články

Hellénský seriál nekončí a plnou parou vstupuje do dalšího dílu. Kdyby vše kolem Řecka nebylo tak vážné, jeden by se skoro bavil. Jsme svědky hned několika paradoxů, které až příliš dokonale demonstrují schizofrenii současné hospodářské politiky – a to zdaleka ne jen na euroúrovni. Otázka, zda Řecko vyhlásí bankrot, se pomalu přesouvá do historie. Opakovat, že Řecko fakticky zkrachovalo, už je nekonečná nuda minimálně rok, takže si to pro tentokrát odpusťme. Nechme ty, pro něž to je překvapení, vymýšlet nejrůznější mimikry a pseudoodborné termíny – někomu zřejmě dělá dobře nevidět a někdo asi skutečně nevidí. Jsou to podobné intelektuální cviky jako tvrdit, že černoch není černoch, ale běloch, jenom trochu tmavý.

Logika v ofsajdu

Řecko dneška je totiž stejně jako euro od svého startu čisté politikum, takže aplikovat zde logiku a argumentovat tvrdými daty má jen velmi omezený smysl.

Řecký krach už není skutečností – tou byl kdysi, teď už je minulostí. Smysl má řešit jeho důsledky, což je trochu jiné kafe.

Přetřásají se nejrůznější možnosti, od víceméně řízeného rozpadu eura a destrukce dosaženého stupně integrace na straně jedné až po jeho zachování a utužení integrace na straně druhé. Jakou přiřadit jednotlivým variantám míru pravděpodobnosti, že se stanou realitou?

Autor textu je přesvědčen, že euro zůstane zachováno. Nebo přesněji – že společná měna zůstane zachována. A to v každém případě, neboť o přežití eura bylo rozhodnuto už v době, kdy bylo ukázkovým rozhodnutím shora zavedeno. Přežití eura je totiž, jak ekonomové s oblibou říkávají, otázkou ceny. A se vznikem eurozóny bylo zároveň řečeno, že neexistuje reálně představitelná výše nákladů, které by na jeho udržení nebyly klíčové země eurozóny ochotny vynaložit.

Celý obranný val eurozóny dostává sice trochu komický nádech při pohledu na vnitřní zadluženost těch, kteří do něj mají přispívat, ale to je v rámci celého systému technický problém.

Tam, kde rozhodují Němci

Platí, že vždy je něco za něco. Zdánlivě si protiřečící tvrzení Sarkozyho, Merkelové, Barrosa, Junckera ohledně ochoty udržet Řecko nad vodou za každou cenu jsou jen licitací a hrou určenou těm, kteří musejí rozhodnutí klíčových hráčů (Německo, Francie) posvětit, ale nemusejí za ně přímo platit. My na sebe vezmeme zodpovědnost, vy se jen povezete, my to zaplatíme, vy jen odkýváte. Nic jiného po vás nechceme, jen to, abyste se smířili s tím, že příště to bude probíhat stejně. Berte, nebo nechte být.

Ještě víc než slova výše zmíněných vypovídá o skutečném rozložení sil totální mlčení pana Van Rompuye, nominálně evropského prezidenta, fakticky smutné figurky, která svou "neroli" hraje s odzbrojující upřímností.

Bude to drahé

Platí-li, že společná měna bude zachována, pak zákonitě musí platit i to, že dojde k prohloubení integrace. Neboť nelze jinak, politicky i čistě technicky. Hlavní otázkou však je, jak se vše projeví v prováděné hospodářské politice, euro-neeuro. A tady je prostoru pro optimismus méně než málo – stačí sledovat dojemnou jednotu politických a finančních kruhů, a to na obou stranách Atlantiku. Máme tak jednu velkou jistotu – že "to všechno", ať už to bude cokoliv, bude hodně drahé.

Opomenout ovšem nelze takřka vzrušující otázku – není současný vývoj přesně tím, co architekti eurozóny potřebovali a po čem v duchu volali? Je totiž obtížně představitelné, že by s něčím takovým nepočítali, obzvlášť v situaci, kdy před právě tímto scénářem varovali ekonomové všech odstínů. Ale o tom až jindy.

Ladislav Tajovský, pedagog na VŠE v Praze

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.