články

Prezident Agrární komory Jan Veleba je proslulý kolchozní lobbista. I v těchto liberálních novinách opakovaně lobbuje za pokřivování trhu a za zvýšení zemědělských dotací. V poslední době zejména tlačí na podporu výroby elektřiny a tepla prostřednictvím takzvaných bioplynových stanic (například v článku Času už nezbývá, LN 2. 9.). Veleba argumentuje, že v Česku klesá živočišná výroba a že "jedním z mála, ne-li jediným řešením je zapojit půdu, ze které jsme byli vytlačeni, z potravinářské produkce do energetické bilance státu. Zkrátka vyrábět na ní rozumným způsobem energii."

Ochrana sedláků

Strukturujme si problém. Za prvé: celé evropské zemědělství je výrazně dotováno, přičemž nevyřčeným důvodem těchto dotací je ochrana sedláků před mimoevropskou konkurencí. Dotace jsou vysoké tak, aby ceny evropských potravinářských komodit (obilí, mléko, maso atp.) nebyly vyšší než na světovém trhu. Pokud by dotace nebyly, evropský trh by byl zaplaven produkcí z obou Amerik, Austrálie a z řady rozvojových zemí. Evropští sedláci by přišli o obživu. Pominemeli výrazné ztráty vyplývající z nákladů na administraci dotací, mohla by evropskému daňovému poplatníkovi celá tato operace být vcelku jedno: O výši dotace se mu sníží objem výdajů na potraviny. V tomto dotačním systému čeští zemědělci již nejsou chudí příbuzní. Fakticky už nedostávají nižší dotace než kterýkoli z jejich sousedů. Celková suma, kterou inkasují, činí cca 40 miliard (!) korun za rok, tedy cca deset tisíc korun na hektar. Z těchto miliard zhruba dvě třetiny pocházejí z Evropské unie a jedna třetina z rozpočtu českého. Evropské peníze (na které si ovšem vydatně připlácíme z odvodů do Bruselu) jsou již téměř stejné jako na západ od našich hranic. K úplnému vyrovnání dojde od roku 2013, přičemž tento rozdíl český rozpočet celá léta kompenzuje. Těchto 40 miliard ovšem nejsou jediné dotační peníze. Je třeba k nim připočíst faktické dotace na takzvanou zelenou naftu (na kterou jezdí celé vesnice) a faktické dotace na výrobu takzvaných "biopaliv", kteréžto nařízení EU zvyšuje prodejní ceny potřebných komodit (pšenice – biolíh, řepka – metylester).

Za druhé: Jan Veleba hovoří o tom, že z živočišné výroby jsme (po vstupu do EU) byli vytlačeni. Měl by po pravdě říci, že český kolchozní systém není schopen konkurence v ničem jiném než ve velkovýrobě obilí, kukuřice a řepky (i když ani v těchto komoditách zdaleka nedosahuje hektarových výnosů písčitého Německa a hornatého Rakouska). Právě tyto plodiny jsou čím dál více určeny pro produkci takzvaných biopaliv, tedy opakovaně dotovaných produktů. Česká pole brázdí obrovské, jinde nevídané stroje, jejichž motorová kapacita by často stačila na pohon těžkého obrněného vozu, nebo dokonce tanku. Filozofie našeho zemědělství se tak smrskává v jediné: osít třemi plodinami nekonečné lány (což je zvláště v erozí ohrožených podhorských polohách krátkozraké, až smrtící), koupit na to ze zahraničí předražené megastroje, vzít si z jejich nákupu provizi do kapsy, produkci vyvézt a souběžně inkasovat vysoké dotace. Není náhoda, že z našich obchodů mizí české ovoce a zelenina mírného pásma. Kolchozníkům prostě taková produkce nevynáší, neumějí se o pole a příslušné náročnější plodiny starat a v konkurenci se všemi okolními zeměmi, se skutečnými sedláky a farmáři, prohrávají. Dokonce ani jablka, česnek anebo jahody neumí, na to zapomeňte. V podstatě totéž se dá říci o masu, snad kromě kuřecího. Žádné speciality, žádná kvalita, jen opakovaný nářek na dovoz. Nyní se tedy pan Veleba dožaduje dotací dalších. Produkční cena elektřiny na výstupu z bioplynové stanice se pohybuje nad hranicí dvou korun, a to ještě za optimálních podmínek (například souběžný odběr tepla). Pro srovnání: produkční cena elektřiny z jaderné elektrárny je cca 0,70 Kč a z elektrárny uhelné pak necelá koruna. To znamená, že zapojením stovek dalších megawattů výkonu z bioplynových stanic – a povinným odběrem této drahé elektřiny – dojde k dalšímu zvýšení celkové ceny pro spotřebitele, tedy továrny a domácnosti. Ano, budeme více a více vyrábět drahý a nestabilní proud z takzvaných "obnovitelných zdrojů", ale čím se po krachu českého průmyslu vlastně hodláme živit?

Ještě větší lány, ještě větší kolchozy...

Nejhorší ze všeho však je, že podporou bioplynek zároveň budeme petrifikovat ničemnou strukturu české zemědělské výroby. Hrůzovláda kolchozního systému spočívá v tom, že automaticky tíhne k výrobě toho, co se nedá prodávat v potravinářských obchodech. Ještě větší lány, ještě větší kolchozy, ještě větší monokultury, ještě více těžké techniky, ještě více dotací prostřednictvím faktického zdražování elektřiny.

A na druhé straně ještě méně ovoce a zeleniny, chmele, ještě méně dobytka popásajícího se na šťavnatých loukách, ještě méně produktů na už dnes poloprázdných farmářských trzích. Další podporou bioplynu bychom tomuto vývoji dodali jen nový impulz. Jediným zemědělským produktem, v němž nevládnou družstva, je pěstování a produkce vína. Právě zde – nikoli náhodou – vidíme největší posun směrem ke kvalitě, k marketingu a jednoznačný obrat ke konečnému zákazníkovi. Když už se komunistům podařilo rozvrátit přirozenou strukturu venkova a zemědělství (a veřejnoprávní televize si v tom ještě libuje nestoudnou propagací svých starých prolhaných seriálů Plechová kavalerie a Nejmladší z rodu Hamrů), když už za oněch 40 let byla nenávratně zničena původní infrastruktura a rychlý návrat k normálnímu zemědělství a vztahu k půdě je u nás téměř nemožný, stálo by alespoň za to všemi těmito existujícími dotacemi, desítkami miliard, podporovat právě tuto přirozenou strukturu a produkci zboží, které trh skutečně žádá. "Bioelektřina" mezi nimi není.

Karel Kříž; prokurista Value Added, a. s.

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 1, poslední 17.10.2011 07:32

17.10.2011 07:32 | ()