články

Sen mocipánů v Bělehradě se splnil, generál-legenda Ratko Mladić byl 26. května 2011 zbaběle, ve špatném zdravotním stavu, po dlouhém pronásledování a terorizování i jeho rodiny, konečně chycen a za několik dnů zrádně předán do Haagu, Mezinárodnímu trestnímu tribunálu (ICTY) pro válečné zločiny v někdejší Jugoslávii. Posedlost mocipánů Srbska, cesta za každou cenu do Evropské unie (EU) a NATO, je teď podle nich Srbsku zajištěna. Tak si alespoň myslí ti, kteří mezitím Srbsko lacino rozprodali. Podle nich teď mohou mléko a strdí (med) začít téct do Srbska. Pochopitelně pro ně také. Ale EU, NATO i USA si stále vymýšlejí nové, často nečestné další podmínky, včetně uznání "státu" Kosovo, které by Srbsko a lid Srbska měly splnit, aby byly přijaty do té společnosti s podezřelou, často i docela kriminální morálkou. Ta společnost Srbsko a srbský národ tolik očernila a poškodila různými podvody a lžemi grandiózních rozměrů, strašnými sankcemi na základě provokace vlády v Sarajevu (exploze v ulici Vase Miskina 27. května 1992), vypuzením Svazové republiky Jugoslávie (SRJ) ze Světové zdravotnické organizace (1993), mnoha vražednými bombami ("humanitárními bombami" Václava Havla) a ochuzeným uranem, strašlivým ničením v zemi, nedozírnými následky privatizace pro ekonomii, uloupením Kosova a Metohije, kolébky srbské státnosti, pravoslaví a kultury, demoralizací lidu vlastní vládou, atd. A navíc Česko (český ministr zahraničí), proti vůli většiny, zradilo své bratrské vztahy se Srbskem uznáním pseudo státu Kosovo, vedeného předáky s těžkou kriminální minulostí, jehož premiér Hashem Thaci byl obžalován mezinárodně uznávaným činitelem Dickem Martym z organizace vražd srbských a romských zajatců a prodejem jejich orgánů k transplantacím.

V oblasti Fruška Gora byl 20. června 2011 zatčen po více letech stíhání bývalý prezident Republiky Srbská Krajina (RSK) Goran Hadžić. Bělehradskému režimu se zase ulevilo. Další překážka pro vstup do EU a NATO, pro to mléko a strdí, byla odstraněna. Hadžić byl ihned vydán do rukou ICTY. Media, včetně našich českých, o něm hlásila řadu negativních údajů. ICTY ho obžaloval za vraždy v RSK nesrbských obyvatel, za ničení jejich domovů a sakrálních objektů, za etnické čistky v oblasti Kninské Krajiny, východní Slavonie, kolem Vukovaru. ICTY pochopitelně neuvedl vpády chorvatských para vojenských jednotek ZNG a MUP (ministerstvo vnitra) do RSK, ještě před násilnou secesí Chorvatska 25. června 1991, za vyhánění, terorizování, vraždění Srbů Kninské Krajiny od poloviny 1991, než ty vpády zastavil po obnovení bojeschopností 9. sboru Armády Jugoslávie (JNA), tehdy ještě plukovník, Ratko Mladić. O něm europoslanec, Ital, Mario Borghezio (2011) napsal: "S Mladićem, za atlantickými mřížemi, mizí i jeden z posledních představitelů evropské hrdosti… Srbové mohli zastavit islámský postupdo Evropy, ale jím v tom zabránili. Mluvím o všech Srbech, včetně Mladiće…"

Vyhnání Srbů

ICTY vůbec neuvádí vyhnání 250 000 Srbů, vyloupení a zničení jejich majetků, masakr více než tisíce z nich v Západní Slavonii a Kninské Krajině v květnu a srpnu 1995, během operací "Záblesk" a "Bouře", Německem po zuby vyzbrojené chorvatské armády. Obrovské zásilky zbraní šly bezostyšně přes Rakousko a Maďarsko, zbraně prodávalo i Slovinsko. Zničení Republiky Srbská Krajina bylo za podpory bosensko-hercegovských Muslimů a letectva NATO, pod strategickým velením pronajatých amerických generálů-žoldáků (C. E. Vuono, C. E. Saint, H. Soyster). Z vyhnaných 250 000 Srbů se reálně nikdo nemohl vrátit, nebylo jim to umožněno. V té době nikdo Záhřebu a Chorvatsku nehrozil bombardováním za největší etnickou čistku v Evropě po druhé světové válce a za masakry Srbů. Západ jako by zcela zapomněl na hroznou genocidu Srbů v Kninské Krajině za ustašovského fašistického Chorvatska (1941-45).

Nikdo nebyl zcela bez viny za občansko-etnicko-náboženské války v někdejší Jugoslávii (1991-95). Musí se ale uvést, že rozbíjení Jugoslávie, s následným ničením a zabíjením, Srbové nechtěli a také nezačali. Gorana Hadžiće ICTY obžaloval za události kolem Vukovaru v létě a na podzim 1991. Neuvedl ale, že tehdejší prezident Chorvatska Franjo Tudjman vyhnal chorvatsko-srbskou koalicí (Chorvatská strana demokratické změny a Srbská demokratická strana) většinou zvoleného srbského starostu Vukovaru Slavka Dokmanoviće (zemřel ve vyšetřovací vazbě ICTY v noci 28-29. června 1998). Tudjman za něho násilím dosadil svého straníka Marina Vidiće z HDZ, i když ta byla poražena ve volbách. Pochopitelně, Západ i ICTY nic nehlásily o masakrech Srbů a pro jugoslávských Chorvatů ve východní Slavonii (např. elitního chorvatského šéfa policie v Osjeku J. Reichla-Kira), kolem Vukovaru, Borovog Naselja, kde se ve vyhánění a vraždách Srbů a pro jihoslovanských Chorvatů "vyznamenali" chorvatští předáci HDZ Branimir Glavaš, Tomislav Merčep (vedl likvidaci Srbů v Pakracké Poljanje, kolem Gospiće – dosud neodsouzen), Vladimír Šeks, "skupina pro tiché likvidace" 204 brigády ZNG, atd. Za bojů kolem Vukovaru srbské paravojenské oddíly zmasakrovaly přes dvě stě zajatých členů chorvatských paravojenských skupin, ZNG, MUP, i civilů u Ovčarny. Srbské zdroje ten zločin ostře odsoudily. Neodpovídal vojenským tradicím a mentalitě Srbů a Černohorců.

Je neuvěřitelné, jak media a západní vlády udělaly z událostí kolem Srebrenici dogma a ten, který zpochybňuje počty údajně povražděných 8 000 Muslimů, je téměř pokládán za zločince. A při tom je ten počet krajně nevěrohodný. Západní a muslimsko-chorvatské zdroje vůbec nemluví o ztrátách té druhé strany, Srbů, vůbec neuvádí, že mnoho Muslimů padlo v bojích se srbskými jednotkami. Vždyť se, bohužel, válčilo. Podle informací generála Mladiće, činily srbské ztráty během tří roků válčení kolem Srebrenici 1 200 mužů a kolem 2 000 vojáků muslimské 28. divize ze Srebrenici, kde jako základní podvod byla skutečnost, že Srebrenica nebyla demilitarizovaná a její 28. divize podnikala loupežné výpravy do srbských vesnic východní Bosny, se zničením řádově přes 100 srbských vesnic a povražděním přes 2 000 tamních Srbů. Významný bosensko-srbský intelektuál Milivoje Ivanišević ve své knize "Srebrenica – červenec 1995. Hledání pravdy" (2010) uvádí čtyři druhy sporných případů, vlastně podvodů, v souvislosti s dogmatem o údajně 8 000 popravených chlapců a dospělých Muslimů bosensko-srbskými vojáky. Na hřbitově, mezarju, Memoriálního centra Potočari-Srebrenica "mají být pohřbena pouze těla Muslimů, zabitých v masakru, vykonaném v červenci 1995".A tady už něco hodně nesouhlasilo.

Spor kolem Srebrenicy

První sporný případ jsou muži, kteří se rok po údajném masakru v červenci 1995 v Srebrenici, po své "etnické smrti", objevili v závěrečném volebním seznamu (a tedy volili!) pro volby v Bosně a Hercegovině (BaH) v 1996. Z celkového počtu 2 442 pohřbených během 2003-06, přes 37 % (tj. 914 jmen) byli "mrtví, kteří volili." Do roku 2010 těch "mrtvých voličů" bylo něco přes 3 000.

Druhý sporný případ jsou v mezarju pohřbení Muslimové, o kterých bylo podle matriky zjištěno, že nebyli zastřeleni, že jejich smrt nesouvisí s událostmi v červenci 1995. Důkazem jsou fakta okresních soudů z Banovićů, Tuzly, Gračanici, Lukavce, Sarajeva, Gradačce a dalších měst, podle matričních knih o úmrtích.

Třetí sporný případ jsou osoby mužského pohlaví, převážně, a možná že jen vojáci muslimské Armády BaH, o kterých armádní doklady uvádějí, že zemřeli před červencem 1995 a byli původně pohřbeni na různých místech, vzdálených někdy i desítky kilometrů od Srebrenici, než byli znova pohřbeni v mezarju Memoriálního centra. Ani v jednom případě nebyli zastřeleni a nebyli oběťmi údajného "srebrenického masakru" v červenci 1995.

Jako extrémní případ, mezi mnohými, je nebožtík Hamed (Hamil) Halilović (1940-1982), který byl znova pohřben 31.03.2003 v mezarju Memoriálního centra, i když zemřel v roce 1982 (!) a byl původně pohřben v srebrenickém hřbitově Kazani.

Čtvrtý sporný případ jsou velitelé, různí předáci a bezprostřední vykonavatelé mnoha set zločinů, z údobí 1992-95 nad příslušníky srbského národa (většinou civilů) tohoto kraje. Je v tom i určitý počet "zasloužilých bojovníků", kterým za ty jejich skutky byly navrženy vyšší hodnosti a různé odměny a vyznamenání… Je dosud neznámý čas a způsob smrti těch muslimských bojovníků a jejich vedoucích, a jen proto je i možné, že ztratili život v červenci 1995 během srebrenické akce. A možná, že mezi těmi, kteří jsou uvedeni, jsou i zastřelení, jakož i ti, kteří zahynuli ve střetnutích Muslimů mezi sebou…

Jako příklad mezi mnohými vykonavateli zločinů lze uvést Ibra (Huseina) Dudiće ze Srebrenici (*1969), majora, velitele 282. východobosenské lehké brigády, který plánoval a velel útokům na srbské vesnice srebrenického a bratunackého okresu Ratkovići, Krnjići, Zalaje, Cace, Milanova vodenica, Podravanje, Kravica, Boljevići, Loznica, atd. V těchto akcích bylo zabito 328 Srbů a jejich majetky byly uloupeny a převezeny do muslimských vesnic…

Válečná minulost, biografie, v Ivanišovićově knize uvedených velitelů a vojáků muslimské Armády BaH, je bohatá na nájezdy na srbské vesnice a na vraždy osob srbské národnosti. Muslimové nesou odpovědnost za smrti, vraždy 3 282 osob (jmenný seznam vyšel knižně v 2005), z nich 880 vojáků a policistů, ostatní byli civilové. Vše to v odpovědnosti 8.operační skupiny muslimské Armády BaH, a od 1.ledna 1995 v zóně odpovědnosti 28. divize ABaH ze Srebrenici.

Trapná role ICTY

Trapná role ICTY v odsuzování téměř výlučně srbských velitelů (z 141 obžaloby bylo 95 proti Srbům) vyplývá i z krajně pochybných svědectví chráněného "korunního svědka" Chorvata z Bosny Dražena Erdemoviće, původně prohlášeného za psychicky neschopného svědčit. Je divné, že jeho "spoluviníci" (sedm Chorvatů, Slovinců, Srbů), v jeho opakovaně pozměňovaných svědectvích v Haagu, o údajné masové popravě zajatých 1000 až 1200 Muslimů u farmy Branjevo, vůbec nebyli zatčeni, vyslýchání, souzeni, i když podle Erdemoviće každý z nich, podobně i on sám, postřílel nejméně 70 až 100 lidí. V masovém hrobě tam bylo nalezeno 132 těl, ne tedy přes 1 000 (G. Civikov: Srebrenica – Der Kronzeuge, 2009). Podobné neshody jsou i u dalších masových hrobů.

Největším nedostatkem "dogmatu" o Srebrenici, tj. 8 000 popravených mužů a chlapců, je, že téměř nemluví o ztrátách v tříletých bojích, během probíjení se do Tuzly, Kladaně, kdy je expert ICTY R. Butler odhaduje na 1-2 000 mrtvých, K. Biser, pozorovatel OSN sektoru SV Tuzla říká "až tři tisíce zahynulo cestou, hlavně v minových polích a v bojích s VRS (Vojsko Republiky Srbské). Neznámý počet byl zajat, někteří spáchali sebevraždy"… Pro ICTY to všechno byly popravy. Holandský vojenský lékař, kapitán A. A. Schouten v článku z Bratunce, kde právě byl (Het Parool, 27.07.1995) píše, že nemohl nic zjistit o údajné popravě 1 600 Muslimů na tamním neexistujícím (!) hřišti… Další nesrovnalost: v mezarji Memoriálního centra bylo pohřbeno více těl (!), než bylo nalezeno v masových hrobech.

Tribunál pro válečné zločiny v Haagu (ICTY) není Norimberk 1946. ICTY jsou spíš stalinské čistky z třicátých let 20. století, doposud bez trestů smrti, nepočítá-li se nemalý počet Srbů (celkem 14), kteří zemřeli během soudu, věznění v Scheveningenu, ve vyšetřovací vazbě, během zatýkání (jednotka britských SAS zastřelila, když zatýkala srbského předáka Simu Drljaču 10. července 1997 v BaH u Prijedoru, terorizovala jeho sedmnáctiletého syna). Nasir Orić, velitel 28. muslimské divize v Srebrenici, o jehož četných zločinech informovala opakovaně i západní media, byl odsouzen jen na dva roky, srbští velitelé na více desetiletí, i když osobně nebyli účastni zločinů a žádné rozkazy k popravám nedali, byli ale vinni dle "velitelské zodpovědnosti", hlásané od ICTY… Velitel bosensko-muslimské armády generál Rasim Delić "dostal" jen tři roky, i když mu podléhali i "svatí válečníci", mudžahedinové, kteří za divošských rituálů, nejednomu ze zajatých Srbů, původně i Chorvatů, utínali hlavu. A ICTY měl přece soudit dle "velitelské zodpovědnosti". To ale zřejmě neplatilo pro tyto muslimské viníky, méně už i pro Chorvaty.

Pochybný postup ICTY je i skutečnost, že odmítl vysvětlit obhajobě, o co vlastně jde, při velmi utajovaném principu sledování DNA, kromě toho, že to může pomoci při určování rodinných vztahů mrtvých Muslimů. A ty nevysvětlené údaje byly využity při odsouzení srbských velitelů (např. generála Krstiće). Prý to nešlo udělat, protože s každým takovým zveřejněním by musel být i souhlas příbuzného toho mrtvého, jehož krev se odebírala a to byla ta překážka.

Jugoslávský mýtus

Na konec možno citovat smutnou pravdu, kterou uvedla skupina západních odborníků (2003), včetně P. Corwina (bývalý koordinátor OSN v BaH) a odborníka republikánů US sněmovny reprezentantů pro terorizmus Y. Bodanskyho: "Dělání památníku z falešných údajů vlastně vypadá, jako by se měla donekonečna prodlužovat regionální nenávist a nedůvěra a úmyslně trestat jedna ze skupin obětí v bosenské občanské válce…Počet 7 000 obětí je dezinformací (k počtu8 000 došly sarajevské úřady o pár roků později), je krajně zveličený, nepodpořený důkazy… (autoři uvádějí ztráty, "popravy", na úrovni několika set). Události kolem Srebrenici ukazují na kraj jako na hřbitov, jak pro Srby, tak i pro Muslimy…"

Na jaře 2011 vyšla 300 stránková kolektivní práce skupiny zřejmě nestranných západních intelektuálů (Británie, Kanada, USA), vedená, jako editorem, známým univerzitním profesorem z Pennsylvánie (USA) Edwardem S. Hermanem "Srebrenica Massacre – Evidence – Context – Politics", s předmluvou Phillipa Corwina, bývalého vedoucího pracovníka OSN v Bosně a Hercegovině. Kniha byla povolena jako Creative Commons Attribution, Non-Commercial, No-Derivative Works 3.0 License (CC-BY-NC-ND).

Vynikající práce odhaluje četné dezinformace, někdy až lží, mainstreamu značné části západních medií a nemalé části západních politiků, o událostech v bývalé Jugoslávii, za občansko-etnicko-náboženské války (1991-1995). Text je převážně o dění kolem Srebrenici a o jeho neuvěřitelném zkreslování, kterému byl vystaven průměrný občan Západu. Madeleine Albrightová nepřesvědčivou ukázkou leteckých snímků v srpnu 1995 zahájila kauzu Srebrenica, která měla odpoutat pozornost světové veřejnosti od vyhnání a oloupení 250 000 Srbů v květnu a srpnu 1995, s masakrem přes tisíc těch, kteří neprchli, z oblastí Chorvatska, kde žili po mnoho století.

Tomu zločinu věnovala Havlova "světová veřejnost", kromě několika výjimek, jen nepatrnou pozornost. Hlavními viníky byli ti, kteří zvýšili mezi etnickou a mezi náboženskou nenávist v někdejší úspěšné Jugoslávii. Obrovsky jim pomohla akce ministra zahraničí právě sjednoceného Kohlova Německa Hanse-Dietricha Genschera (bohužel za pomoci Vatikánu), kterou v Maastrichtu 17. prosince 1991 donutil Evropské společenství (předchůdce EU), k předčasnému uznání Chorvatska a Slovinska za nezávislé státy, což prejudikovalo i uznání Bosny a Hercegoviny 6. dubna 1992, s následným ničením a krveprolitím během 1992-95, s uvedeným růstem nenávisti, kde nikdo nebyl zcela bez viny.

Rajko Doleček; profesor medicíny Ostravské univerzity

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 26.09.2011 07:18

26.09.2011 07:18 | mezinárodní soud je podivná instituce (Petr Kohout)