších časů – historických paralel najdeme bezpočet; nebo jako výraz (a důkaz) "systémového selhání" současného modelu vztahu občan – stát v západních společnostech. Jinými slovy můžeme hlas ulice podceňovat a čekat na jeho utichnutí, nebo se jej obávat v očekávání neblahých věcí příštích. Ať je to tak či onak, je to špatně. Dost možná se jedná o levicový protějšek amerických taky-konzervativců z Tea Party, ale na to je to jev příliš mezinárodní, byť přitom zjevně upřímně neorganizovaný, se skoro až mile naivními prvky.

Otloukánek kapitalismus

Ani zjevná anarchičnost pouličního hněvu a neschopnost jeho "nevůdců" (tohle Klausovo dědictví se tedy opravdu drží) artikulovat konkrétní cíle však nemohou zastřít společný jmenovatel, kterým je odpor k dosavadnímu uspořádání společnosti. Proti tomu žádná. Potíž je v tom, že tím jmenovatelem je asi historicky vůbec nejčastější otloukánek – konkrétně trh, kapitalismus. A to už je jiná.

Zkusme na tomto místě protesty pro zjednodušení co do jejich zaměření strukturovat. Jsou-li zaměřené proti jednotlivým vládám, nelze říct ani slovo, jde o vyjádření odporu proti politice vlády X v zemi Y a tím to hasne. Dalším cílem jsou bohatí; zde slyšíme jasné ozvěny hesel z Ameriky doby Velké hospodářské krize. Tehdy nakonec i prezident (konkrétně F. D. Roosevelt) volal do boje proti "ekonomické šlechtě"; jeho vlivní političtí oponenti shromažďovali davy pod slogany "Namočme do toho bohaté" a "Sdílejme naše bohatství". Tedy nic nového, ať platí i ti bohatí, my, kterých je 99 %, stejně už nic nemáme. A tak se dáváme slyšet.

Útok na střední třídu

Tady už to logicky drhne pořádně. V Řecku ani jinde nevytvořili nesplatitelné dluhy ti nejbohatší žijící v nabobském přepychu. Ta sekera je zaťatá úplně jinde, bez ohledu na vkus či morální kritéria. A má-li se do splácení namočit vrstva bohatých, těch, kteří mohou platit, pak musí čítat hodně desítek procent populace, aby to mělo jakýkoliv smysl. Fascinující nespravedlností pak je, že logicky dojde na střední třídu – tedy ty, kteří ve vyspělém světě generují suverénně nejvyšší objem daňových výnosů. Aby z nich pak nemalou část nikdy neviděli. Končí totiž na účtech těch, kteří jsou z jejich daní z větší či menší části živí. Střední třída navíc nedisponuje takovým ekonomickým vlivem, aby si v momentech, kdy je třeba "krizové řízení", mohla koupit vliv politický – tak jako ti skuteční sekáči z finančního sektoru, kteří nejdou pro zašantročenou miliardu daleko. A to už jsme u třetího cíle pouličního vzteku, té skutečné Wall Street, ať už se nachází na jakékoliv reálné adrese. Doby, kdy byla banka symbolem kapitalismu, jsou dávno pryč. Jestliže je dnes někde semeniště současných a budoucích socialismů, pak je to právě v obludném propojení politiky s finančními kruhy. Ten, kdo dnes volá po okupaci bankovních domů, by měl vědět, že bojuje proti absolutnímu opaku toho, z čeho vzešlo dnešní bohatství západního světa.

V Řecku, Itálii, Španělsku, Americe, kdekoliv se dnes protestuje, nemají hluboké a vážné ekonomické problémy kořeny v hypertrofii kapitalismu, ale právě naopak. Dovede si však někdo představit statisícové davy napříč západním světem volající po větší osobní odpovědnosti?

Ladislav Tajovský, pedagog na VŠE v Praze

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.