články

Takřka denně dostáváme nové zprávy o poradách politiků zemí eurozóny, kteří se snaží odvrátit problémy ohrožující její další existenci. Desetiletí fungování měnové unie nesourodých zemí nahromadilo vnitřní nerovnováhy, které se v rovině reálné ekonomiky koncentrují do ztráty konkurenceschopnosti jižních zemí, v rovině finanční pak zejména do vysokých vládních dluhů jižního křídla eurozóny. Jejich dluhy nejen vyvolávají obavy ze státních bankrotů, ale také podkopávají stabilitu bankovního systému dlužnických i věřitelských zemí a tím brzdí ozdravení jejich ekonomik. V souvislosti s úpornou snahou Německa a Francie zabránit bankrotu Řecka se dokonce často traduje, že skutečným cílem nákladných záchranných programů je ochrana německých a francouzských bank před ztrátami, které by jim řecký bankrot přinesl. Je to však účinná ochrana?

Kvůli všeobecné nedůvěře v současnosti odtékají z bank zemí jižního křídla (včetně Francie) značné objemy likvidity do bank v Německu, Švýcarsku a Británii. Německé banky tyto "horké peníze" ukládají u Evropské centrální banky. Ta je vezme a půjčí je zpět bankám na jihu. Tato "recyklace" pomáhá, aby eurozóna nedopadla podobně jako měnová unie mezi ČR a Slovenskem, která v roce 1993 vydržela jen 38 dní. Co však bude, až stále více peněz bude odtékat mimo eurozónu?

Likvidita ale není jediným problémem. Kapitálovou přiměřenost bank zemí eurozóny ohrožují ztráty z držby řeckých, portugalských, irských, italských a španělských vládních dluhopisů. Získat nový kapitál na finančních trzích je pro ně v současnosti velmi obtížné a drahé. Kdo je v této situaci zachrání? Bankrot Řecka by ztráty bank nepochybně ještě zvýšil. Pro Německo by však nakonec mohlo být levnější nalít kapitál do svých bank, než platit další a další řecké záchranné balíčky. Vlády zemí jižního křídla ovšem na sanaci svých bank tentokrát už mají málo síly – samy jsou na pokraji bankrotu. Zčásti jim pomáhá ECB svými odkupy vládních dluhopisů. Kolik nových peněz by si ale ECB musela "natisknout", aby banky v eurozóně zbavila tohoto břemene?

Zachraňování řecké vlády (nebo dalších vlád) před bankrotem bohužel situaci bankovního sektoru eurozóny neřeší. Trhy tuto evropskou politiku "protloukání se" a hrnutí problému před sebou hodnotí velmi negativně. Finanční trhy ostře vnímají rizika, před kterými se vlády snaží zavírat oči. Budoucnost eurozóny zůstává otevřená. Je už zřejmé, že bez finančních transferů a bez orgánu, který by byl skutečnou nadnárodní fiskální autoritou, nemohou země eurozóny mít stejné úrokové sazby, společnou měnovou politiku a společnou měnu. Voliči ale fiskální unii nechtějí. Proto všechna opatření zůstávají na půli cesty – a proto také žádný budoucí scénář, včetně rozpadu eurozóny, se nedá zcela vyloučit.

Pokud jde o Řecko, jeho vystoupení z eurozóny, návrat k drachmě a její výrazná devalvace by sebou samozřejmě nesly vysoké náklady. Byla by to však pro tuto zemi jediná reálná cesta k obnově konkurenceschopnosti a hospodářského růstu. Dluh není jediným problémem řecké ekonomiky, a proto ani případný řízený bankrot, tedy restrukturalizace dluhu a odpuštění jeho podstatné části, Řecku dlouhodobě nepomůže. Pro eurozónu by to byl jen další krok v politice "protloukání se", bez řešení základních problémů jejího nevyhovujícího vnitřního uspořádání.

Není pochyb, že eurozóna "na půl cesty" k rozpadu nebo k fiskální unii je dnes zdrojem ohrožení pro ostatní země Evropské unie, včetně České republiky. Naší výhodou je, že český bankovní sektor netrpí stejnými neduhy, jako banky v eurozóně, že má dostatečnou likviditu i kapitálovou přiměřenost, a že česká vláda snižuje tempo zadlužování. Situace v eurozóně však pro náš hospodářský růst představuje významný faktor nejistoty a rizika.

Ing. Stanislava Janáčková, poradkyně prezidenta republiky

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.