články

Zatímco na východním pobřeží Severní Ameriky koncem srpna běsnil hurikán Irene, starý kontinent je v posledních týdnech ošleháván smrští jiného druhu. Pozdní léto je tentokrát ve znamení mohutného vzepětí agitační činnosti zastánců "stále užší Unie". V jejich pestrém táboře to na pozadí dluhové krize eurozóny hučí jako v úle. Nemine snad jediný den, aby z jeho prominentních míst nezaznělo hlasité, patetické volání po dalším významném posilování EU. Zpravidla jej provázejí - jako varování pro případ, že k takovému posílení nedojde - katastrofické scénáře zkázy jednotné měny nebo Unie jako takové, úpadku vlivu Evropy ve světě a ledasčeho dalšího.

Nicolas Sarkozy se nechal 16. srpna slyšet, že "všichni souhlasí, že Evropa čelí jasné volbě, buď opustit euro, nebo udělat velký skok směrem k opravdové evropské hospodářské vládě". O den později s Angelou Merkelovou zveřejnil společný dopis adresovaný předsedovi Evropské rady van Rompuyovi, který k vytvoření zmíněné hospodářské vlády vyzývá a dále pléduje mimo jiné za "ještě užší koordinaci" národních rozpočtových a hospodářských politik, zahrnující směřování k daňové harmonizaci či koordinaci reforem pracovního trhu a důchodových systémů, nebo za posílení kontrolních pravomocí Komise nad hospodařením členských států.

Prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet na jedné konferenci v Paříži 5. září prohlásil, že EU potřebuje "opravdovou federální vládu s federálním ministrem financí". Jeho budoucí nástupce Mario Draghi na téže akci poznamenal, že krize začala kvůli "neúplnosti evropské konstrukce" a že úsilí by se nyní mělo zaměřit na dosažení "kvantitativního posunu v evropské hospodářské integraci". Německý ministr financí Wolfgang Schäuble se v tentýž den rozepsal ve Financial Times o tom, že posílení architektury eurozóny si může časem vyžádat "hluboké změny" v zakládacích smlouvách EU. Předseda nejsilnější frakce v Evropském parlamentu, Evropské lidové strany, Joseph Daul 14. září pronesl: "Evropa musí směřovat k velkému třesku - federaci, Spojeným státům evropským..."

"Evropa je řešení, ne problém"

Ve výčtu podobných prohlášení bych mohl pokračovat dlouho. Raději se ale blíže zastavím u jednoho z nich, které vypoví o celé vlně více než desítky jiných příkladů. 6. září přispěchala se svým manifestem "Evropa je řešení, ne problém" platforma, která si říká Rada pro budoucnost Evropy (Council for the Future of Europe), nedávno ustavená při institutu německého miliardáře Nicolase Berggruena. Ta je pozoruhodná tím, že sdružuje mimo jiné několik vysloužilých čelných politiků, kteří spoluvytvářeli dnešní podobu Evropské unie. Figurují mezi nimi Jacques Delors, Gerhard Schröder, Tony Blair, Felipe González či Guy Verhofstadt. Z dalších členů zasluhují zvláštní zmínku známí ekonomové Anthony Giddens, Nouriel Roubini či Joseph Stiglitz. Jak je zřejmé, hlavní protagonisté pocházejí z levé či středolevé části politického spektra.

Dokument začíná vzletným úvodem: "Evropa je na křižovatce. Je to okamžik volby pro 17 zemí eurozóny i 27 zemí Evropské unie. Eurozóna se musí rozhodnout, zda se posune směrem k úplnější fiskální a hospodářské unii, nebo bude riskovat rozpad, který by ohrozil celou evropskou integraci. Evropská unie se musí rozhodnout, zda bude prosazovat růst, mluvit jedním společným hlasem o globálních záležitostech a hrát signifikantní globální roli ve 21. století, nebo akceptovat, že svět se bude pohybovat bez nás..." Následuje krátké expozé, mimo jiné o "obrovském historickém úspěchu" evropské integrace a o potřebě získat pro ni podporu a důvěru občanů.

Jádro dokumentu tvoří devět bodů s doporučeními dalších kroků. Mezi nimi dominuje požadavek na vytvoření "odpovědné fiskální unie" (bod 3). Podle mínění autorů se jasně ukázalo, že "měnová unie bez určité formy fiskálního federalismu a koordinované hospodářské politiky nebude fungovat". Národní státy budou muset sdílet určité rozměry suverenity na úrovni federace, která bude mít vlastní zdroje příjmů, aby mohla poskytovat evropské veřejné statky. Manifest se dále vyslovuje pro zavedení evropských dluhopisů a pro utužení kontroly nad fiskální disciplínou států eurozóny.

Autoři si stěžují, že současné starosti s dluhovou krizí jdou na úkor "širší agendy EU". Přáli by si expanzi Unie v dalších oblastech. Považují za nutné "vytyčit vizi federace, která jde nad rámec fiskálního a hospodářského mandátu a zahrnuje společnou bezpečnost, politiku v oblasti energetiky, klimatu, přistěhovalectví a zahraniční politiku, a rozvinout společný příběh o budoucnosti Unie a jejím místě ve světě". Chtějí, aby se Evropa stala "klíčovým globálním hráčem" a prohlašují v tomto smyslu, že význam a geopolitická síla Evropy je přímo úměrná síle Evropské unie. "Bez silné a integrované Unie evropské země čelí výhledu stále klesajícího geopolitického vlivu."

Autoři dále zdůrazňují potřebu získat pro integrační projekt evropské občany. Evropští občané se podle nich začnou více angažovat, pokud bude Evropský parlament dále posílen.

Manifest končí závěrem nadepsaným "Osvícený vlastní zájem" (Enlightened self-interest), který si zasluhuje odcitovat celý: "Současná krize je záležitostí největší naléhavosti, ale zároveň příležitostí. Nyní evropští občané očekávají od svých vůdců, že se posunou od každodenního krizového managementu k převzetí úkolu připravit Evropskou unii na výzvy 21. století. Podpora evropské integrace není záležitostí solidarity, ale osvíceného vlastního zájmu. Je na čase řešit tyto velké otázky v zájmu zachování jedinečné evropské rovnováhy svobod jednotlivce, tržního hospodářství a systémů sociálního zabezpečení. Pro nás je Evropa jediným řešením."

Integrace jako všelék

V čem má tato neobvykle mohutná vlna centralizační rétoriky svůj původ? Neměli bychom se spokojit s příliš jednoduchým vysvětlením, že za vším je dluhová krize a snaha zajistit stabilitu společné měny. Potíže měnové unie sice představovaly prvotní impuls, nyní jsou však spíše pozadím probíhající diskuse. Požadavky, které dnes zaznívají, jdou zřetelně nad rámec toho, co souvisí se zajištěním podmínek fungování eura. Diskuse se neomezuje na krizové stabilizační mechanismy či na posílení dohledu nad dodržováním koordinovaných kritérií rozpočtových politik (tj. zejm. mantinelů pro schodky rozpočtů a pro veřejný dluh).

Viditelné jsou snahy různých hráčů o zneužití strašáka krize ve vlastní prospěch. Řada programových federalistů vnímá současnou situaci nepochybně jako další z "blahodárných krizí", kterou chtějí maximálně vytěžit pro posílení Unie na úkor členských států, tj. pro posun k vysněnému evropskému státu. To je patrné na zmíněném manifestu matadorů kolem Delorse, který otevřeně hovoří o tom, že krize je "příležitostí" a míří na vytvoření plnohodnotné, všeobjímající federace jako "globálního hráče".

Nenasytnost a nepokora tohoto typu lidí je vskutku ohromující. Nejsou to ani dva roky, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, která znamenala výrazný krok (pro ně) kýženým směrem. Změny, které přinesla, se ještě zdaleka nestačily zaběhnout a už zaznívají požadavky na další otevření primárního práva a další puštění žilou členským státům. To jen ukazuje, že centralizační tlaky v Unii, i když dosáhnou velkého dílčího úspěchu, jakým byl Lisabon, se ani na chvíli nezastaví. Naopak - s jídlem roste chuť.

Obdobně třeba Německo a Francie si chtějí přihřát vlastní polívčičku, pokud jde o harmonizaci korporátních daní. Tu prosazují už řadu let, dávno před současnou krizí, a to nikoli v zájmu eura, ale aby se zbavily daňové konkurence některých členských států. Státy, které prosazují evropské dluhopisy, zase chtějí, aby si mohly levněji půjčovat na úkor svých lépe hospodařících sousedů a postupně svůj dluh sdílely s ostatními.

Stále je mnoho dogmatiků, kteří věří, že centralizace je univerzálním všelékem, a proto ji předepisují na jakýkoli neduh. Pokud cokoli v konstrukci integračního celku nefunguje, mají tendenci přičítat to nedostatečným pravomocím Unie. Zde opět mnohé vypovídá manifest Rady pro budoucnost Evropy. Mimochodem jeho poslední věta obsahuje půvabné kouzlo nechtěného: prosazuje toliko přenesení problémů na centrální úroveň. Samotná věcná řešení jsou pro jeho autory zcela vedlejší.

Silácké výstupy z posledních týdnů mohou být také projevem šířící se nejistoty a nervozity. Tvrdý náraz eura jakožto politického projektu na ekonomickou realitu, klesající podpora veřejnosti společné měně s tím, jak vyplouvají na povrch její náklady, stále častěji diskutovaná možnost odchodu některých států z eurozóny, a tedy obrat v doposud jednosměrném vývoji integrace - to vše může vyvolávat v určitých kruzích pocit ohrožení. Jako zvíře zahnané do kouta mohou mít tyto kruhy potřebu přejít do protiútoku. Dělají ovšem zásadní chybu: ztrácejí sebekontrolu a stávají se až příliš upřímnými, pokud jde o sledované cíle, a tempo, jakým je chtějí prosadit. Centralizace přitom doposud klidila své úspěchy právě díky mlžení kolem finalité a díky plíživému postupu.

Podíl na celé smršti lze také přičíst stádnímu efektu. Rostoucí řada veřejných vystoupení sama o sobě vybízí k dalším příspěvkům. Radikální tón jedněch dodává odvahu druhým k ještě siláčtějším proklamacím.

Vše už tu bylo

Volání po ekonomické vládě, daňové harmonizaci, Evropě jako "globálním hráči", úvahy o tom, že demokratický deficit EU odstraní posilování Evropského parlamentu - to vše tady už nesčetněkrát bylo. Nenechme si tato řešení vnutit pod pláštíkem údajných potřeb eura. Centralisté jen recyklují a kosmeticky upravují své letité recepty. Připomínají staré, neodbytné flašinetáře dokola vyluzující ze svých oprýskaných strojů při všech příležitostech stejnou obehranou písničku. Ta už ale přestává být šlágrem...

Nálada v Evropě se díky dluhové krizi mění. Lidé začínají více přemýšlet, klást si otázky, pochybovat. Jakákoli další změna smluv směrem k posílení Unie by byla podstatně složitější než v případě euroústavy, resp. Lisabonské smlouvy. Přitom už jejich prosazování představovalo neskutečnou anabazi. Přes překážkovou dráhu národních parlamentů, referend a ústavních soudů by mohla mít cestu hodně složitou. Připomeňme, že například německý spolkový ústavní soud v nálezu k Lisabonské smlouvě v podstatě konstatoval, že připustí v rámci stávající ústavy jen takový přenos pravomocí na EU, který ponechá dostatečný prostor členským státům pro politické utváření hospodářských, kulturních a sociálních podmínek, mezi které zařadil též základní fiskální rozhodování o veřejných příjmech a vydáních, rozhodnutí o utváření životních podmínek v sociálním státě či rozhodování o státním monopolu na použití síly. S tímto imperativem jsou některé nynější požadavky centralistů v přímém rozporu.

Zvučné výstupy neuměle maskují nervozitu a bezradnost a ukazují značnou dávku intelektuální strnulosti. Je jen shodou okolností, že centralistický kánon mohutně duní na pozadí konce léta, které nabízí vhodný příměr pro vykreslení životního stádia jednoho určitého přístupu k evropské integraci. Přístupu, který už je za zenitem a ztrácí dech. Podzim se rychle blíží...

Tomáš Břicháček, člen redakční rady Revue politika

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.