články

Mám radost, že světově uznávaný profesor George Jiří Kukla obdržel 28. října od prezidenta Václava Klause státní vyznamenání za zásluhy o stát v oblasti vědy. Jiří Kukla se proslavil svými studiemi v oborech kvartérní geologie a klimatologie. Své práce publikoval v předních vědeckých žurnálech, například také v Nature. Lidé se o něm z našich médií moc nedozvědí. Že by důvodem k ignorování jeho významu a věhlasu byla jeho celoživotní práce na poznávání geologických procesů za poslední dva miliony let? S jeho vědeckou činností v geologii bylo totiž také spojeno odkrývání klimatu v tomto období, kdy statisícileté ledové doby byly střídány krátkými meziledovými dobami, v nichž klima bývalo teplejší než dnes a kdy na to měly vliv jiné faktory než oxid uhličitý a jím vyvolaný skleníkový efekt. Nikdy se totiž netajil svým odsudkem povrchních a vědou neprokázaných názorů prosazovaných Mezivládním panelem pro klimatické změny (IPCC). Nebylo by proto divu, že média mají důvod výsledky prací profesora Kukly před veřejností zatajovat. Média nejraději referují o katastrofách, hodí se jim popis hrůz způsobených nebývale vysokými teplotami v nejbližším budoucnu nebo rády referují například o mimozemšťanech, kteří prý kdysi v dávnověku postavili v džungli velkolepé kamenné chrámy. Ani zázračné léky a postupy lidových léčitelů nejsou k zahození. Vyhovují jim proto katastrofické předpovědi IPCC. Ale každodenní, po desítky let trvající vědecká práce? Média povětšinou předpokládají, že na to čtenáře a diváky nenachytají.

Nikde jsem se zatím v českém tisku nedočetl, jak se o globálním oteplování Jiří Kukla stručně a výstižně vyjádřil, když vycházel ze svých vlastních znalostí o vývoji klimatu v ledových a meziledových dobách. V mém neumělém překladu: "Jediná věc, která nám přináší starosti s globálním oteplováním, jsou škody způsobené našimi obavami. Z čeho mají někteří vědci strach? Nejspíš z toho, že kdyby přestali mít strach, znamenalo by to pro ně konec výplat."Výrok to je mimo českou kotlinu celkem známý a často citovaný.

Jiří Kukla vystudoval na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity obor geologie a věnoval se terénnímu výzkumu kvartérní geologie. Ta ho zaujala už v období jeho gymnaziálních studií. Svou první odbornou práci o jeskyni v Českém krasu publikoval již jako devatenáctiletý a za univerzitních studií pokračoval v průzkumech jeskyň a jejich výplní. O všech svých výzkumech publikoval zprávy v odborném tisku.

Při práci v terénu využíval různé odkryvy a k nim patřily i vysoké stěny ve spraši u cihelen. V názvu je již obsaženo slovo prach a spraše skutečně vznikaly v obdobích častých prašných bouří v ledových dobách (glaciálech), kdy se vichrem hnané mraky prachu usazovaly za nerovnostmi zemského povrchu podobně jako vznikají sněhové závěje. Hlavními rozdíly v tomto příměru byl jednak materiál, místo sněhu to byly prachové částice, a jednak to byla doba, po kterou se závěje spraší vytvářely. Mohly to být desítky tisíc let, a proto jsou sprašové pokryvy až desítky metrů mocné. V místech, kam během glaciálu ledovec nedosáhl, nastalo několik etap s velmi krutým klimatem, kdy se tam po dlouhá období dařilo jen sporé vegetaci a povrch půdy nebyl ochráněn. Časté prudké větry měly někdy až trojnásobně větší rychlost než dnešní uragány a zvedaly z nechráněného povrchu půd mračna prachu. K tomu se přidávala ještě jedna událost. Když zamrzly i ty části moře, které byly vzdálené od pólů a když se ledovec rozšířil po celé severní části kontinentů včetně moří, poklesla hladina oceánů, někde to bylo až o sto třicet metrů, a tím se obnažilo dno dosud mělké části moře, tedy šelfového moře. Vysušené šelfové bahno bylo ještě bohatším zdrojem prachu pro prašné bouře. Kombinací těchto dvou zdrojů se přesouvala obrovská množství prachu po pevninách, a takto vznikaly sprašové útvary. Jiří Kukla, tehdy již RNDr., je spolu se svými staršími i mladšími spolupracovníky studoval a věnoval pozornost také slabým, tmavě šedým až černým vodorovným pruhům. To byly pohřbené půdy z tehdejších meziledových dob, a tak tyto zbytky dávných půd oddělovaly spraše z jednotlivých glaciálů. Podrobný popis těchto útvarů spojil s popisy glaciálových útvarů z alpských údolí, podrobně uváděnými v literatuře a později také s charakteristikami odvozenými z fosilních nálezů na dně moří. Časový údaj později platí hlavně pro jeho výzkumy po emigraci do USA v roce 1971. Protože již byl známý ve světě svými výzkumy, neměl problém dostat místo na Lamont-Dohertově zemské laboratoři a později profesuru na Columbijské univerzitě. Patřil k prvním geologům, kteří uznali platnost Milankovičových cyklů jakožto hlavního faktoru způsobnujícího globální velké klimatické změny v pleistocénu, tedy střídání dlouhých glaciálů s relativně krátkými interglaciály, jak je podrobně a po desítky let studoval.

Geologové jsou nuceni podstatou svého oboru studovat klima v období, které zkoumají, a navíc se věnovat také klasifikaci fosilních zbytků tehdejšího života. Ze všech nepřímých indicií Kukla například odvodil, že za posledního interglaciálu před 130 až 115 tisíci let bylo po několik tisíciletí klima teplejší než dnes. Obsah CO2 ve vzduchu byl pod 300 ppm, tedy podstatně menší než dnes a oxid uhličitý nemohl způsobovat ani velké, ani malé klimatické změny. Zjistil také, že před nástupem poslední doby ledové (würmský glaciál) došlo ke krátkému, výraznému oteplení, a tento poznatek později zobecnil. Současné oteplení by tedy mohlo směřovat k ukončení našeho interglaciálu a k nástupu nové doby ledové. V tomto smyslu také vystupuje na veřejnosti a měl dokonce místo mezi poradci amerického prezidenta.

Končím opět citací profesora George Jiřího Kukly z poslední doby: "Myslím, že člověk je zodpovědný za část globálního oteplování, avšak většina je přírodní povahy." Za hlavního hybatele změn klimatu stále považuje Slunce.

Miroslav Kutílek; profesor pedologie a půdní fyziky

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.