články

Jiří Pehe nám ve svém komentáři dne 27.9. oživil kultovní průpovídku z filmu Vesničko má, středisková. Opět nastavil zrcadlo současnému českému prezidentovi. V lecčems může mít pravdu, vždyť nikdo není bezchybný. Ale to v plném rozsahu platí nejen pro Václava Klause, nýbrž také pro jeho předchůdce, včetně nejbližších spolupracovníků.

Pehe k smrti rád kritizuje Klausovy výroky na téma EU, finanční krize, a globálního oteplování. Ale vedle nich je ještě jedno téma, a to břitký kritik soustavně opomíjí. Je to přístup k válkám po roce 1990, zejména pak k válkám, které vyhlašovaly a vedly USA. Přitom ve válkách jde, na rozdíl od krizí, o to nejcennější – o lidské životy.

První z nich proběhla na jaře 1999 a měla oficiální název Operace spojenecká síla. USA se jednostranně a jednoznačně postavily po bok kosovským Albáncům. Po dobu tří měsíců zasazovaly vzdušné údery na srbské pozice, z nichž většina byly civilní cíle, včetně škol a nemocnic, což bylo v jasném rozporu se ženevskými konvencemi z roku 1949.

Americko – britské nálety vyvolaly silnou polarizaci : jedni jej podpořili, i když neměly mandát RB OSN, jiní byli proti. V táboře těch prvních nade všechny vynikl tehdejší český prezident Václav Havel : do dějin vešel nesmazatelným výrokem pro francouzský deník Le Monde, pro který dne 29.4. vyhlásil, že "nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární."Naproti tomu tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus byl v duchu svého gruntovního anti intervencionistického založení proti zásahu.

Každý se může mýlit, leč ne každý si to přizná. Kladným příkladem se stal např. kanadský generál Lewis Mac-Kenzie, který s odstupem několika let trpce přiznal : Kosovští Albánci si s námi hráli jako na stradivárky a my jsem bombardovali špatnou stranu. Naproti tomu Václav Havel se ke svému legendárními výroku nikdy nevrátil. A jako z udělání se k nim nevrací ani jeho někdejší nejbližší spolupracovník a rádce….

Druhým příkladem je válka proti Iráku z roku 2003. České rozestavení bylo stejné: Havel náruživě pro, Klaus jednoznačně proti. Dosluhují český prezident nejenže podepsal tzv. Dopis osmi, který byl původně předložen tehdejšímu premiéru Špidlovi a ten ho nepodepsal. Václav Havel dokonce připomněl koncentráky z doby 2. světové války. Tehdy prý američtí vojáci nechtěli věřit, že by v Evropě mohly být koncentráky a uvěřili, až když je viděli. A stejně tak tomu mělo být, až po té, co se v Iráku najdou zbraně hromadného ničení a důkazy o spolupráci Saddáma Husajna a Usámy bin Ládina.

Naproti tomu Václav Klaus, v té době již čerstvý prezident, byl opět proti a dokonce neváhal tehdejšímu velvyslanci USA v Praze říci, že pokud se "důkazy" najdou až po vojenské invazi, bude jen málokdo věřit tomu, že tam nebyly dovezeny odjinud. Dnes víme, že Američané při jejich hledání dopadli stejně jako rádcové v kultovní české pohádce : nic nenašli. Ale ani k této blamáži se první český prezident nikdy nevyjádřil. Najde k tomu odvahu aspoň ten, kdo byl dlouhá léta jeho rádcem a kdo tak rád nastavuje zrcadla těm, kteří přišli po nich?

Jan Eichler; působí v Ústavu mezinárodních vztahů

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.